Sčítač – když i cesta může být cíl

Když se muž dozví neradostnou, a pro něj konečnou, zprávu o svém zdraví a brzké smrti, rozhodne se splnit dlouhodobé přání svého syna. Tím přáním je rodinný výlet v autě. Aby jej mohl uskutečnit, vezme místo na záhadném úřadu pro sčítání obyvatel a stává se sčítacím komisařem. Sčítač, jak zní hovorový výraz pro komisaře, jezdí od města k městu a provádí sčítání obyvatel, a to tak, že každého označí tetováním na žebra.

Muž tak sbalí tak všechny věci, zařídí poslední nezbytnosti s prodejem domu a následnou péči o syna. Ten má totiž Downův syndrom, a tak není schopen se sám o sebe postarat. Když je vše zařízeno, nasedají do auta a jejich jediný, a zároveň poslední, výlet začíná.

Během cesty postupně navštěvují města nazývána pouze jen A ,B, C a dále - podle abecedy, jejich cílem je město Z. Ne všude jsou přijímáni dobře, ukazuje se, že sčítači nejsou vesměs oblíbení lidé a mnozí berou sčítání jako jisté narušení soukromí vládou. Dobře nereagují lidé i na mužova syna a jeho „postižení“. Ten už je ovšem na různé reakce od lidí zvyklý, za synův život jich zažil nespočet – od výsměchu, zírání a zlomyslnosti až po laskavost a přijetí. Nejinak je tomu i v tomto případě. Při jízdě autem synovi vypráví o jeho zesnulé matce. Byla to velmi neobyčejná žena a známá umělkyně. Klaunka, jejímž největším talentem bylo dokonale napodobit druhého člověka - prakticky okamžitě se naučila jeho mimiku a pohyby.

Postavy bez jména

Své publikum a daného dobrovolníka na jevišti potom fascinovala tím, jak dokonale ho vystihla. Někteří dokonce říkali, že udělala daný pohyb dříve, než člověk, kterého znázorňovala. Možná proto svému synovi rozuměla mnohem více než ostatní lidé, a někdy více než jeho otec. Muž říká, že oba ani na okamžik nelitovali toho, jaký syn je, a její láska a přístup k němu se nezměnily ani na chvíli. S jejím předčasným odchodem odešlo mnoho krásného v jejich životech. Vyprávění je pro muže zároveň vzpomínáním a shrnutím, neboť jak výlet pokračuje, muž poznává, že mnoho času nezbývá.

Během knihy se nedozvíme jejich jména a ani jméno nikoho jiného, to příběhu dává určitou poetiku a magii. Při čtení jsem měla pocit, jako bych odhrnula oponu, za kterou je tento podivně bizarní, a zároveň krásný, svět. Po dočtení knihy se opona zase zatáhne, ale kouzlo tak úplně nevyprchá. Trocha ho zůstane, připravená na další přečtení. O knize Sčítač by se toho dalo napsat mnohem více, třeba i rozebírat, co různé věci v knize znamenají, a proč v ní není nic pojmenované. Ale myslím, že to nevadí a vůbec to příběhu neubírá na síle. Právě naopak. Není potřeba vůbec cokoliv navíc dodávat – prostě si jen knihu přečíst.

Kniha Sčítač získala cenu Gordon Burn Prize

Jesse Bell je americký romanopisec a básník, krom toho publikuje také vlastní povídky a kresby. Ve svých 24 letech, když studoval na Columbia Univerzity, potkal básníka Richarda Howarda, a ten mu pomohl publikovat jeho první knihu veršů March Book (2004). Žil nějakou dobu na Islandu, kde publikoval dvě knihy spolu s básníkem Thordisem Bjornsdottirem, se kterým se později také i oženil. Do širšího povědomí se dostal s knihou Samedi the Deafness (2007) a na svůj úspěch navázal knihou Parables and Lies (2009). V roce 2014 vydal novelu Silence Once Begun, a po recenzní kritice v novinách The New Yorker kritikem Jamesem Woodem se dostal až do finále literární soutěže NYPL Young Lion Prize.

Následující rok vydal knihu Cure for Suicide, která byla zařazena do National book Award. Čeští čtenáři mají možnost seznámit se s tímto autorem prostřednictvím jeho novely Sčítač (Census 2018), která je zatím jeho první knihou přeloženou do češtiny. V zahraničí už stihla získat cenu Gordon Burn Prize. Ball také žil deset let v Chicagu, kde na místní škole The School of Art Institute of Chicago vyučoval lži, dvojznačnosti, snění a chůzi.

Ukázka z knihy:

Cestování se synem bylo vždy náročné. I když cestuji rád, stejně jako on a stejně jako moje žena, je to těžké kvůli tomu, jak se k němu lidé chovají. I něco tak jednoduchého jako dát si zmrzlinu u zmrzlináře se může ukázat jako nemožné. Když už na takové místo přijdeme, postavíme se do fronty a myslíme si, že všechno půjde dobře. Jenže se často stává, že se s jinými lidmi dáme do hovoru nebo jsou tam děti, které nikdo moc nehlídá, a ty začnou syna popichovat, nebo zkrátka všichni civí, případně položí nějakou hnusnou otázku, a i když si u toho stánku pořád můžeme koupit zmrzlinu, už z toho nemáme radost, takže se vrátíme k autu, nastoupíme, jedeme domů a doma se pak posadíme. Můj syn vždycky zvesela odejde do jiného pokoje a na nás se ženou to mezitím dolehne – to, jak snadno, velkoryse a hluboce se projevuje naše lidská zvláštnost, odcizení. Jak jsme stárli, zvykli jsme si na to. Nejspíše nám narostla hroší kůže. Znamená to, že už nám na tom tak nezáleželo? Asi ano – ale to se týkalo všeho.

Tyhle myšlenky mě napadaly, když jsme se synem stáli u okénka se zmrzlinou ve městě D. Stáli jsme tam a já si vzpomněl na jeden nepříjemný incident před dvaceti lety. Nestojí však za řeč, protože se podobal všem ostatním. Žádný z nich nevybočuje. Pro lidi je snadné být krutý, ale také krutí bývají. Dělají to strašně rádi. Uplatní tak všechny své směšné schopnosti.

Název: Sčítač
Autor: Jesse Ball
Překlad: Sylva Ficová
Žánr: beletrie
Vydáno: 2019
Stran: 182
Vydalo nakladatelství: Kniha Zlín, ve společnosti s Albatros Media a.s.
Hodnocení: 90 %