Kultura21.cz

Duševní samomluvy a suchý konce. Někdy máme chuť se začíst do něčeho, co je obyčejné i neobyčejné, zároveň tím, jak to proniká do nitra duše, jak nás to osvobozuje od vlastních myšlenek, protože zjistíme, že jiní lidé mají někdy v hlavě úplně to samé.

„Všechno je na korbě, náklaďák naložený do výšky vypadá jako nějaký pojízdný strašidelný hrad z pouti. Druhé auto řízené pobočníkem a naložené sutí včetně dubových parket už odjelo ke sběrnému dvoru.
„A co vy? Přece vás tu nenecháme…“ zarazí se šéf při pohledu na paní domu, bezprizornou postavu s kabelkou přitisknutou k hrudi, nerozhodně stojící na verandě, kterou profukuje vítr, až to hvízdá.
„Holky můžou jít na ubytovnu pěšky. Kam chcete hodit?“
Až se to Míra dozví, nejspíš prohodí něco v tom smyslu, jak galantně se majitel vyklízecí firmy zachoval k jeho matce. Naložil ji i se vším harampádím a odvezl na metro.
Vykasá si vlněnou sukni nad kostnatá kolena a vyškrábe se do kabiny náklaďáku. Prohlíží si samolepky, fotografie žen. Dá se tomu říkat akty? Odrzlé prsatice v našpulených pozicích, lascivně hledící do objektivu, typ žen, které se líbí závozníkům. Proč by si je dosyta neprohlédla? Tohle je život, nikoli její hladké přebývání ve vile po rodičích, v tom šťastném skleníku, kde se proti životnímu chaosu bojovalo žehlením kapesníků.“

Už jen pár minut a dům, který znamenal celý život bude pro starou paní minulostí. Teď bude jen garsonka a obědy z výdejny obědů. Drobné, ale pro jednotlivce významné okamžiky života. Procházka v parku, kdy potkáte spolužačku. Zamyšlení se nad svou otcovskou rolí. Příhoda s exmanželem. Pobyt v lázních, úvahy o lásce, milostných trojúhelnících i o samotě, která se zdá být doživotní souputnicí.

Lenka Sobotová umí najít na životě to, co je zdánlivě nevýznamné nebo směšné pro nezúčastněného člověka. Ale pro dotyčného je to důležité, nebo si až zpětně uvědomuje, že zažíval zásadní, malou a pro duši velmi intimní, ale zásadní chvilku. Jsme směšní, když se o něco snažíme. Jsme směšní, i když se nesnažíme. Všichni jsem ale v průběhu života i velcí, protože právě ten boj o život, o své místo na světě, o své štěstí, nás dělá velkými. Ale i směšnými.

Je to tak. S tímhle můžu s autorkou jen souhlasit a citát na zadní straně knihy o směšnosti i velikosti v našich bojích i rezignacích, je opravdu krátkou větou, která přesně vystihuje podstatu všech povídek. Každá je jiná, každá má jinou příchuť, ale všechny mají v sobě právě tento pocit, jako čokoládovou krustu. Uvnitř je pokaždé jiná náplň. Kniha je jako bonboniéra, každá povídka chutná jinak a nelze si vybrat tu, která je nejlepší. Nejlepší jsou všechny. Často mi i bylo líto, že jsme u konce, protože snad každá by si zasloužila vlastní románové zpracování.

Nesmírně zajímavé postavy, se kterými okamžitě splýváte v jednu duši. Situace, které jsou buď důvěrně známé, nebo jste je zažili prostřednictvím někoho dalšího. Nebo takové, které nikdy nezažijete, ale proč ne? Proč si je nestřihnout zrovna takhle v roli čtenáře?

A tak ráda říkám – proč ne? Proč si nestřihnout suché konce?

No a schválně, jestli uhodnete, o jakých ustřižených suchých koncích je tady vlastně řeč. Ale mnohoznačnost tohoto slovního spojení se prolíná celou knihou….

O autorce:
Lenka Sobotová (nar. 1970) vystudovala anglistiku a bohemistiku. Pracuje jako nakladatelská redaktorka a je překladatelkou beletrie z angličtiny. Její knižní debut Ilustrátorka a jiné obrázky (Argo, 2013) vzbudil příznivý ohlas recenzentů i čtenářské obce.

Název: Suchý konce
Autor: Lenka Sobotová
Žánr: beletrie, povídky
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 165
Hodnocení: 99 %
Odkaz na web: www.argo.cz