Nový román Mutabor od Norberta Scheuera je fantaskní i bolestivý. Čtěte jej pomalu a pozorně

Scheuer Mutabor titulP Norberta Scheuera už mnozí znáte. Na německé literární scéně se pohybuje už 30 let a u českých čtenářů nedávno zazářil úspěšným románem Zimní včely. Nyní vydává nakladatelství Prostor jeho další knihu Mutabor. Podaří se dívce s poraněnou duší zjistit, kdo je její otec a proč je její tajemný původ pro obyvatele města takové tabu?

V rukou mám prý román, podle mě možná spíš novelu jménem Mutabor o nesnadném dospívání problematického dítěte. Na konci v poděkováních se dozvídáme, že měla kniha reálnou předlohu v ženě, která spisovatele sama vyhledala. Dílo dokonce získalo v Německu významné Ocenění Rainera Malkowského.

Tajemný název Mutabor se odkazuje na orientální Příběh o kalifovi, který se stal čápem. Tato kniha samotná se totiž v mnohém odkazuje na pohádky a mytologické motivy – jednak blízkovýchodní a často také řecké. Hlavní postavou je sedmnáctiletá Nina vyrůstající bez rodičů v západoněmeckém městě Kall. Kromě běžného života, kdy roznáší noviny nebo pracuje v hostinci, také žije jednu velkou záhadu svého vlastního původu.

Život Nině rozhodně nepřál, ať už se jednalo o problematickou pověst matky či to, co se dělo, když o matku přišla. Z rodiny má jako jediný příjemnou povahu dědeček, snící o velkolepé a malebné Byzanci. Také Evros, hostinský v lokále, kam Nina dochází, má rád mýty a příběhy, pro změnu ty řecké, o nichž básní mimo jiné popisováním pivních podtácků. Ninina fantazie v tomto světě prosperuje – dívka sní a kreslí a pravděpodobně se tím tak trochu chrání před realitou. Ta je sice jistým způsobem stabilní, protože Nina má střechu nad hlavou a možnost výdělku, ale některé situace a některé osoby ukazují, že se jedná o nezdravé, traumatické dětství, které si Nina internalizuje a skrze její myšlenky a vyrovnávací mechanismy je to dost vidět. Zato má dost silnou osobnost na sledování cíle odhalení rodinného tajemství, a právě toto ve velkém knihu definuje. Nepředstavujte si ale detektivku – spíše myšlenky, pocity, sny a vztahy k blízkým osobám, které z nějakého důvodu odmítají odpovídat na otázky.

Čtení bylo nelehké svou tragédií, chvílemi je třeba se i hodně soustředit na detail, ale zároveň i plynulo ladně tím, že bylo zajímavé. Možná ne úplně celkovou kohezí, ale uvnitř každé kapitoly rozhodně. Chválím také grafickou stránku knihy, autorův syn provedl bravurní práci hlavně s nádherným blízkovýchodním obrazem čápa, který zdobí obálku, ale i expresivními perokresbami uvnitř knihy.

Musím ale také poznamenat, že to není nic pro rychlé čtenáře. Text je sám o sobě krátký, ale docela hutný, i přes množství popisů niterných stavů by řádný literární teoretik musel zapisovat každý náznak relevantní informace, kdyby chtěl celou knihu chápat napoprvé. Pro mě to znamenalo muset se sem tam vrátit o pár stránek, když mi přestalo dávat smysl, kdo že vlastně je kdo. Po návratu k představení některé postavy mi vždy došlo, že její vztah k hlavní hrdince je uveden dost přehledně, jen je nějaká chyba ve mně, že jsem si to hned pořádně nezapamatovala a šla dál. To, že se vracím, ale taky znamená, že mi záleží na tom knížce rozumět, protože si Ninino vyprávění užívám a velmi mě zaujalo. Teď když čtu úplně první stránky znovu při psaní recenze, konečně mi dochází, k čemu se vztahují. Je tam hodně náznaků a čechovovských pušek a určitě si jednou užiju druhé čtení, srozumitelnější než první a asi i fascinující.

Nejobjektivnější výtka je ta, že není úplně přehledné, kdy se která sekce textu odehrává. Tam se mi nejhůře orientuje a mám nejvíce pocit, že by tento problém mohli mít i jiní čtenáři. To, že čas od času sledujeme příběh z pohledu jiné postavy, cením, beru to jako takový foreshadowing k informacím, které Nina zatím neví – navíc právě tam se její jméno vůbec dozvídáme. Její samotné vyprávění ale rozhodně není lineární a nemám moc přehled v tom, jak daleko do minulosti skáče a kdy že se z ní vlastně vrací. V kolika letech zažila tu drastickou událost, kdy by ji u nás asi čekal pasťák? Jak získala tu svoji želvu, je to ta samá želva, kterou měl s sebou někdo v hospodě, když tato pasáž následuje po těch, kdy už želvu má Nina? Prostě mám otázky a vidím nesrovnalosti a uvědomuju si, že některé věci můžu v takto hutném textu přehlédnout, ale nevím, nakolik je to moje chyba, nakolik nekompatibilita stylu psaní a stylu čtení a jestli tam autor fakt něco nenapsal příliš nejasně.

O autorovi:

Norbert Scheuer se narodil v roce 1951 v německém městě Prüm. Zamlada se vyučil elektrikářem a vystudoval technologii, pak také získal magisterský titul z filosofie. Jeho životní profesní dráha je programování i literatura. Ta u něj začíná sbírkou básní Der Hahnenkönig v roce 1993 a dnes Scheuerovo dílo čítá tucet různých publikací. Asi nejslavnější román, který vyšel i u nás, jsou Zimní včely (2019, česky Prostor 2021) oceněné Cenou Wilhelma Raabeho.

Ukázka z knihy:

Jsem nešťastnější než kdy dřív, musím na něj pořád myslet. Skoro každý den chodím do bazénu, jen abych ho viděla. Zajímám se o všechno, co dělá, a dozvídám se tak mnoho o jeho životě, aniž by to on sám zpozoroval. Když nesu noviny jeho rodičům, spatřím ho občas, jak stojí za oknem; potají si ho vyfotím na mobil a jsem šťastná, že mi tak patří aspoň trošinku. Musím se změnit, hlavně být rozumnější; když si teď čtu, chtěla bych u toho vypadat jako Theresa, být do toho tak zabraná. Každou knížku, která se mi dostane do rukou, doslova zhltnu, důkladně si ji přisvojím. Naději, že bych začala chodit s Paulem, teď ale můžu definitivně pohřbít. Mám zákaz koupání, protože vyšlo najevo, že jsem zase navrtala díry v kabinkách šaten a špehovala jimi. Opět z toho byl skandál. Ale co je na tom, vidět někoho nahatého? Mně vůbec nevadí, když mě někdo vidí nahou; ukazuju klukům všechno, co chtějí vidět.

Název: Mutabor
Autor: Norbert Scheuer
Překlad: Jitka Nešporová
Žánr: kvazilyrický coming-of-age román
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2024
Počet stran: 200
ISBN: 978-80-7260-594-1
Hodnocení: 78 %

https://eprostor.com/kniha/mutabor