Jaká je kniha Skrčené dny?

Pondělí, 06 Leden 2025 06:00 Vojtěch Kinter

Skrcene dny 200 Petr Čermáček (nar. 1972) je bezesporu plodný autor – jeho básnické dílo čítá už 11 básnických sbírek (přičemž o té jedenácté dnes bude řeč), činný je též ale i jako výtvarník, jehož výtvory si čtenář může prohlédnout na autorových osobních stránkách (odkaz na konci recenze), či jako akademik. Jako básník je obecně znám jako autor přírodních či civilně laděných veršů (v předchozích třech sbírkách Fysiologus, Zimní srst a Vlnolam převažovala hlavně přírodní linka), což platí i o jeho poslední knize Skrčené dny.

Civilnost (a jistou intimitu) prozradí název prvního oddílu sbírky „Rozsvícená okna“, na přírodní motivy upomíná zase třetí oddíl „Sesuvy“. Nelze říct, že by v prvním oddíle byly texty výhradně civilní a ve třetím výhradně přírodní, po pravdě, obojí tématika se v Čermáčkových textech prolíná; nejzajímavěji se to pak projevuje v oddíle druhém „Proud“, který prolíná přírodní motivy s intimitou asociací básníkovy mysli.

„Proud“, prostřední (a nejkratší) oddíl sbírky, se od zbylých dvou liší tím, že se v něm na čtenáře valí lavina dlouhých veršů. Jinak Čermáček užívá verše krátkého, který byl přinejmenším v předchozích třech jeho sbírkách poměrně výjimkou. Dvě až tři slova a dost. A zpravidla je krátká i celá báseň, někdy dokonce velmi – viz ukázku č. 1. Přirozeně, větší koncentrace takto úsečných textů může vyvolat podezření, že se nám básník tak trochu ulejvá, a toto podezření je v případě Skrčených dnů přece jenom na místě.

Texty Skrčených dnů určitě mají svá pozoruhodná tajemství, a to je rozhodně odlišuje od nějakých jen tak „naházených“ textů (viz k tomu ukázku č. 2). Ruka schopného a zkušeného básníka tu je poznat – nicméně zároveň je patrné, že pracuje zalevno. Čermáček rozvede nejeden zajímavý nápad v báseň, ale s tím si už vystačí, svůj výtvor už dále „nesochá“. Básně tu stojí jako nosiče nápadů, místo aby byly nápady žádoucně vkomponovány do nějakého propracovaného básnického tvaru. Krátké infinitivní texty to prozradí nejlépe: „vybílit vápnem / komnaty ozvěn // podržet si jas / zasněžené zahrady“ (báseň „dokázat“).

Infinitiv je česky neurčitek – a nejen infinitivní Čermáčkovy básně končí neurčitě. Nejde však zrovna o nějakou estetickou neurčitost, ale spíše o „pointy“, které zůstaly v půli cesty, či jistý „fade out“ efekt v závěrech básní (viz k tomu ukázku č. 3).

Čermáčkova poslední sbírka nakonec působí jako kousek, který básník sepsal jen tak sám sobě pro potěšení a dovolil si ho vydat. Čtenář k ní může přijít jako pocestný, kterému je nabídnut krátký nocleh a kus básníkova denního chleba. Po té je ale potřeba se opět vydat na cestu.