Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Ve svém novém detektivním románu Jitka Ludvíková nemění osvědčenou strukturu – amatérský pátrač (přehnaně zvědavá spisovatelka Hrubešová) se plete do oficiálního vyšetřování. Autorka uvádí na scénu kriminalisty hned dva – kapitána Balouna, který během své dovolené vystupuje jako soukromá osoba, a kapitána Sajlera, místně příslušného vyšetřovatele.

Příliš mnoho pátračů?
Vyšetřování probíhá ve třech nezávislých liniích, stejná fakta je nutné doručit třem zpočátku nespolupracujícím detektivům, což nutně zpomaluje děj. Základní informace o dění kolem rybníka v době úmrtí a z ohledání oběti si čtenář několikrát zopakuje. Jednoznačné stopy vedou k předvídatelným podezřelým, zkušenější milovník detektivek však tuší, že si s ním autorka zahrává, že ve hře je mnohem víc a skutečný pachatel zatím zůstává skryt. Tempo se násobně zrychlí v okamžiku, kdy oba kriminalisté spojí své síly. Jeden zná skutečný motiv a druhý má důkazy.

Ludvíková líčí práci policistů erudovaně a v detailu. Typově se oba kapitáni shodují, jsou hnáni stejnou motivací a používají obdobné metody. Tato podobnost částečně vysvětluje bezproblémovou spolupráci dvou alfa samců bez profesní řevnivosti a uraženosti. Sajler pro dobro věci přijímá účast Balouna na vyšetřování, přestože pražský kriminalista se neoprávněně vměšuje do případu, který je výhradně v místní kompetenci.

Detektivkářka Hrubešová hledá námět pro svou příští knihu, zajímá se o události staré skoro dvacet let. K vrahovi ji dovádí šťastná náhoda, vyslechne rozhovor, který slyšet neměla. Nepoučitelná Hrubešová dodržuje svůj obvyklý modus operandi. Nedbá na nebezpečí a konfrontuje vraha se svými poznatky, což autorce umožňuje zařadit thrillerovou pasáž.

Překvapivé rozuzlení
Zdánlivě banální zápletka se komplikuje a končí efektní kličkou, která vyřeší starý případ a podpoří uvěřitelnost vrahova motivu. Jednotlivá fakta do sebe zapadnou jako perfektně složená Rubikova kostka. Nezůstanou žádné volné konce, díky zvědavosti Hrubešové se osvětlí i nesrovnalosti, které s hlavním zločinem nesouvisí a které autorka šikovně využívá ke svádění čtenáře na falešnou stopu.

Bez nahodilostí a shody okolností se žádná zábavná whodunitka neobejde, je věcí vkusu jednotlivého čtenáře, které považuje za pravděpodobné a které jsou pro něj hůře uvěřitelné (matka nepozná písmo jediné dcery).

Příliš mnoho svědků?
Více vyšetřovacích linek vyžaduje i větší množství potenciálních svědků. Ludvíková čtenáře seznamuje s mnoha epizodními postavami, které bez výjimky hodně mluví. S gustem přetřásají jim známá fakta, jež by jinak neoficiálním detektivům zůstala skryta. Příjemně zbavují příběh zbytečné popisnosti, vyprávění stojí na živém a přirozeném dialogu. Stinnou stránkou je nedostatek prostoru pro jejich jemnější charakteristiku, autorka si pomáhá šablonami, které občas hraničí s karikaturou (IT specialista Hynek). Stereotypnost je patrná hlavně u šedesátníků. Zapadají do jednoduchých genderových schémat: profesně úspěšní muži mají sklony k machistickému autoritářství, jejich submisivní ženské protějšky působí poněkud omezeně. Na druhou stranu je třeba ocenit autorčinu odvahu zvolit si za hlavního hrdinu umanutého sobce, který sice je poháněn chvályhodnou vášní bojovat za spravedlnost, ale ke svým nejbližším se chová bezcitně.

Nový detektivní román Jitky Ludvíkové určitě potěší čtenáře, kteří vyhledávají napětí a záhady, ale obejdou se bez hrůzostrašných detailů a perverzních úchylek.

Poslední pozdrav
Autor: Jitka Ludvíková
Žánr: detektivní román
Nakladatelství: KALIBR
Rok vydání: 2022
Počet stran: 336 s, pevná vazba s přebalem

Hodnocení: 75 %

www.kalibr-knihy.cz/