Kultura21.cz

Dokud jejich otec žil, byla zahrada za jejich domem jeho chloubou. Jakmile onemocněl, rozhodl se ji zalít betonem, protože se o ni už dál nemohl starat. Po jeho smrti začala zarůstat plevelem. Žádné z jeho čtyř dětí neprojevilo zájem o zahradu. A žádné z jeho dětí neprojevilo zájem ani o jeho smrt.

Příběh hodně podivné rodiny začíná právě smrtí otce. Zbyla po něm manželka a čtyři děti – nejstarší šestnáctiletý Jack, o dva roky mladší Julie, dále Sue a nejmladší Tom. Tři nejstarší děti spolu nejraději hrají hry se sexuálním podtextem. Stále se o ně stará jejich matka, ale ta brzy víc a víc času začne trávit v ložnici, a tak se musí naučit o sebe postarat sami. Matka už neopouští postel. Je natolik unavená a letargická, že vydrží vzhůru sotva pár minut. Sourozenci u ní v ložnici tráví volný čas, hlavně nejmladší Tom, je na matku hodně fixovaný. Když najdou matku mrtvou, dojde jim, že pokud chtějí zůstat spolu jako rodina, nesmí se o její smrti nikdo dozvědět.

Nikdo dětí ještě není plnoletý, takže se přirozeně bojí toho, aby je nerozdělili do několika dětských domovů. Pohřeb nepřichází v úvahu, někdo by je mohl na zahradě vidět kopat. Tak udělají další věc co je napadne – vezmou zbylý beton po otci, tělo matky přenesou do sklepa a pohřbí ji pod nánosem betonu.

Co udělají čtyři naprosto nedospělé děti s nabytou „svobodou“? Navíc při právě začínajících prázdninách?? Po pravdě nic moc, celý den se poflakují a každý řeší situaci po svém. Sue se zavírá do svého pokoje a světa knih. Jack je natolik apatický k okolí, že se přestane starat naprosto o hygienu. Julie si najde chlapce – Dereka, který v knize jakoby připomínal zodpovědný svět dospělých. Hrají před ním, že matka stále žije, jen neopouští pokoj. Ale tajemství se nedá udržet navěky. I když má betonový základ.

O autorovi:

Ian McEwan je britský spisovatel, autor známého románu Betonová zahrada. Pro ni a pro svá raná díla bývá v angličtině a francouzštině přezdíván Ian Macabre (děsivý, makabrózní, hrůzný Ian), v češtině někdy jako básník perverze. McEwan se narodil v Aldershotu v Anglii, ač velkou část svého života strávil na Dálném východě, v Německu a v severní Africe, kam byl jeho otec vyslán jako armádní důstojník. Mladý Ian vystudoval University of Sussex a University of East Anglia, kde byl absolventem kurzu tvůrčího psaní Malcolma Bradburyho. Je členem Královské literární společnosti (Royal Society of Literature), Královské umělecké společnosti (Royal Society of Arts) a Americké akademie umění a věd (American Academy of Arts and Sciences). Jeho pravděpodobně největším oceněním je Řád britského impéria, který obdržel v roce 2000. V témže roce byl hostem Pražského festivalu spisovatelů. Jeho prvním vydaným dílem byla sbírka „makabrózních povídek“ První láska, poslední pomazání (1975, v originále First Love, Last Rites), jež v roce 1976 vyhrála Cenu Somerseta Maughama. Mezi první romány patří právě Betonová zahrada (1978, The Cement Garden) a Černí psi (1992, Black Dogs), dále román z roku 1997 Nezničitelná láska (Enduring Love) vyprávějící o osobě s Clerambaultovým syndromem bývá obecně označován za McEwanovo nejlepší dílo. V roce 1998 mu byla udělena Man Bookerova cena za psychologickou novelu Amsterdam (Amsterdam).

Roku 2001 následoval rozsáhlý román Pokání (Atonement), jenž zaznamenal ohromný pozitivní ohlas u čtenářů i literární kritiky. McEwanův další román Sobota (2005, Saturday) popisuje na události zvláště bohatý den v životě jednoho neurochirurga. Hlavní hrdina, Henry Perowne, žije v domě na náměstí v centru Londýna, kde McEwan žil sám po přestěhování z Oxfordu. Tato kniha vyhrála cenu James Tait Black Memorial Prize za rok 2005. V posledních letech vyšly romány Sobota (2006), Solar (2001), Mlsoun (2013), Myslete na děti! (2015) a Skořápka (2017) i novely Na Chesilské pláži (2007) a Šváb (2020).

Kniha Betonová zahrada byla také úspěšně zfilmována - Betonová zahrada (1993), režie: Andrew Birkin. 

Ukázka z knihy:

Zpátky v naší ulici jsem potkal Sue. Šla s otevřenou knížkou v dlaních. Aktovku měla na utažených řemíncích vysoko na ramenou. Pár metrů za ní šel Tom. Z výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že zase předcházela scéna, než se jim ho podařilo dostat z domu. Se Sue jsem se cítil uvolněněji. Byla o dva roky mladší než já, a jestli měla nějaká tajemství, mě se nijak netýkala. Jednou jsem v jejím pokoji viděl mastičku, kterou si koupila na „rozpuštění“ svých pih. Měla protáhlý jemný obličej, bezbarvé rty malé unavené oči se světlými, téměř neviditelnými řasami. Se svým vysokým čelem a jemnými chumáčkovitými vlasy vypadalo opravdu jako děvčátko z jiné planety. Ani jeden jsme se nezastavili, ale když jsme se míjeli, Sue vzhlédla od knihy a prohodila: „Přijdeš pozdě“. – „Něco jsem se zapomněl,“ zamumlal jsem. Tom byl plně zaměstnán vlastní hrůzou ze školy a vůbec si mně nevšiml. Uvědomil jsem si, že ho do školy doprovází Sue, aby nemusela jít máma, což zvýšilo můj pocit viny a zrychlil jsem krok.

Název: Betonová zahrada
Autor: Ian McEwan
Překlad: Ladislav Šenkyřík
Žánr: beletrie
Vydáno: 2020
Stran: 150
Vydalo nakladatelství: Euromedia Group a.s.
Hodnocení: 90 %

https://www.knizniklub.cz/