Těla jsou jedinečnou knihou, která zobrazuje tabuizovaná témata a rozhodně to není líbivé čtení

Úterý, 20 Únor 2024 06:00 Martina Čápová

Těla Těla jsou románem především o ženách, ale ne nutně pro ženy, jak je to často rámováno u takové literatury. Těla ukazují, co je to objektivizování ženského těla a jak funguje internalizovaná nenávist u žen. Jsou také o vztahu matky s dcerou, o těhotenství/mateřství, které není podáváno jako „nejkrásnější období v životě ženy“.

Když se chudoba rámuje jako selhání

Těla jsou, jak už nám název napovídá, o tělech. Zneviditelňovaných, přehlížených, stárnoucích, společensky nepřitažlivých, sexuálně aktivních, stále toužících po dotecích, po náklonnosti. Román ukazuje, co je to být ženou v dnešním světě, a navíc tou stárnoucí, kterou limituje nejen to, že je ženou, ale také to, že je stárnoucí ženou, že je matkou a že je stárnoucí vdovou. A v Česku jsou tato rizika nejvíce spojená s chudobou žen.

Marie je žena v důchodu, ale finančně jí důchod nestačí ani na zaplacení nájmu a je nucena si přivydělávat hlídáním dětí. Později se vlivem okolností pouští do péče o seniory, které jejich biologická rodina odsunula na vedlejší kolej. Sledujeme Marii a její myšlenkové pochody, její vztah s dcerou, která se po svatbě snaží se svým manželem otěhotnět. Na poměrně malém prostoru je tu rozehráván zcela běžný život, který si však nechce hrát na nějakou literární líbivost, a to dělá Těla velmi silnými.

Těla jsou knihou, v níž jsou společenské (sociální, ekonomické) problémy, které leží především na ženách, převedeny do beletristické formy. Klára Vlasáková otevírá v Tělech spoustu nepopulárních témat, že lze tuto knihu velmi snadno odsoudit. Postavy nejsou sympatické, nejsou schopny si některé věci vyříkat, neumějí vyslechnout kritiku a často se jen pasivně agresivně brání. Postavy jednají zdánlivě iracionálně (pokud máme dojem, že v běžném životě jednáme racionálně, přiznejme si, že žijeme v hluboké iluzi). I těla z Těl jsou totiž ovládána svými obavami, svými strachy, podprahovými reakcemi, společenskými konvencemi a očekáváním.

Nastoluje se tu také tématika objektivizace žen. Ženy jsou objektem touhy, cat callingu a podobně, do té doby, než jsou těhotné. To pak na chvíli přestávají být objektem sexuálního zájmu a stávají se božskými matkami, jakoby jediným smyslem ženy bylo porodit dítě. O podobných tématech v Tělech přemýšlí Róza, dcera Marie. Marie naopak svůj účel splnila, porodila a vychovala dítě, stává se starou a neviditelnou. Ženy jsou tu staveny do radikálních pozic, a tím se vyjevuje i „ženství“, jak jej zobrazuje současný svět – pečující, neschopná odmítnout, stát se matkou je ženské poslání, kurva nebo nenahraditelná, přitažlivé mládí a nepotřebné stáří.

Lhostejnost k jedincům podkopává důvěru v právní stát

V Tělech se objevuje alegorie v podobě mrtvých myší, o které se nikdo nestará a nikdo je nevidí (nebo nechce vidět). Považuji tento aspekt za výborně rozehranou hru Kláry Vlasákové k postoji celé naší společnosti k problémům, které Těla nastolují – od seniorů, kteří rodinu ještě mají, ale jejich těla už jsou pro ně přítěží, až po samotnou společenskou lhostejnost k podobě veřejného prostoru. Učíme se být necitliví k jedincům i davům, často spoléháme, že to za nás vyřeší někdo jiný, a tím se stáváme spoluviníky.

Klára Vlasáková nám nabízí jedno nepříjemné téma za druhým a my jako čtenáři se chtě nechtě pozastavujeme nad kontroverzními a mnohdy až fyzicky nepříjemnými věcmi, které se v běžném životě snažíme nevnímat nebo dokonce ze života zcela vymýtit. U žádných z témat nenabízí ani kousek řešení a Marie tak hlavně vnímá, přemýšlí a koná. V Tělech, troufám si říci, nejde o hledání řešení na těžké problémy, které dennodenně zažívají stárnoucí ženy, jde v nich především poukázat na zkušenost, která je společností zneviditelňována. My sami, když prožíváme běžné dny, nedocházíme k rychlým řešením ze zakoušených situací, zvláště pokud jsou společensky tabuizované, často k nim jen zaujímáme nějaký postoj, zkoušíme je artikulovat jiným. A o tom především Těla jsou. Snaží se předat komplikovanou, nejednoznačnou zkušenost stárnoucí ženy, která je společností stále více odsouvána do pozadí, je na ni pohlíženo shovívavě či nadměrně kriticky, když vyjádří svůj názor. A tak se učí mlčet, aby nebyla pranýřována.

V průběhu čtení neustále naskakuje nepříjemná otázka – skutečně se takto cítí ženy ve věkové hranici, časově přesně neurčené, ale přesto pevné, po jejímž překročení přestávají být viditelné? Na to nemám odpověď, ale poměrně silnou představu Těla předkládají a já nemám důvod jim nevěřit. Slovo tady prostřednictvím Kláry Vlasákové dostaly ženy, kterým nenasloucháme. Nejjednodušším je pak dát je přečíst ženám a zeptat se přímo jich, jak stárnutí prožívají.

Těla