Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Mezi uchazeče o knihu roku se určitě zařadí monumentální Akademický atlas českých dějin - a to nejen svou velikostí (na výšku měří téměř půl metru), ale především šíří svého záběru. Nepředkládá totiž jen soubor map, postihujících, jak se postupně měnily hranice českého státu od středověku po dnešek a co všechno se v něm odehrávalo, ale ke každé mapě připojuje zasvěcený výklad souvisejících událostí, a to nejen vojenských, politických či hospodářských, ale také uměleckých, náboženských, jazykovědných apod.

Autoři této knihy vyvracejí či aspoň na správnou míru uvádějí leckteré mýty či zažité představy. Tak třeba hned na počátku zpochybní Kosmovo tvrzení z jeho Kroniky, že panství Slavníkovců, rodu konkurujícího vládnoucím Přemyslovcům, bylo v 10. století natolik olbřímí, že by zahrnovalo rozsáhlá území jižních a východních Čech. Ve skutečnosti se mělo jednat o droboučkou državu v oblasti mezi Libicí a Malínem - a rázem padnou smyšlenky o dávnověkosti mnohých osad, údajně založených Slavníkovci.

Doplatila na to třeba jihočeská víska Putim, proslavená nejen rekovnými skutky (skutečně žijícího) sedláka Jana Cimbury, jak jej ztvárnil Jindřich Šimon Baar, a putováním (fiktivního) vojáka Švejka, dle Jaroslava Haška zadrženého a vyslýchaného v Putimi na (smyšlené) četnické stanici, ale nyní pověstná spíše opakovanými záplavami v nedávné době. V nedávno vydané obrázkové knize o Putimi se totiž dočteme, že podle Dalimilovy kroniky ji měli již v 10. století založit právě Slavníkovci. Jenže ve zmíněné kronice (ani v žádné jiné včetně bájivé Hájkovy) žádný takový údaj nenalezneme - a sám Atlas nyní zamítá i pouhé pomyšlení na takovou možnost.

Jakkoli je Akademický atlas českých dějin jedinečný, navazuje na početnou řadu svých více či méně obsáhlých předchůdců, najmě na Atlas československých dějin (1965) či Ottův historický atlas (2007). Početný kolektiv autorů, zpravidla předních odborníků, jej rozdělil do pěti kapitol, které pokrývají české země od pravěku po moderní dějiny. Každou kapitolu uvozuje hutné přiblížení dobových událostí, ať již čerpá z písemných dokladů nebo hmotných pozůstatků, získaných např. díky archeologickému průzkumu. Čtenář se tak může pokochat nejen množstvím barevně lišených map všeho možného zacílení, ale také pohledět na početné (i krajinné) fotografie, nákresy či reprodukce starých tisků.

Mapy, někdy kombinované s kruhovými grafy, můžeme v zásadě rozčlenit do dvou kategorií - jednak pracují se současnou rozlohou, do níž zanášejí dílčí opěrné body související s minulostí (např. antickou severní hranici Limes Romanus, cesty jednotlivců do zahraničí jakož tažení vojsk), jednak dokládají územní změny (např. český stát za Jiříka z Poděbrad, za Habsburků, v meziválečné republice...). Různí se rovněž použité měřítko - některé mapy zachycují středoevropský (či dokonce celoevropský) prostor, jiné pokrývají území kraje či třeba pouhého města, případně dějiště bitvy. Vždy záleží na tom, co připojený výklad sleduje - a popis bitev nezahrnuje nejen ty zdejší (například na Moravském poli, byť to bychom dnes našli v Dolních Rakousích, u Vyšehradu, Slavkova, Hradce Králové), ale také v daleké cizině, pokud souvisely s domácím děním (u Kreščaku, Moháče...). Některé bitvy ovšem chybí – střety u Lipan nebo na Bílé hoře jsou zřejmě považovány za pouhé šarvátky, kterými netřeba se zabývat.

Tematický záběr je bez nadsázky obdivuhodný: jednotlivé texty podchycují nejen události ovlivňující chod dějin, ale v nemenší míře pokrývají i všední, každodenní podobu toho kterého období. Tak se můžeme seznámit se středověkým školstvím či sklářstvím (s místy výskytu na připojených mapách), s rozložením pobělohorských konfiskací a poddanskými revoltami, s národnostním složením Rakouska-Uherska, s vývojem dopravy, ale třeba také s rybničními soustavami, ať již téměř zanikly (jako na Pardubicku a Poděbradsku) nebo naopak podnes prosperují (Třeboňsko). Také se dovíme, co to byla odúmrť nebo věnná města.

Některé texty mají blíže k suchým faktografickým výčtům (o demografickém vývoji nebo berní rule), v jiných je však radost si číst - třeba v pojednání o proměnách krajiny v baroku (a následně i v dalších dobách včetně dneška). Nebo se můžeme pokochat vyznačením trasy slavnostního vjezdu císaře Leopolda II. do Prahy, zachyceného v Jiráskově románu F.L.Věk (potažmo ve stejnojmenném televizním seriálu). Nebo si upřesníme představu, jaká území habsburská monarchie ztratila v období od napoleonských tažení po vypuknutí první světové války. Ale v některých případech lze jen zalitovat, že danému tématu nebylo věnováno více pozornosti - jako třeba v případě tří stručných odstavečků o českých nářečích. Nicméně zájemce se zpravidla může uspokojit připojeným seznamem literatury, která se k danému tématu vztahuje.

Čím více se blížíme k současnosti (řekněme od 19. století), tím přibývá podrobnějších údajů. Podrobně je zpracováno třeba téma peněžnictví, z několikerých map lze odečítat, kde všude vznikaly české i německé bankovní ústavy, spořitelny a záložny. Přehledně jsou zpracovány rovněž boje čerstvě vzniklé Československé republiky za územní celistvost (proti Němcům, Polákům i Maďarům), případně odtržení pohraničních území v letech 1938-1939. Cenný je přehled bojišť i přesunů československých jednotek za druhé světové války, přidat lze mapy zobrazující přesuny pracovní síly v zemědělství, průmyslu a stavebnictví. A do příštího vydání by mohly přibýt mapy ozřejmující, co všechno tuzemské církve získaly do svého (opětovného) vlastnictví.

Akademický atlas českých dějin považuji za počin zcela mimořádný, obsahově i graficky, na který může být vydavatel právem hrdý.

Eva Semotanová, Jiří Cajthaml a kol.: Akademický atlas českých dějin.
Vydala Academia, Praha 2014. 561 stran.

Hodnocení: 100%

Foto: Academia, Česká televize