Dokud jejich otec žil, byla zahrada za jejich domem jeho chloubou. Jakmile onemocněl, rozhodl se ji zalít betonem, protože se o ni už dál nemohl starat. Po jeho smrti začala zarůstat plevelem. Žádné z jeho čtyř dětí neprojevilo zájem o zahradu. A žádné z jeho dětí neprojevilo zájem ani o jeho smrt.
Příběh hodně podivné rodiny začíná právě smrtí otce. Zbyla po něm manželka a čtyři děti – nejstarší šestnáctiletý Jack, o dva roky mladší Julie, dále Sue a nejmladší Tom. Tři nejstarší děti spolu nejraději hrají hry se sexuálním podtextem. Stále se o ně stará jejich matka, ale ta brzy víc a víc času začne trávit v ložnici, a tak se musí naučit o sebe postarat sami. Matka už neopouští postel. Je natolik unavená a letargická, že vydrží vzhůru sotva pár minut. Sourozenci u ní v ložnici tráví volný čas, hlavně nejmladší Tom, je na matku hodně fixovaný. Když najdou matku mrtvou, dojde jim, že pokud chtějí zůstat spolu jako rodina, nesmí se o její smrti nikdo dozvědět.
Nikdo dětí ještě není plnoletý, takže se přirozeně bojí toho, aby je nerozdělili do několika dětských domovů. Pohřeb nepřichází v úvahu, někdo by je mohl na zahradě vidět kopat. Tak udělají další věc co je napadne – vezmou zbylý beton po otci, tělo matky přenesou do sklepa a pohřbí ji pod nánosem betonu.
Co udělají čtyři naprosto nedospělé děti s nabytou „svobodou“? Navíc při právě začínajících prázdninách?? Po pravdě nic moc, celý den se poflakují a každý řeší situaci po svém. Sue se zavírá do svého pokoje a světa knih. Jack je natolik apatický k okolí, že se přestane starat naprosto o hygienu. Julie si najde chlapce – Dereka, který v knize jakoby připomínal zodpovědný svět dospělých. Hrají před ním, že matka stále žije, jen neopouští pokoj. Ale tajemství se nedá udržet navěky. I když má betonový základ.
O autorovi:
Ian McEwan je britský spisovatel, autor známého románu Betonová zahrada. Pro ni a pro svá raná díla bývá v angličtině a francouzštině přezdíván Ian Macabre (děsivý, makabrózní, hrůzný Ian), v češtině někdy jako básník perverze. McEwan se narodil v Aldershotu v Anglii, ač velkou část svého života strávil na Dálném východě, v Německu a v severní Africe, kam byl jeho otec vyslán jako armádní důstojník. Mladý Ian vystudoval University of Sussex a University of East Anglia, kde byl absolventem kurzu tvůrčího psaní Malcolma Bradburyho. Je členem Královské literární společnosti (Royal Society of Literature), Královské umělecké společnosti (Royal Society of Arts) a Americké akademie umění a věd (American Academy of Arts and Sciences). Jeho pravděpodobně největším oceněním je Řád britského impéria, který obdržel v roce 2000. V témže roce byl hostem Pražského festivalu spisovatelů. Jeho prvním vydaným dílem byla sbírka „makabrózních povídek“ První láska, poslední pomazání (1975, v originále First Love, Last Rites), jež v roce 1976 vyhrála Cenu Somerseta Maughama. Mezi první romány patří právě Betonová zahrada (1978, The Cement Garden) a Černí psi (1992, Black Dogs), dále román z roku 1997 Nezničitelná láska (Enduring Love) vyprávějící o osobě s Clerambaultovým syndromem bývá obecně označován za McEwanovo nejlepší dílo. V roce 1998 mu byla udělena Man Bookerova cena za psychologickou novelu Amsterdam (Amsterdam).
Roku 2001 následoval rozsáhlý román Pokání (Atonement), jenž zaznamenal ohromný pozitivní ohlas u čtenářů i literární kritiky. McEwanův další román Sobota (2005, Saturday) popisuje na události zvláště bohatý den v životě jednoho neurochirurga. Hlavní hrdina, Henry Perowne, žije v domě na náměstí v centru Londýna, kde McEwan žil sám po přestěhování z Oxfordu. Tato kniha vyhrála cenu James Tait Black Memorial Prize za rok 2005. V posledních letech vyšly romány Sobota (2006), Solar (2001), Mlsoun (2013), Myslete na děti! (2015) a Skořápka (2017) i novely Na Chesilské pláži (2007) a Šváb (2020).
Kniha Betonová zahrada byla také úspěšně zfilmována - Betonová zahrada (1993), režie: Andrew Birkin.
Ukázka z knihy:
Zpátky v naší ulici jsem potkal Sue. Šla s otevřenou knížkou v dlaních. Aktovku měla na utažených řemíncích vysoko na ramenou. Pár metrů za ní šel Tom. Z výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že zase předcházela scéna, než se jim ho podařilo dostat z domu. Se Sue jsem se cítil uvolněněji. Byla o dva roky mladší než já, a jestli měla nějaká tajemství, mě se nijak netýkala. Jednou jsem v jejím pokoji viděl mastičku, kterou si koupila na „rozpuštění“ svých pih. Měla protáhlý jemný obličej, bezbarvé rty malé unavené oči se světlými, téměř neviditelnými řasami. Se svým vysokým čelem a jemnými chumáčkovitými vlasy vypadalo opravdu jako děvčátko z jiné planety. Ani jeden jsme se nezastavili, ale když jsme se míjeli, Sue vzhlédla od knihy a prohodila: „Přijdeš pozdě“. – „Něco jsem se zapomněl,“ zamumlal jsem. Tom byl plně zaměstnán vlastní hrůzou ze školy a vůbec si mně nevšiml. Uvědomil jsem si, že ho do školy doprovází Sue, aby nemusela jít máma, což zvýšilo můj pocit viny a zrychlil jsem krok.

Název: Betonová zahrada
Autor: Ian McEwan
Překlad: Ladislav Šenkyřík
Žánr: beletrie
Vydáno: 2020
Stran: 150
Vydalo nakladatelství: Euromedia Group a.s.
Hodnocení: 90 %
| < Předchozí | Další > |
|---|






Zuzana Hubeňáková je liberecká spisovatelka, která začínala jako blogerka. V roce 2014 zvítězila v prestižní soutěži Blogerka roku a v několika dalších ročnících na ni byla nominována. Do povědomí širší čtenářské obce se do...
Vynikající básnická sbírka talentovaného Jakuba Racka představuje docela obyčejné obrazy ze života na venkově a v lese s odzbrojující upřímností a procítěností. Pokud patříte mezi milovníky přírody, zvířat, lesa, tradic a venkova, pak rozhodně nesmíte...
Obľúbený festival súčasného umenia Biela noc sa po nevyhnutných pandemických úpravách vracia do Bratislavy a Košíc v plnej sile víkendového formátu a s bohatým medzinárodným zastúpením. Svoj 13. ročník otvára v hlavnom meste v piatok 16. septembr...
Pamětníci a milovníci divadla si mohli všimnout, že letos 6. září to bylo deset let, co odešla ve věku 94 let vynikající herečka Růžena Lysenková. Naposledy si zahrála v roce 1997, a to v televizním filmu Čas jeřabin. A i když se objevila v řadě in...
Mnohé odborné časopisy, které si potrpí na přízvisko "vědecké", se honosí tím, že jsou recenzované. Nemyslí se tím, že by se na ně psaly recenze (jako je třeba tato), nýbrž že sama redakce si nechává recenzovat nabídnuté texty, aby se si tak nechala ...