Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Z dobově uznávaných norem vyšinuté počínání (a s tím související myšlenkový obzor) vzrušovalo lidstvo snad od počátku jeho dějin. Mohlo se projevovat tvořivě, neboť mnozí uznávaní umělci i vědci byli postiženi „božským šílenstvím“, díky němuž vytvořili či vykonali něco úžasného, také se stávalo důvodem výsměchu a ponižování bezbranných jedinců, ale nejčastěji byl dopad destruktivní, když se postižení dopustili nějakých hrůz.

Mnohdy v nich okolí spatřovalo posedlé zlým duchem (ďáblem apod.), který je nutil činit ničemné skutky – a odtud byl pouhý krůček k obvinění z čarodějnictví. A ještě později k zakládání blázinců, kam se měli šílenci zavírat, aby nepohoršovali ctihodnou společnost, a případně i léčit. O tom všem pojednává Andrew Scull v knize ŠÍLENSTVÍ A CIVILIZACE.

Připomeňme si několikero definic šílenství. Ottův slovník naučný (24. díl, 1906) je nezvykle stručný: podle něho se jedná o „pojem duševní odchylky nebo choroby vůbec. Spíše však hodí pro některé tvary nemocí duševních, ve kterých osoba ošálena jest blouznivými domněnkami a nemůže z nich vybřísti, dokud trvají patologické jejich zdroje.“ Heslo na Wikipedii začíná těmito slovy: „Šílenství je ztráta rozumového úsudku...“ V knize samotné autor píše, že „ztráta rozumu znepokojuje naši představivost. Fascinuje nás a zároveň děsí. (…) Vidím to tak, že šílenství – rozsáhlá a setrvalá porucha myšlení, intelektu a emocí – je fenomén, se kterým se lze setkat ve všech známých společnostech a který představuje mocnou výzvu praktickému i symbolickému uspořádání společenské struktury a také samotné podstatě stability společenského řádu.“

Scull své obsáhlé pojednání vede od antiky, nahlíží do mimoevropských dálav a všímá si nejen toho, jak na šílenství bylo v různých dobách nahlíženo (a bez pochyb šílení byli i někteří panovníci), ale také toho, jak se ho zmocnilo výtvarné umění i jak jím bylo prostoupeno, jak je pojednali spisovatelé, dramatici a filmaři. Vlastně hned ve Starém zákoně se vyskytuje první izraelský král Saul, kterého Bůh potrestal zatměním mysli, když jej vydal zlému duchu. Dovíme se o zápletkách Homérových eposů, starořeckých tragédií či Shakespearových her, kde se hrdinové - jakoby k tomu osudem předurčeni - dopouštěli hrůzných skutků vymykajících se všemu, co i tehdy bylo považováno za běžné a normální.

Lékaři dlouho věřili předpokladu, že třeba záchvaty nevyzpytatelné hysterie (což také spadalo pod šílení), přisuzované zejména ženám, má na svědomí bloudivá děloha (řecky se jí říkalo hystera), že za duševní neplechy odpovídá černá žluč (z příslušných řeckých výrazů melan a chole povstala naše melancholie). Zvažovali nervové selhání a sotva jim mohly uniknout následky syfilidy. Zatímco lékaři a filozofové – počítaje v to arabské i čínské mudrce - prosazovali přirozenou příčinu, kněží a teologové vůbec, ať již vyznávali jakékoli náboženství, věřili v nadpřirozený zásah. A s rozličnými dopady se obě skupiny pokoušeli uzdravovat. Postupy jsou tu rovněž popsány, ostatně takové vymítání ďábla (a to nejen filmové!) přežilo do dnešních časů. Výslovně je zmíněn převažující náhled platný v dobách, kdy křesťanství bylo všeplatně závaznou věroukou: odmítat čarodějnictví a posedlost zlými duchy se rovnalo zpochybňovat pravdivost křesťanství. A za takovou bezbožnost hrozil trest smrti…

Teprve od 17. století začaly vznikat první blázince, kde končívali duševně postižení nešťastníci ohrožující sebe i okolí, ale také lidé z rozličných důvodů nepohodlní, nonkonformní jedinci. Zacházení s nimi určitě nebylo útlocitné. Scull přibližuje osudy těch, kteří se odhodlali léčit (nalezneme mezi nimi dlouhou řadu ve své době uznávaných odborníků, od Mesmera po Freuda a jeho následovníky), i jejich pacientů. Za sebe podotýkám, že si stačí vybavit amerického komika Woodyho Allena, abychom si uvědomili, nakolik příznačná jsou pro Ameriku psychoanalytická sezení - a to nejen pro hollywoodskou smetánku.

Scull má ovšem záběr daleko širší: upozorňuje, že zvláště po drastických válečných zkušenostech se rozvinula široká škála posttraumatických poruch, vesměs obtížně léčitelných. Padne rovněž zmínka o tom, že nacistické Německo hodlalo vyřešit péči o duševně postižené jednoduše – jejich likvidací. V Americe zase hledali spásu v lobotomii, v ničivém zásahu do mozkové tkáně. Ostatně slavný Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem (a samozřejmě též jeho předloha česky přetlumočená jako Vyhoďme ho z kola ven, kterou napsal Ken Kesey) se právě této problematiky dotýká – na snímku.

Filmaře fascinovali šílenci a blázni všeho druhu snad odjakživa, oblíbení byli šílení vědci. Scull některá význačná díla přibližuje: Wieneův Kabinet doktora Caligariho, Hitchcockovu Rozdvojenou duši. Několika životopisů se dočkal i samotný Freud. Protože se Scull soustředí hlavně na anglosaskou oblast, nezaškodí připomenout i zástupce z tuzemska – třeba Herzova Spalovače mrtvol nebo Renčovo Requiem pro panenku, také Kachyňovy Blázny a děvčátka.

Šílenství a civilizace není první ani jedinou do češtiny přeloženou publikací, která se tímto tématem zabývá. Už před čtvrtstoletím jsme si mohli přečíst Foucaultovy Dějiny šílenství, který probádal v průběhu času měnící se vztah k šílencům a bláznům. Scull postupuje mnohem popisněji, svůj shrnující výklad prolíná s obecnými dějinami, někdy ustrne v životopisných medailóncích, místy volí učebnicovitý přístup. Za velice cenný však považuji obrazový doprovod, černobílé i barevné reprodukce mnohdy unikátních kreseb, obrazů i fotografií. Třeba alegorický motiv „lodi bláznů“, původně zamýšlený jako polemika s nikým neřízenou (a tudíž sebezáhubnou) demokracií, prostupuje dějinami snad od starověku, získal i působivá zpodobnění, jak dokládá připojený obraz Hieronyma Bosche nebo o pět století později Kramerovo protinacistické filmové podobenství nazvané stejně …

Andrew Scull: Šílenství a civilizace. Kulturní historie duševních chorob od bible po Freuda a od blázince k moderní medicíně
Přeložil Jaroslav Veis
Vydala Academia, Praha 2019. 528 stran
Hodnocení: 70 %
Foto: kniha
www.academia.cz/silenstvi-a-civilizace--scull-andrew--academia--2019