Kultura21.cz

Válečný konflikt o Náhorní Karabach v povědomí světa zůstává jako dějepisná informace. Přímo na místě však dozvuky války stále existují a snad každý zná někoho, koho hrůzy poznamenaly. Soubor povídek arménské literární hvězdy Narine Abgarjan z roku 2018 o tom, jak se žije v obci dotčené válkou, se letos dočkal vydání v češtině.

Arménské městečko Berd o necelých osmi tisících obyvatel leží u hranic s Ázerbajdžánem. Občané mají konflikt v živé paměti. Autorka, která se zde sama narodila, sem zasazuje svou knihu nazvanou Žít dál. I v roce 2020, dva roky od jejího původního ruského vydání, bylo aktivní arménsko-ázerbajdžánské válčení vzkříšeno a v Berdu byly pozorovány drony protivníka.

O významu a sdělení knihy vypovídá už její název. Povídky totiž popisují každodenní život postav. S každou se seznámíme v příběhu o zhruba čtyřech stránkách – máme zde ševce, zdravotní sestru, ženy v domácnosti, seniory, děti. I děti přitom zažívají válečné trauma, neboť některé pasáže jsou retrospektivní a zachycují příběh postav, které jsme jinde spatřili už jako starší. Jak na sebe povídky mozaikově navazují, poznáváme různé členy rodin, jejich osudy i osudy těch, které válka zabila. A ti, kteří přežili, žijí dál. Nemohou zapomenout, chodí ke hrobům, ale chalupa se sama neobstará, děti se samy neuživí.

Toto je moje první přečtená kniha od Narine Abgarjan. Tím, že se jedná o soubor povídek, nemusí to být ten nejčistěji reprezentativní vzorek její práce, ale podělím se o to, čeho si všímám. Docela významnou částí děje povídek jsou dialogy – ty jsou jednoduché, asi celkem realistické, a rozhodně také roztomilé tím, jak dobře ukazují temperament postav, které je pronášejí. U každé povídky bychom také mohli jasně určit, kdo je jejím protagonistou, a vypravěč, který není vševědoucí, přibližuje i vnitřní pohnutky a přání právě této hlavní postavy. Dílo však je zároveň svým způsobem poetické, autorka dokáže hezky metaforicky popsat něčí vzhled a hlavně scenérii.

Nemyslím si, že chci knize vyloženě něco vyčíst. Styl psaní je mi sympatický – možná trochu suchý, já si ráda pobrečím, když někdo umírá, ale je zase pravda, že „it is what it is“, kniha, jak se trefně uvádí na obálce, je napsaná bez patosu, a vzhledem k jejímu názvu a koncepci je to určitě dobře. Váhu truchlení a bolesti to rozhodně nesnižuje. Spíše by se třeba hodilo, kdyby někdo rozpracoval nějaký rodokmen – když už se dozvídáme, kdo je čí syn a komu kdo umřel, bylo by to celkem sympatické a měla bych větší pocit, že knize doopravdy rozumím.

Povídky jsou krátké, takže si člověk nestihne zapamatovat, kdo je kdo, a pak když se nějaké jméno opakuje o 20 stran dál, už neví, kdo že to vlastně byl. Ale zase uznávám, že to může být deformace ze čtení tlustých románů, kde na vztazích a příslušnosti postav záleží mnohem více. Popravdě, když si představím, že by tyto povídky spolu nesouvisely vůbec nebo že by se postavy jmenovaly Stařec 1, Dítě 1, Stařec 2, Bába 1, příběhy by stále byly krásně napsané. Celkové hodnocení udílím spíše z takového mého celkového pocitu z knihy, která možná člověka neposadí na zadek, ale určitě ho vtáhne a zanechá v něm dojem.

Ukázka, kterou uvádím o kus níže, zarezonovala dost s našimi dnešními zkušenostmi nejen ze sociálních sítí. Překladatelka Kateřina Šimová také v doslovu podotýká, že když Abgarjan knihu v roce 2018 psala, „sama nejspíš netušila, jak aktuální knihu svým čtenářům přináší“. Český překlad po šesti letech, myslím, určitě souvisí s tím, že se spisovatelka u nás i ve světě osvědčila a její nově vydané dílo se bude dobře prodávat. Nelze však popřít, že kniha přichází v této době jako na zavolanou. My tady u nás známe zblízka hlavně řeči, které má v ukázce Colak, které totiž někteří z nás sami pronášejí. Snad však povídky dostatečně poukazují i na válečné hrůzy, na lidskost všech lidí s její zvráceností, omylností i srdečností – a snad i ti, kteří právě teď žijí v ohrožení života kvůli nějaké nesmyslně vyhrocené politice, budou mít možnost Žít dál…

O autorovi:

Narine Abgarjan se narodila v roce 1971 v Berdu. Jako vyšší vzdělání absolvovala v roce 1993 obor ruské filologie na lingvistické univerzitě v Jerevanu a pak se přestěhovala do Moskvy, kde pracovala jako účetní. Do světa literatury zabrousila nejdříve svým rusky psaným blogem. Tamní příběhy o malém děvčeti jménem Maňuňa zaujaly nakladatelství a v roce 2010 byl na světě stejnojmenný román. Autorka se dodnes věnuje dětské literatuře. Také však dokáže zaujmout dospělé čtenáře – romány Tři jablka spadlá z nebe (česky vydal Prostor 2020) a Čtyři ženy a jeden pohřeb (Prostor 2023). První z nich získal ruské ocenění Jasnaja Poljana.

Ukázka z knihy:

Sedl si vedle a pomohl Colakovi překulit se na záda.
„P-proč jsi na svém p-pozemku nastražil p-past na medvědy?“ zeptal se zajíkavě mezi nádechy a výdechy. „Koho sis myslel, že chytíš? Šakala?“
Colak si přejel prsty po rozbitém rtu, přizvedl se, zkřivil tvář bolestí a zvrátil se na záda.
„Jakou past?“
„Nedělej, že nevíš!“ vypálil zlostně Aleksan.
„Kdo se do ní chytil?“
„Stařec. Běženec.“
„A běženec snad může krást?“ Colak se posadil, nečekaně se zprudka rozmáchl a vlepil Aleksanovi facku. Ten neuhnul, ani ji neopětoval. Polknul a ucítil v puse nepříjemnou pachuť krve.
„Zůstane bez nohy. Jestli to vůbec přežije. Ve městě má pravnučku, jinak nikoho. Všichni ostatní umřeli při pogromu.“
Colak vstal, zvedl poleno, kterým ho Aleksan praštil, a hodil ho poslepu na hromadu naštípaného dříví. Poleno trefilo přímo do vršku, zachytilo se odloupnutou kůrou za jiné dřevo a zůstalo viset ve vzduchu.
„A já děti nemám!“ pronesl pisklavým šeptem. „A polovina mých příbuzných nejsou běženci. Takže u mě se krást může! Já sakra nejsem člověk! Já nemusím žrát!“
Aleksan se taky zvedl a oklepal si kalhoty.
„Pojedu. Toho starce nechám na tobě.“
„Kam pojedeš?“
„Do města, za jeho pravnučkou. Říkal, že už pátý den nic nejedla.“

Název: Žít dál
Autor: Narine Abgarjan
Překlad: Kateřina Šimová
Žánr: povídky
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2024
Počet stran: 208
ISBN: 978-80-7260-595-8
Hodnocení: 80 %

https://eprostor.com/kniha/zit-dal