Zrození lidu v české kultuře 19. století

Zrozeni lidu perex V Plzni se už čtyři desetiletí scházejí historici, aby si v přátelském kruhu podebatovali o nejrůznějších aspektech „dlouhého“ 19. století, které končí vlastně až výbuchem Velké války (1914). Z jejich rokování pravidelně povstane sborník, do něhož bývají zapojení odborníci nejen na obecné dějiny, ale také znalci literatury, národopisu, hospodářských odvětví i vývoje mentality.

O některých výstupech jsme již psali – např. ZDE Jak si uchovat doborou pověst a pochopit vteřinu, Člověk a společnost 19. stoleti nebo Neviditelná loajalita. Nejnověji se čtenářům dostává svazek nazvaný ZROZENÍ LIDU V ČESKÉ KULTUŘE 19. STOLETÍ (Academia 2020).

Jak je už dobrým zvykem, autoři jednotlivých příspěvků – zpravidla o deseti až dvaceti stranách – se neomezují jen na českou populaci, všímají si rovněž německojazyčných prostředí, která tvořila přirozenou, byť často konfliktní a nesnášenlivou součást zemí Koruny české. Přibližují tavný kotlík, z něhož vyvěral rozvoj nově zakládaných oborů – mimo jiné i projevy (venkovského) lidu. Nezřídka byly právě prostí obyvatelé venkova (ve smyslu vesnického prostředí) považováni za jediné skutečné nositele národních tradic, mravních hodnot, potažmo češství jako takového, a to v opozice vůči zkaženému městu. A takto, zpodobněni nejprve v povídkách, románech i divadelních hrách, byli prezentováni zvláště v okamžicích národního ohrožení. Když obhlédneme idylizující „vlastenecké“ filmy vznikající za německého protektorátu (např. Jan Cimbura, Pantáta Bezoušek, Babička…), je zřetelný jak jejich původ, tak zamýšlené poselství.

Co lid po sobě zanechal
V druhé půli 19. století vyvrcholil zájem o studium lidové kultury (a to jak hmotné, tak nehmotné). Dočteme se jak o předchůdcích dnešních skanzenů (na připojeném snímku vidíme Českou chalupu na Zemské jubilejní výstavě, pořádané v roce 1891), tak průkopnících vědeckého bádání v oblasti lidové kultury, jak to zosobňuje zejména Čeňkem Zíbrtem a Luborem Niederlem založený časopis Český lid; ostatně Zíbrtova rozsáhlá kniha Veselé chvíle v životě lidu českého, naposledy vydaná před čtrnácti lety, je dodnes cenná svými svědectvími o vesnických zvycích a obyčejích v průběhu celého roku. Dovíme se, že někdejší badatelé se metodologicky inspirovali přístupy německých vzdělanců (však také zavítali na univerzity do Mnichova nebo Berlína), avšak prosazovali téměř výhradní zaměření na české etnikum. Na Moravě pak tradici sběratelství (zejména písní) založil František Bartoš, jakkoli mu byl už tehdy vyčítán romantizující přístup.

Zrozeni lidu chalupa

Některé texty se dotýkají hledání národní identity, ať již to byly kroje nebo stavitelství, oceníme i výpravy do německy mluvících regionů. Také nalezneme úvahu o zrodu takzvaně lidového čtenáře, které bylo nejprve potřeba zušlechtit a vychovávat, ale posléze se stával synonymem pro kulturně pokleslé zájmy. Řada příspěvků se věnuje zpodobnění (venkovského) lidu v literatuře, jak je šířili např. Božena Němcová či Vítězslav Hálek.

Jak se měnilo přijetí lidové kultury
Hojná pozornost se upíná k interpretaci lidové kultury, najmě k lidovým písním, ale třeba také k pohádkám, kde ústní podání bývalo zpětně ovlivňováno i četbou tištěných verzí. Dovíme se, že naši nejznámější pohádkáři – Karel Jaromír Erben a Němcová - nezaznamenávali pohádky v jejich původní podobě, nýbrž dospěli k typizaci; stvořili tak dodnes uznávaný tvar pohádky, který funguje jako závazný archetyp, k němuž žánr pohádek (včetně rozhlasových, televizních i filmových) dodnes vztahujeme. Záslužně je připomenut i architekt Jan Koula, ve své době uznávaný národopisec, jenž jako návrhář inspirovaný právě lidovým uměním ovlivňoval tvář uměleckých řemesel – zachovaly se po něm kresby a akvarely, předměty ze skla a keramiky, ale také výšivky, jak dokládá připojený obrázek.

Zrozeni lidu vysivka

Poslední čtveřice studií (nalezneme mezi nimi i slovenské) oťukává zpochybnění lidové kultury, potažmo folklóru. V popředí zájmu se ocitá především komercionalizace, která má své kořeny už na počátku minulého století. „Lidovost“ se nebezpečně přibližuje k líbivosti, mění se v obchodní artikl. Už malíř Joža Uprka (na snímku Jízda králů, 1898) musel čelit výtkám, že jeho obrazy zachycující krojované scény z moravských dědin jsou poplatné vkusu předpokládaných kupců. Doslova se rozvinul trh s (někdy i padělanými či upravovanými) předměty z vesnických domácností a hospodářství, zvláště pak těch, které se vyznačovaly nějakým svérázem (třeba výšivky, keramika či kroje z jižní Moravy nebo Chodska). Též všelijaké soubory písní a tanců parazitovaly na hudebním odkazu, když předváděly jeho řekněme ustrnulou, zneživotnělou a komercionalizovanou podobu, jak můžeme snadno odečíst i z některých novovlnných filmů, které přehodnocovaly dosavadní jistoty -takové povzdechy zaznějí jak ve Vachkově Moravské Hellas (1963), tak Jirešově Žertu (1968).

Zrozeni lidu jizda Joža Uprka (na snímku Jízda králů, 1898)

Má smysl si knihu pořídit?
Kniha o zrození lidu v mysli (městských) vzdělanců neusiluje o bezproblémovou čtivost. Množství citačních odkazů prozrazuje, že autoři jednotlivých statí, pocházející z nejrůznějších odborných pracovišť (z vysokých škol, ústavů, galerií i muzeí), prostudovali značné množství podkladů, než svůj příspěvek sestavili. Vyjadřují se hutně, nikde nenalezneme nějaké vatovité výplně. Trpělivě vysvětlují, k jakým zjištěním při pečlivě vedeném průzkumu - spíše knižním a archivním nežli terénním - dospěli. Publikaci doprovázejí černobílé reprodukce obrazů a fotografií, přetisky notových záznamů, novin a časopisů, rozeseté po jednotlivých textech. Oceníme i osmistránkovou barevnou přílohu. Ač kniha přirozeně postrádá celistvost jednolitého zacílení, i dílčí postřehy o aspektech lidové kultury a jejím vnímání na ploše uplynulých dvou staletí dosahují vysoké poznávací hodnoty. Před čtenářem se tak rozestoupí dávno již zasuté reálie, které mohou okouzlit, inspirovat i poučit.

Zrozeni lidu obalka