Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Vyskytovala se období a společnosti, kde sebevražda byla přijatelným způsobem, jak opustit tento svět, pokud přestal vyhovovat nebo naopak – pokud člověk uznal, že nadále nemůže žít podle svých představ. Někdy to byl jediný způsob jak si uchránit (ztracenou) čest, případně svou rodinu. Avšak příchodem křesťanství, kdy člověku byl vdechnut život Božím úradkem, a proto si jej nesměl sám odebrat. Zavraždil by totiž sám sebe, a tím spáchal hrdelní zločin. Jsou dokonce doloženy případy, kdy sebevrazi byli dodatečně ještě popraveni, vlečeni ulicemi, veřejně spalováni…

O tom všem pojednává Daniela Tinková v knize Bez zpěvu a bez zvonění. Autorka přednáší o dějinách raného novověku a vydala již řadu titulů (některé vidíme na připojeném snímku dole), které cílí na proměny mentality, právních usnesení a zrod rozličných moderních institucí, například porodnice. Ve své nejnovější publikaci se zabývá zdlouhavým společenským procesem, který vedl k zániku kriminalizace sebevražedného chování. Není to přitom minulost nijak vzdálená: ještě v druhé půli předminulého století probíhaly diskuse, zda sebevrahovo tělo lze vůbec pohřbít na hřbitově (tedy v posvěcené půdě), neřkuli zasluhuje-li si smuteční obřad. Sebevrazi – najmě oběšenci – se zpravidla pohřbívali tam, kde byli nalezeni.

Sebevražda jako hrdelní zločin
Tinková prozkoumala obdivuhodný počet archivních zdrojů, aby dospěla k poznatkům podepřeným směrodatnými údaji. Načrtává tak velice názorný vývoj názorů na sebevraždu, jak se vyvíjely od 17. Století až po sklonek století devatenáctého, ale také zkoumá konkrétní podobu nakládání se sebevrahy, někdy navzdory panujícím zvyklostem. Zachytila i případy, kdy sami obyvatelé se chopili pohřebních obřadů, když je místní farář odmítl.

nynější podoba obrazu Modlitba za oběšence

Autorka si všímá okolností pro současného čtenáře sotva známých a mnohdy až bizarních. Zjišťovalo se totiž, zda byl sebevrah při smyslech, když svůj čin páchal. Pokud totiž bylo uznáno, že se zabil v pomatení smyslů, že jej ovládlo šílenství, přestával být za svůj čin trestně odpovědný. Právě vyvázání ze zodpovědnosti bylo důležité pro pozůstalé, neboť jedině řádný křesťanský pohřeb zaručoval nejen žádoucí spásu nebožtíkovy duše, ale také zachování dosavadního společenského statutu celé rodiny. Často se tudíž vyskytly rozpory mezi církevními a světskými autoritami o způsob pohřbení.

Jak se zbavit nebožtíka
V dobách předosvícenských (to znamená před 18. stoletím) se prosadila praxe vlastně trojího trestu: z náboženského hlediska se jednalo o smrtelný hřích, takže sebevrah byl vyloučen z křesťanské komunity a byl odepřen řádný pohřeb, z hlediska práva byl majetek mrtvého předurčen ke konfiskaci a jeho tělo vydáno k dalšímu potrestání, které se mohlo vyznačovat až magickými rituály (aby mrtvý v budoucnu neškodil). Tinková se při popisování těchto skutečností vydala zkoumat zvyklosti doslova po celé Evropě, než posléze zakotvila v tuzemském prostředí, ať již jazykově českém nebo německém.

původní obraz Modlitba za oběšence

U nás byla sebevražda (aniž by tak byla nazvána) poprvé řešena Koldínovým zákoníkem z roku 1579. Slovutný právník podal obšírný výčet odsouzeníhodných skutků, jimiž si člověk protiprávně odnímá život: vyjmenovává užití meče, provazu, také skok do vody, dolů (do dolu) nebo třeba do záchoda, kde také člověk mohl utopit… Z trestní odpovědnosti pak vyjímá, jak lze očekávat, osoby stižené duševní poruchou.

Jak naši předkové vnímali sebevraždu
Cenné jsou kapitoly, kde Tinková zabývá jednotlivými případy, které vydolovala z archivů v jižních Čechách, dále na Boleslavsku či Litoměřicku a na nich ukazuje, jak úřady rozhodovaly. Zpravidla se jedná o případy s lidmi naprosto neznámými, avšak při náhledu do panství Rožmitál pod Třemšínem přiblíží vedle řady právě takových také tragický osud učitele a hudebního skladatele Jakuba Jana Ryby (1765-1815), jenž si v návalu zoufalství prořízl průdušnici a krční tepnu. Bohužel protokoly z jednání, které se týkalo Rybova „zločinu“, se nedochovaly (nebo dosud nebyly nalezeny), Tinková se aspoň snažila zodpovědět, zda zakopání těla na vzdáleném, již nepoužívaném „morovém hřbitově“ bylo výjimečné či naopak typické.

knihy Daniely Tinkové

Poslední poznámku přičiním k obrázku na obálce – vidíme na něm skupinku diskutujících žen, jejich rozmluvy se jakoby k ničemu neváží, avšak původní podoba obrazu nazvaného Modlitba za oběšence osvětluje příčinu jejich srocení. Před nimi, v nyní prázdném místě, se totiž houpal viselec. Jenže ponuré dílo, byť dokonce vystavené v Paříži, se nepodařilo prodat, takže malíř Hyppolit Soběslav Pinkas výjev prostě přemaloval…

Daniela Tinková: Bez zpěvu a zvonění. Dekriminalizace sebevraždy mezi sekularizací a medializací v 17. – 19. století
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2021. 498 stran
Foto: kniha, umění vidět a objevovat: Modlitba za oběšence aneb příliš realistický obraz | expozice | AJG, Alšova Jihočeská Galerie
Hodnocení: 100 %
Bez zpěvu a bez zvonění — Nakladatelství Argo