Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jedinečný hlas Vlaďky Prachařové, která se už začátkem osmdesátých let minulého století vytratila z tuzemské pop scény, připomíná Supraphonline na speciálním digitálním výběru nazvaném podle jednoho z jejích hitů Nejdu, nejdu ven. Kdysi populární zpěvačka se zajímavým kontraaltem oslavila loni sedmdesáté narozeniny.

Její popularita trvala přibližně od druhé poloviny šedesátých let  prakticky až do konce let sedmdesátých, potom z očí publika zmizela. Za tu dobu natočila stovku nahrávek a u Pantonu, Supraphonu i Opusu jí vyšla pěkná řádka desek. Povedlo se jí pár hitů (Hele Kid, Svátek nekřtěnejch, Nohatá holka, Kniha džunglí, Nejdu, nejdu ven, Taneček), které ostatně přináší již v úvodu zmiňovaný digitální sampler.

Vlaďka Prachařová se narodila 23. března 1944 v Brně, s nímž má spjaté i své pěvecké začátky. Už jako studentka gymnázia prošla několika talentovými soutěžemi i brněnskými kapelami, později zpívala ve skupině Petra Kořínka, dodnes známého jazzmana. To byl její osudový muž, s nímž na mnoho let spojila svůj život i kariéru.

"Vlaďka Prachařová začínala v druhé polovině šedesátých let v Brně se souborem Echo kvartet," vzpomíná Petr Kořínek. "Později se zúčastnila  soutěže Hledáme mladé talenty v brněnské kavárně Máj - a tam ji angažoval do svého orchestru kapelník jednoho z nejlepších brněnských amatérských souborů Kombo Jana Kvardy, v němž jsem tehdy na piano - ještě coby student gymnázia - hrál i já. Pokud si dobře pamatuji, byla Vlaďka, v té době také studentka gymnázia, skromná a nesmělá dívka. V souboji s trémou, která byla zcela přirozená, jí pomáhal přátelský vztah muzikantů z kapely. Nicméně Vlaďka měla jasný cíl – zpívat. Prošla si řadou soutěží, zpívala v brněnských kavárnách Melodie, Máj, Belveder nebo Slovan. Hudebně se přitom vzdělávala u tehdy velmi známého brněnského učitele zpěvu pana Bernarda Kočaře, ke kterému se sjížděla celá plejáda zpěváků z celé republiky."

Hudebník, který byl zpěvaččiným manželem v letech 1969 - 1978, pro ni nejen vybíral, ale i psal a aranžoval písničky. Právě ve spolupráci s Petrem Kořínkem pořídila ve studiu brněnského rozhlasu nahrávky, které zaujaly jak publikum, tak další "důležité" lidi z branže.  

Byl to právě Kořínek, který zpěvaččiny začátky intenzivně prožíval. Jednak to byl její životní partner, jednak nejbližší spolupracovník: "Každý úspěch znamenal posun vstříc té vzdálené metě – úspěch na muzikantském „poli“. To se týkalo i mne, i když moje hudební směřování mělo jiný cíl - byť jsem se ani v nejmenším nevyhýbal „popíku“… Později, v době mého studia na Státní konzervatoři v Brně, jsem založil vlastní kvartet, se kterým jsem natočil několik snímků pro brněnský rozhlas, některé byly i s Vlaďkou. Díky tomu si jí všimla hudební veřejnost a přišly i nabídky na účinkování s profesionálními brněnskými kapelami – Orchestrem Studio Brno za řízení Erika Knirsche a Orchestrem Gustava Broma. Následovalo pozvání do televizního pořadu Brněnské kolo, kde Vlaďka zpívala vedle špiček tuzemské pop music, teprve potom přišla celostátní soutěž  Intertalent, kde obsadila třetí místo. Tehdy se rozjel kolotoč úspěchů. Angažmá u Evy Pilarové, spolupráce s předními orchestry, vystupování v zahraničí, festivaly, desky,  televize..."

Videoklip Vlaďky Prachařové:

O zpěvaččiných tehdejších kvalitách Kořínek nepochybuje, podle něj to byla jedna z nejzajímavějších zpěvaček své doby - intonovala, měla smysl pro jazzovou hudbu, měla umělecký vkus, nikdy nesklouzla k manýrismu, rychle se učila nový repertoár a především měla krásný kontraalt. Dokud prý měla dramaturgické zázemí, měla znamenitý repertoár, ve kterém byl, zvláště z prvních letech její pěvecké kariéry, vždy cítit vliv soulu, jazzu a vůbec toho nejlepšího ze světového pop-rocku.

V letech 1971 - 1973 hostovala v koncertním programu Evy Pilarové, což obnášelo i mnohé zahraniční štace. Později vystupovala na koncertech Jaromíra Mayera i Milana Drobného, potom ve skupině Kroky Františka Janečka. Točila také s předními orchestry - ať už to byly TOČR za řízení Josefa Vobruby, Orchestr Gustava Broma či Orchestr Karla Vlacha - a psali pro ni renomovaní autoři jako Vítězslav Hádl, Bohuslav Ondráček, Jindřich Brabec, Jiřina Fikejzová, Zdeněk Rytíř, Eduard Krečmar nebo Zdeněk Borovec.

V letech 1971, 1973 a 1974 se zúčastnila festivalu Bratislavské lyra, nejznámější "lyrovkou" je patrně duet První smích, první pláč, který nazpívala s Karlem Zichem. Pro rozhlas, televizi a na desky natočila více než stovku písniček, z nichž mnohé jsou dodnes trvalkami.

I když aktivní činnost přerušila Vlaďka Prachařová koncem sedmdesátých let, ještě v roce 1983 vystoupila v oblíbeném televizním pořadu Možná přijde i kouzelník, kde s písní Tajemná lehce parafrázovala Amandu Lear. To ale už dávno žila v Praze a zcela v ústraní. Někdejší zpěvačka, která měla dvě děti, ale dodnes s médii nekomunikuje.

Podle dostupných informací ukončila Vlaďka Prachařová ještě v dobách své zpěvácké kariéry sedm nebo osm semestrů Lékařské fakulty v Brně, krátce studovala na Veterinární fakultě, jenomže její postup na scéně pop music byl natolik raketový a zřejmě pro ni hodně působivý, že školu nakonec nedokončila. Vlétla do showbyznysu, který ji - jak se později ukázalo - zničil.

"Začátek konce nastal poté," míní Petr Kořínek, "co po návratu z Kuby se v Praze na ruzyňském letišti zřítilo letadlo, ve kterém byla většina hudebníků z doprovodné skupiny Evy Pilarové a mimo jednoho všichni zahynuli. Od této doby se u Vlaďky začaly projevovat zdravotní problémy, které vyústily koncem sedmdesátých let odchodem z hudební scény. Je to velká škoda."

Podobný názor sdílí i Eva Pilarová, která vzpomíná: "Agentura Pragokoncert  kdysi pořádala akce zvané Intertalent – hledali nové zpěváky a po nás zaběhnutých chtěli, abychom si někoho z nich vybrali do svého programu. Jediný, kdo se mě z daných interpretů líbil, byla Vlaďka Prachařová, shodou okolností to byla Brňačka, tak jsem cítila jakousi povinnost jí pomoci. Zpívala moc hezky, navíc to byla atraktivní, štíhlá ženská s krásnýma nohama. Za doprovodu mojí kapely jsme společně vystupovaly nejen v tehdejším Československu, ale i také v bývalém Sovětském svazu i na Kubě.  Publikum Vlaďku bralo, měla tak zvaně „našlápnuto“ a myslím, že by to dotáhla hodně daleko, kdyby… A tady – promiňte mi – svoje vzpomínání skončím."

Další informace: http://www.supraphonline.cz/album/4516-nejdu-nejdu-ven-a-dalsi-z-let-1970-1978
Foto:  archiv autora, Supraphon