Každý si nese něco. Narine Abgarjan ukazuje povídkami, že je třeba Žít dál
Banner

Každý si nese něco. Narine Abgarjan ukazuje povídkami, že je třeba Žít dál

Tisk

Abgarjanova Zit dal titulP

Válečný konflikt o Náhorní Karabach v povědomí světa zůstává jako dějepisná informace. Přímo na místě však dozvuky války stále existují a snad každý zná někoho, koho hrůzy poznamenaly. Soubor povídek arménské literární hvězdy Narine Abgarjan z roku 2018 o tom, jak se žije v obci dotčené válkou, se letos dočkal vydání v češtině.

Arménské městečko Berd o necelých osmi tisících obyvatel leží u hranic s Ázerbajdžánem. Občané mají konflikt v živé paměti. Autorka, která se zde sama narodila, sem zasazuje svou knihu nazvanou Žít dál. I v roce 2020, dva roky od jejího původního ruského vydání, bylo aktivní arménsko-ázerbajdžánské válčení vzkříšeno a v Berdu byly pozorovány drony protivníka.

O významu a sdělení knihy vypovídá už její název. Povídky totiž popisují každodenní život postav. S každou se seznámíme v příběhu o zhruba čtyřech stránkách – máme zde ševce, zdravotní sestru, ženy v domácnosti, seniory, děti. I děti přitom zažívají válečné trauma, neboť některé pasáže jsou retrospektivní a zachycují příběh postav, které jsme jinde spatřili už jako starší. Jak na sebe povídky mozaikově navazují, poznáváme různé členy rodin, jejich osudy i osudy těch, které válka zabila. A ti, kteří přežili, žijí dál. Nemohou zapomenout, chodí ke hrobům, ale chalupa se sama neobstará, děti se samy neuživí.

Toto je moje první přečtená kniha od Narine Abgarjan. Tím, že se jedná o soubor povídek, nemusí to být ten nejčistěji reprezentativní vzorek její práce, ale podělím se o to, čeho si všímám. Docela významnou částí děje povídek jsou dialogy – ty jsou jednoduché, asi celkem realistické, a rozhodně také roztomilé tím, jak dobře ukazují temperament postav, které je pronášejí. U každé povídky bychom také mohli jasně určit, kdo je jejím protagonistou, a vypravěč, který není vševědoucí, přibližuje i vnitřní pohnutky a přání právě této hlavní postavy. Dílo však je zároveň svým způsobem poetické, autorka dokáže hezky metaforicky popsat něčí vzhled a hlavně scenérii.

Nemyslím si, že chci knize vyloženě něco vyčíst. Styl psaní je mi sympatický – možná trochu suchý, já si ráda pobrečím, když někdo umírá, ale je zase pravda, že „it is what it is“, kniha, jak se trefně uvádí na obálce, je napsaná bez patosu, a vzhledem k jejímu názvu a koncepci je to určitě dobře. Váhu truchlení a bolesti to rozhodně nesnižuje. Spíše by se třeba hodilo, kdyby někdo rozpracoval nějaký rodokmen – když už se dozvídáme, kdo je čí syn a komu kdo umřel, bylo by to celkem sympatické a měla bych větší pocit, že knize doopravdy rozumím.

Povídky jsou krátké, takže si člověk nestihne zapamatovat, kdo je kdo, a pak když se nějaké jméno opakuje o 20 stran dál, už neví, kdo že to vlastně byl. Ale zase uznávám, že to může být deformace ze čtení tlustých románů, kde na vztazích a příslušnosti postav záleží mnohem více. Popravdě, když si představím, že by tyto povídky spolu nesouvisely vůbec nebo že by se postavy jmenovaly Stařec 1, Dítě 1, Stařec 2, Bába 1, příběhy by stále byly krásně napsané. Celkové hodnocení udílím spíše z takového mého celkového pocitu z knihy, která možná člověka neposadí na zadek, ale určitě ho vtáhne a zanechá v něm dojem.

Ukázka, kterou uvádím o kus níže, zarezonovala dost s našimi dnešními zkušenostmi nejen ze sociálních sítí. Překladatelka Kateřina Šimová také v doslovu podotýká, že když Abgarjan knihu v roce 2018 psala, „sama nejspíš netušila, jak aktuální knihu svým čtenářům přináší“. Český překlad po šesti letech, myslím, určitě souvisí s tím, že se spisovatelka u nás i ve světě osvědčila a její nově vydané dílo se bude dobře prodávat. Nelze však popřít, že kniha přichází v této době jako na zavolanou. My tady u nás známe zblízka hlavně řeči, které má v ukázce Colak, které totiž někteří z nás sami pronášejí. Snad však povídky dostatečně poukazují i na válečné hrůzy, na lidskost všech lidí s její zvráceností, omylností i srdečností – a snad i ti, kteří právě teď žijí v ohrožení života kvůli nějaké nesmyslně vyhrocené politice, budou mít možnost Žít dál…

O autorovi:

Narine Abgarjan se narodila v roce 1971 v Berdu. Jako vyšší vzdělání absolvovala v roce 1993 obor ruské filologie na lingvistické univerzitě v Jerevanu a pak se přestěhovala do Moskvy, kde pracovala jako účetní. Do světa literatury zabrousila nejdříve svým rusky psaným blogem. Tamní příběhy o malém děvčeti jménem Maňuňa zaujaly nakladatelství a v roce 2010 byl na světě stejnojmenný román. Autorka se dodnes věnuje dětské literatuře. Také však dokáže zaujmout dospělé čtenáře – romány Tři jablka spadlá z nebe (česky vydal Prostor 2020) a Čtyři ženy a jeden pohřeb (Prostor 2023). První z nich získal ruské ocenění Jasnaja Poljana.

Ukázka z knihy:

Sedl si vedle a pomohl Colakovi překulit se na záda.
„P-proč jsi na svém p-pozemku nastražil p-past na medvědy?“ zeptal se zajíkavě mezi nádechy a výdechy. „Koho sis myslel, že chytíš? Šakala?“
Colak si přejel prsty po rozbitém rtu, přizvedl se, zkřivil tvář bolestí a zvrátil se na záda.
„Jakou past?“
„Nedělej, že nevíš!“ vypálil zlostně Aleksan.
„Kdo se do ní chytil?“
„Stařec. Běženec.“
„A běženec snad může krást?“ Colak se posadil, nečekaně se zprudka rozmáchl a vlepil Aleksanovi facku. Ten neuhnul, ani ji neopětoval. Polknul a ucítil v puse nepříjemnou pachuť krve.
„Zůstane bez nohy. Jestli to vůbec přežije. Ve městě má pravnučku, jinak nikoho. Všichni ostatní umřeli při pogromu.“
Colak vstal, zvedl poleno, kterým ho Aleksan praštil, a hodil ho poslepu na hromadu naštípaného dříví. Poleno trefilo přímo do vršku, zachytilo se odloupnutou kůrou za jiné dřevo a zůstalo viset ve vzduchu.
„A já děti nemám!“ pronesl pisklavým šeptem. „A polovina mých příbuzných nejsou běženci. Takže u mě se krást může! Já sakra nejsem člověk! Já nemusím žrát!“
Aleksan se taky zvedl a oklepal si kalhoty.
„Pojedu. Toho starce nechám na tobě.“
„Kam pojedeš?“
„Do města, za jeho pravnučkou. Říkal, že už pátý den nic nejedla.“


Abgarjanova Zit dal titul

Název: Žít dál
Autor: Narine Abgarjan
Překlad: Kateřina Šimová
Žánr: povídky
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2024
Počet stran: 208
ISBN: 978-80-7260-595-8
Hodnocení: 80 %

https://eprostor.com/kniha/zit-dal


 

Přihlášení



Autorské čtení

Načítám náhodné video z playlistu...

I ticho zpívá

Láska, o které sníte v koutku své pubertální duše. Naivní, nekonečná, hluboká, romantická. Překonávající nepřekonatelné, dobré i zlé. Dlouhé dopisy, ještě delší telefonáty a přímo nekonečné rozhovory. O hudbě, o životních snech, o lásce i přátelství. Osudové spojení, které překoná i samotnou smrt.

Uznávaná autorka detektivek exceluje i v románové tvorbě!

Dobrých spisovatelek u nás dnes mnoho není a pokud bych měl být konkrétní, tak pouze tři – Anna Bolavá, Karin Lednická a Michaela Klevisová. Posledně jmenovaná si plným právem vysloužila renomé nejlepší české „detektivkářky", jak však dokazuje román Prokletý kraj, dokáže „zabrousit" i do jiných literárních žánrů. Jde již o druhé vydání této knihy, takže je zřejmé, že se napoprvé setkala s velkým čtenářským ohlasem. Podívejme se, co nás na jejích stránkách čeká.

Banner
CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online, ebooky zdarma, eknihy ke stažení

Hledat

Videorecenze knih

Načítám nejnovější video z playlistu...

Rozhovor

Petr Vurbs: Chytré knihy o tom, jak být dobrým tátou, jsem nikdy nedočetl do konce.

vurbs perexAutorovi knihy A život je tu! Petru Vurbsovi se radikálně změnil život po narození dcery. Brilantně zpracoval humorný pohled na události, které se svou dcerou denně prožívá. Najednou se musí vyrovnávat s ranním vstáváním v pět, ř...

Pohádka Hrátky s čertem je postavena nejen na rohatých, ale i na kontaktu s publikem

Tak to už jsem dlouho nezažil, když jsem byl ve středu 8. dubna v Městském divadle Zlín na odpolední pohádce Hrátky s čertem. Seděl jsem úplně nahoře v narvaném sále, kde bylo snad šest stovek školáků prvního stupně. Pravda je taková, že jsem si to domluvil s produkcí, neboť jsem chtěl vidět na jevišti mou oblíbenou herečku v roli čerta.

Z archivu...

Čtěte také...

Kritikou neprávem přehlédnuté Češtinářky

cestinarky perexČeštinářka Tereza Trhlíková, autorčino alter ego, přirovnává souboj s českým školstvím a stále formálnější maturity k boji Dona Quijota. "Kdyby se Don Quijote pokusil svést souboj s českým školstvím, pokorně by se za p...


Výtvarné umění

Zbyněk Sekal: Skládané obrazy a schránky aneb bez nároku na vnější odezvu

zbynek sekal topicuv salonSpolečnost 1. Art Consulting Brno – Praha a Společnost Topičova salonu nainstalovaly v prostorách Topičova klubu docela neobvyklou výstavu materiálových reliéfů a schránek, které Zbyněk Sekal v...

Divadlo

„Psaní je líbání v hlavě“

dobry proti severaku200Únor začal v Městském divadle Zlín premiérou půvabného díla Dobrý proti severáku od Daniela Glattauera. Já jsem se do Dílny vydala hned na první reprízu, protože mě tato kniha dostala a byla jsem moc zvědavá, jak se s ní di...

Film

Rodinná komedie Šviháci není řachanda, ale spíš příjemná komerce s dobrým koncem

film svihaci200Přiznám se, že český film sleduji, ale ne na každý se vypravím do kina. A když jsem to spočítal, byl jsem loni na deseti českých snímcích nebo českých koprodukcích. Nejvíc bodů získaly v mém hodnocení filmy jako Rok vdovy, Sbormistr a Nepe...