Kultura21.cz

Poppy mne oslovila ve dvou čtenářských rovinách. První byla celkem běžná: je to opravdu příjemný duchovní příběh, který řeší problém pokažených rodinných vztahů a následného uvědomění si svých chyb a odpuštění. A druhá rovina mne chytila za srdce: autorka naprosto bravurně umí v stručných i barvitých větách (kombinuje je opravdu skvěle) vytvořit dokonalou iluzi toho, že jste společně s hlavní hrdinkou uprostřed její duše. Utrápené, nemocné, stárnoucí a umírající. Už máte život za sebou, vaše tělo je jiné než bylo zamlada, vaše duše ale zůstává stále stejná; jen občas díky lékům nebo únavě odbíhá do vzpomínek, které jsou právě takové, jaké je staří lidé mají.

Barvité.

Najednou se staré paní mění úhly pohledu na její celý život. Bilancuje společně s vědomím, že jí v jedenasedmdesáti letech zbývá asi tak půl roku života.  Je nevrlá, útočná, nepříjemná – i pokorná a vděčná. Kolem ní se nedějí žádné velké akce, jen drobné události všedních dnů. Všechno, naprosto všechno z jejích reakcí i slov můžete pochopit. Se vším máte soucit. S tou starou kdysi hollywoodskou hvězdou, která se potácí v období, ve kterém si uvědomuje své vlastní chyby.

Na scénu vstupuje zvláštní dívka s vlasy rudými jako vlčí mák a s šedýma očima. Veselá moudrá dívka zpestřuje Allegře její nemocniční dny a příběh v tu chvíli dostává ten správný švih a spád. Najednou je v každé větě cenné poselství a i když třeba za pár let zapomenete, o čem přesně knížka byla, zůstane vám z ní navždy nádherný dojem. Emoce, která je o naději pro každého…
„Stáří nepřichází postupně, uvažovala dál. Jednoho dne se zkrátka probudíte a ze zrcadla se na vás dívá cizí tvář. Důvěrně známá, ale přesto jiná. A vy se divíte, jak přes noc mohlo dojít k tak šokující změně. A pak truchlíte nad ztrátou svého mládí, pláčete nad chybami, kterých jste se dopustili, a snažíte se vyjednávat s Bohem, který buď neexistuje, nebo neslyší.
Co to řekl Seneca? ,Není nic horšího, než když starý muž nemá žádný důkaz, že žil, kromě svých let.‘ A pro ženy to platí dvojnásob, pomyslela si Allegra hořce.“

Ale potom přichází druhá šance.

Podobnou beznaděj si umíme představit. V jakékoliv podobě je možná i tím, co nás jako běžného a ještě mladého člověka straší ve snech. Příběh se začíná rozvíjet a mne jitří emoce a vzpomínky drobnosti, jež naznačují lidskost, drobnosti, díky kterým získává Allegra lidštější tvář. Něco v ní je právě tím, co v sobě má každý. Jiskřičky naděje a moudrosti. Dva vzácné dary, které ve svém životě většinou utlačujeme a obracíme se k nim až tehdy, když nám teče do bot.

A jakou roli v tom všem sehrála Poppy, to nebudu prozrazovat ani v nejmenším, ta je totiž jako smetana do kávy, celý příběh zjemní, dodá mu smysl a chuť. A vy se přistihnete, že se při čtení budete jen a pouze tiše usmívat.

O autorce:
Barbara Larriva pochází z New Jersey. Procestovala celý svět a nakonec se usadila pod modrou oblohou slunné Arizony. Má syna a dvě vnoučata. Miluje kočky, zejména ty opuštěné, pro které také založila a vede útulek. Ve volném čase se věnuje psaní knih.

Autorka: Barbara Larriva
Originál: Poppy
Přeložila: Katka Lipinská
Vydalo: HBG Productions, Chico CA, 2012
České vydání: Poppy, příběh lásky a odpuštění
Ilustrace: Petr Vyoral
Vydání: první
Vydalo: Nakladatelství Synergie Publishing SE, 2014

www.synergiepublishing.cz