Deník smutku od Rolanda Barthese je miniaturní dílko s hlubokým obsahem pro ty, kdo se nebojí temnějších pocitů

Sobota, 23 Březen 2024 06:00 Martina Čápová

Deník smutku BarthesP

Deník smutku začal psát jazykovědec a lingvista den po smrti své matky v říjnu 1977. Svou délkou se jedná o jakési aforismy k různým podobám truchlení nad smrtí blízké osoby. Barthes je velmi intimní a zároveň neztrácí na svůj smutek nadhled. S důrazem na prožitek zkoumá své niterné pocity a také je precizně pojmenovává.

Barthes dělá v Deníku smutku smrt součástí života

Rozhodně se nejedná o knihu, kterou bude číst kdokoliv, neboť jde o poměrně specifické promýšlení zármutku po smrti blízké osoby. Nechybí tu ani určitá poetičnost a to z Deníku smutku dělá specifické dílo. Určitě by kniha mohla být smysluplná pro osoby, kteří se vypořádávají se smrtí blízké osoby a chtějí svému zármutku dát racionální rámec, který ale nezpochybňuje prožívanou bolest a smutek z odchovu nám blízkého člověka. Také to není něco, nad čím by se dala vést filosofická debata, neboť Barthesovi poznámky jsou velmi emocionálně zabarvené a snaží se popisovat prožívané stavy, které vkládá do slov a vět. Nakonec jde přece jenom o osobní deník, který si vedl tři roky od matčiny smrti.

Deník smutku není knihou, kterou bychom doporučili číst najednou. Je krásná je své fragmentárnosti, melancholické poetičnosti a nakonec i v procítěné bolesti, kterou Roland Barthes odmítal potlačit nebo ji přejít. Naopak se snažil tyto pocity prožít a analyzovat a výsledkem je psycholingvistické dílo o smutku, zármutku a truchlení. Ano, tyto slova u Barthese nevyznívají jako synonyma, nýbrž zkoumá jejich drobné jinakosti. Pak práce s textem leží především na čtenáři, jak s ním bude nakládat a co si z něj odnese.

Deník smutku je knihou o zármutku a tudíž se domnívám, že ji nelze hodnotit ani z parametrů literárních, ale ani těch filosofických, neboť se nejedná o žádný druh této literatury. Lze ji jen číst, zkoušet se vciťovat a přemýšlet nad smyslem, jak osobně prožíváme něčí smrt a jak se k ní vztahujeme jako společnost. Po smrti blízké osoby se často setkáváme s uklidňováním, že život jde dál. Naopak Barthes zde zdůrazňuje, jak je důležité smutek po smrti oné osoby prožít a neklamat sebe i jiné, že truchlení časem přejde a my zapomeneme. Nakonec jsou to takové zdvořilostní fráze, které mají balamutit a zahlazují hlubší pocity, které spíše léčí, když je skutečně prožijeme v jejich fatálnosti.

Deník smutku lze číst mnoha způsoby – lze se do něj ponořit jako do filosofických myšlenek, zaměřit se na psychologii truchlení či pociťovat emocionální skoro-epitaf, nakonec Barthes je částečně básnicky píšící jazykovědec a tedy můžeme vnímat lyriku vět.

Nakladatelství Fra také s touto knihou udělalo skvělý vizuální kousek a lze si vybrat ze dvou vydání – buď bíločerného, nebo černobílého. Vskutku pro fajnšmekry~

Ukázka z Knihy:

Každý odhaduje – cítím to – míru intenzity smutku. Je ovšem nemožné (podle směšných, rozporných příznaků) měřit, jakého stupně se dosáhlo.

Touhy, které jsem pociťoval před její smrtí (během její nemoci), nemohou být více naplněny, jelikož by to znamenalo, že mi je umožnila naplnit její smrt – že by její smrt mohla být osvobozující vzhledem k mým touhám. Ale její smrt mě změnila; už netoužím, po čem jsem toužil. Je třeba vyčkat – za předpokladu, že se to může stát – na vznik nové touhy, na touhu utvořenou po její smrti.

Pochopil jsem (včera) nedůležitost toho, co mě těší (usazenost, pohodlí bytu, plkání s přáteli, ba někdy i smích, plány atd.). Můj smutek souvisí s láskyplným vztahem, nikoli s uspořádáváním života. Přichází skrze slova (lásky), která se objevují v mé mysli…

Kdysi byla smrt událostí, adventurou, a jako taková mobilizovala, zajímala, přitahovala, aktivovala, ochromovala. Když už jednou není událostí, jde o jiné trvání, zhuštěné, nevýznamné, nevyprávěné, ponuré, bez užitku: skutečný smutek nevnímá žádnou narativní dialektiku.

K mému údivu – to, z čeho pocházejí mé takříkajíc obavy (můj neklid), není ve skutečnosti strádání (nemohu to popsat jako strádání, můj život tím není rozvrácen), ale zranění, že něco ublížilo zdroji mé lásky.

Občas, nečekaně, jako bublina před prasknutím, se ve mně teď rozmáhá: zjištění: ona už není.

Co ještě mohu ztratit, když jsem ztratil Důvod svého života – Důvod se strachovat o život druhého.

Nemožnost – nedůstojnost – svěřit se nějakému léku – pod záminkou deprese – jako by zármutek byl nemocí, „posedlostí“ – odcizením (činícím z člověka cizince) – zatímco je něčím zcela podstatným, důvěrným…

Deník smutku Barthes