Jaké tradice se uchovaly v Jižních Čechách?

Krásné a na omak příjemné knížce Jižní Čechy, velikostí tak akorát do ruky, vévodí na obálce fotka Putimi, vsi proslulé z literatury, jak jsem o tom psal nedávno na tomto serveru. Ovšem autorka, etnoložka Jiřina Langhammerová, se o ní zmíní sotva několika slůvky, zjevně není pro ni nijak zajímavá, památek stavebních, řemeslných i obyčejových se tu zachovalo více než poskrovnu.

Nahlédněme tedy, co zhruba dvousetstránková, na kvalitním papíru vytištěná publikace, vybavená početnými barevnými obrázky, vlastně skrývá. Hned na počátku musím upozornit, že důležitou součástí je tu obrazový doprovod. Veškerou fotodokumentaci pořídil autorčin syn Jakub - zachycuje nejen současný (zejména architektonický) stav jihočeských vesnic, ale také dochované starobylé předměty, nechybí ani kolorované kresby z konce 19. století, které ukazují podobu dávných chalup.

Ovšem pisatelka nezkoumá, co bylo, zaměřuje se především na to, co se z někdejších zvyků a obyčejů udrželo podnes, i kdyby to mělo být jen prostřednictvím tanečních či divadelních souborů. Právě v tom spatřuji největší zásluhu celé knihy, přibližuje, v jaké podobě zejména řemesla - mnohdy již pozapomenutá - přežila nebo byla vzkříšena. Jistě, některá povolání, třeba vorařství, již asi navždy patří minulosti. Poslední vor plul po Vltavě v roce 1960, poté už takovému provozu zabránila orlická přehrada. Ale třeba takové řezbářství, vyšívání, malování na sklo, pečení tradičního pečiva dodnes provozuje řada lidí - a Langhammerová je umí barvitě vylíčit při často titěrné práci.

Právě osobní svědectví o současném stavu považuji za nejcennější části knihy. Autorka navštíví jednotlivé řemeslníky a poutavě přiblíží jejich činnost, ale zaměřuje se na akce řekněme kolektivní. Reportáž o výlovu rybníka Rožmberk jistě není až tak překvapivá, avšak návštěva celodenní lidové slavnosti zvané Konopická (jsou to vlastně dožínky) v Radomyšli byla zajisté unikátní.

Původně zemědělský obřad s parodovanou svatbou se tu rozrostl do plenérového divadelního útvaru s obchůzkami po vesnici, s recitací, písněmi a tanci, okořeněn karnevalovou bujarostí, početnými symbolickými podtexty a erotickými dvojsmysly. Kdysi se takové slavnosti pořádaly každý rok - skončily za německé okupace, nejpozději s nástupem násilného združstevňování - a mívaly neměnný průběh, jen se měnilo obsazení jednotlivých "rolí" či aktualizační vsuvky.

Jiřina Langhammerová rozdělila své pojednání do několika oddílů, v nichž přehledně probírá jednotlivé tematické okruhy. Nejprve vymezuje jednotlivé regiony jižních Čech v jejich historickém rozložení (Doudlebsko, Blata, Prácheňsko, Táborsko) a poté se věnuje životu lidí, kteří zde žili a žijí. Všímá si tradičního bydlení, od dřevěných staveb po zděné budovy, upozorňuje na osobitý stavební styl zvaný selský barok a vypočítává jeho důležité představitele, kteří v 19. století vtiskli svébytný ráz řadě jihočeských vesnic - a konkrétně nás zavede do "vzorové" obce Holašovice.

Všímá si lidových krojů, ať již pro všední užívání nebo pro slavnostní příležitosti, upozorňuje na drobné odlišnosti podle jednotlivých lokalit. Přibližuje tradiční profese, někdy sloužící k obživě (vorařství, rybářství, práce se dřevem - třeba výroba šindelů nebo pletených nádob), ale často také ke zdobení - jakékoli vyšívací techniky, malby nebo pečení vyžadovaly nemalý talent, úsilí i trpělivost.

Poslední oddíl mapuje tradice, a to ani ne tak rodinné, které se pojily zejména s narozením děcka, svatbou a úmrtím, respektive pohřbem, jako spíše početné výroční zvyky, které provázely vesničana v průběhu celého roku, často s prolínáním dávných pohanských kultů s křesťanskou věroukou. Tak se dozvíme, jak se slavil příchod jara, ať již byly spojen s Velikonocemi (a to včetně unikátních Hořických pašijových her o umučení Ježíše Krista, v posledních letech opět obnovených), májovými oslavami nebo v jižních Čechách už dávno vyhynulými „králenskými“ obřady, které se dochovaly jen na jižní Moravě jako jízda králů.

Dočteme se rovněž o letních oslavách Božího Těla, o poutích (ve smyslu slavnosti i pěší procesí s předzpěvováním starých mariánských písní) a samozřejmě o dožínkách, které uzavíraly polní práce. S podzimem se pojí různě datovaná posvícení (s významem nikoli svícení, nýbrž svěcení), rybolovy a náboženská tradice Dušiček. Konečně k zimnímu období se váže advent, předvánoční obchůzky (na Barboru, Mikuláše, Lucii), z nichž přežily jen ty mikulášské, a samozřejmě Vánoce s následným masopustem, s maskami a počínáním v prapůvodu magickým.

Jiřina Langhamerová se v knize Jižní Čechy (s podtitulem "kraj - lidé - tradice") rozhlédla po současných zvyklostech, často udržovaných už jen uměle. Naznačuje, jak současný venkov je řekněme vyprázdněný, často vyvrácený z kořenů, které jej pojily s mnohdy dávnověkou minulostí. Z někdejších početných obřadů a zvyků se zachovaly pouhé zbytečky, leckdy zbavené jakéhokoli obsahu. Pokud byste si však chtěli počíst, jaké národopisné aktivity ovládaly venkov ještě před pouhým stoletím, stačí nahlédnout do obsáhlého spisu Čeňka Zíbrta Veselé chvíle v životě lidu českého, před několika lety velice záslužně opět vydaného.

Jiřina Langhammerová: Jižní Čechy. Kraj - lidé - tradice.
Vydalo nakladatelství Lidové noviny roku 2011, 230 stran.

Zdroje fotek: Nakladatelství Lidové noviny, Jan Jaroš (Putim)