Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Ke „kulatinám“ (padesátinám, šedesátinám atd.) dostávají význační a uznávaní vědci dárky v podobě sborníků. Oslavencovi profesní kolegové, mnohdy i jeho někdejší studenti, v nich bádají o tématech, která více či méně volně souvisejí s hlavním zaměřením dotyčného oslavence. Mezi takové osobnosti nesporně patří také historik JAROSLAV ČECHURA, k jehož šestašedesátinám – dříve to sestavovatelé nestihli, takže učinili z nouze ctnost – vyšel objemný svazek nazvaný JDI SVOU CESTOU A NECH LIDI MLUVIT.

Profesor Čechura má vlastně štěstí: před několika lety se dočkal obsáhlého výboru z celoživotního odkazu (Sedláci dělají, co chtějí), ke čtenářům se rozkutálely rovněž monografické práce o každodennosti v raném novověku (Neklidný život obyčejné ženy, Sex v době temna). Převažují samozřejmě líčení různých kriminálních deliktů, protože právě jejich vyšetřování se v archivech nejčastěji dochovalo. Pokud se člověk nedostal do hledáčku vrchnosti či soudů, nevíme o něm téměř nic…

Více než sedmisetstránkový knižní špalík uvozuje životopisná črta, která shrnuje Čechurovy osudy. Je to zřejmě sršatý, možná až konfliktní jedinec, který svá mínění neváhá pronášet nahlas – a snadno se ocital ve sporu s jinými kolegy, a to nejen na svém pracovišti, ale zvláště válčil s jihočeskými historiky o generaci mladšími (pánové Grulich a najmě Dibelka, kteří pochopitelně do sborníku nepřispěli). Představuji si, že kdyby dotyční žili řekněme v takovém 16. či 17. století, nejspíš by svou čest hájili s kordem v ruce, avšak takto padla jen vzájemná obvinění z plagiátorství a odborné neschopnosti, završená Čechurovým svévolným propuštění z Ústavu českých dějin pražské Filozofické fakulty – jeho profesorské místo bylo prostě zrušeno. Nové působiště mu nabídla Katolická teologická fakulta…

Z veskrze laického nadhledu bych předpokládal, že se jedná o příkladnou ilustraci pořekadla o dvou kohoutech na jednom smetišti, případně o psech hryzajících se o tutéž kost. Nicméně musím připustit, že oproti jisté suchopárnosti některých spisů dokáže Jaroslav Čechura psát poutavě, přitažlivě, vstřícně ke čtenáři, jenž v historii není odborně vzdělán. A vše ostatní rozsoudí budoucnost.

Bezmála padesát příspěvků editoři rozčlenili do osmi oddílů, rozkmitnutých od středověku po minulé století. Nalezneme črty o význačných českých historicích (např. Františku Kutnarovi, o rozličných pojetích a výkladech Palackého odkazu), problesknou dílčí kapitoly z dějin umění. Některé texty se věnují fungování hospodářských uskupení – např. raně novověkého velkostatku, většinou však autoři zkoumají nejrůznější aspekty všední, každodenní existence ve sledovaných obdobích, přibližují na konkrétních případech mentalitu tehdejšího obyvatelstva, jeho duchovní obzory.

Sem spadají texty o církevních záležitostech, o kriminalitě (i sebevražda byla hrdelním zločinem!) a potlačované sexualitě. Snadno vytušíme, nakolik byla společnost (nejen) raného novověku ovládána vírou v kouzelnické a čarodějnické praktiky, což se skrývalo pod horoucí křesťanskou vírou, vlastně lze uvažovat o magickém vnímání světa, které bylo příznačné pro dobu předbělohorskou i pobělohorskou.

Nejedná se jen o pověstné hostie potají vyplivnuté, aby mohly být podány domácímu zvířectvu, což mohlo vést i k rozpoutání brutálních čarodějnických procesů (jak skvěle postihuje třeba film Kladivo na čarodějnice, viz foto), ale také o nepochybné ohavnosti (vykopávání nekřtěňátek z hrobu, aby se jejich spálením získal kouzelný prášek) či přímo vražednické úklady. Považuji právě tyto stati za mimořádně vypovídající – skrze převážně tragické rozuzlení popisovaných případů opravdu nasajeme děs i omamnou vůni dávno odvátých časů.

Také lze přiřadit studie životopisné, které přibližují životní osudy tehdejších urozenců, dnes přirozeně pozapomenutých – třeba Kateřiny z Ludanic, manželky posledního Rožmberka Petra Voka (kterou si snad vybavíme z historické komedie Svatby pana Voka jako ženu protřelou a cílevědomou, ačkoli sotva takovou byla, jak z otištěné studie vyplývá.).

Záběr z filmu Svatby pana Voka

Přispěvovatelé překračují tuzemské zakotvení, zabývají se skutečnými světoběžníky, nahlížejí za zemské hranice, dokonce zkoumají tzv. Skandální kroniku, sepsanou pařížským královským notářem Jeanem de Royem v druhé půli 15. století. Je to u nás víceméně neznámá sbírka osobních svědectví o výlučných či jinak pozoruhodných událostech, které by podle pisatele neměly upadnout v zapomnění; může sloužit jako důležitý zdroj poznání mravů i zvyklostí dané doby a daného místa.

Pro ponořování do temných zákoutí minulosti jsou ovšem nutným předpokladem dochované prameny, které dovolí rekonstruovat to či ono dění. Zpravidla se dotýkají jevů označených za nějakým způsobem výlučné, vybočující z dobových zvyklostí a očekávání, případě rovnou vnímaných jako zločinné (svatokrádežné, nactiutrhačné atd.). U některých příspěvků jsou dokonce připojeny přepisy tehdejších listin, pokud se o nich pojednává, aby tak sám čtenář mohl posoudit historikovy vývody. Kniha ovšem vyžaduje jazykové vědomosti, hodí se třeba němčina. Ostatně i některé texty psané zahraničními odborníky jsou ponechány v původním znění bez překladu. Zde bych si dovolil učinit drobnou výtku, protože převáděním všeho cizojazyčného do češtiny by kniha zajisté získala na srozumitelnosti.

Knihu Jdi svou cestou a nech lidi mluvit, heslo, kterým jakoby se řídí i sám Čechura, považuji za cenný vhled do minulých století. Většina příspěvků je napsána čtivě i zasvěceně. Autoři se vyhýbají tomu, aby smýšlení doby současné přenášeli do minulosti. To je cenné především u jedinců naivních, pověrečných, často zbavených rozumného úsudku. Ne vždy plně pochopíme, proč lidé minulých věků jednali právě tak, jak jednali, i když je nepochybné, že jejich motivace a pohnutky se v lecčems – zejména v bezohlednosti, honbě za mocí a ziskuchtivosti - podobaly těm současným. Svědomí i soucitu zbavení deprivanti, jak je definoval pan doktor Koukolík, se vyskytovali od nepaměti.

Jdi svou cestou a nech lidi mluvit. Variety sociálních a kulturních dějin. Profesoru Jaroslavu Čechurovi k 66. narozeninám.
Editoři: Oldřich Chládek, Tomáš Petráček, Jan Síč, Veronika Stachurová Kucrová
Vydaly Univerzita Karlova (Katolická teologická fakulta) a Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2018, 743 strany.
Hodnocení: 80 %

www.nln.cz/knihy/jdi-svou-cestou-nech-lidi-mluvit-variety-socialnich-kulturnich-dejin-profesoru-jaroslavu-cechurovi-k-66-narozeninam/

Foto: kniha, archiv autora