Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Při čtení Století moudrosti, pamětí Alice Herzové-Sommerové, sepsaných Caroline Stoessingerovou a do češtiny přeložených Libuší Čižmárovou, snad každého napadne neodbytná otázka: jak to, že člověk, který prošel útrapami holocaustu a v nacistických vyhlazovacích táborech ztratil celou rodinu, se mohl dožít už sto devíti let a po celou dobu svého života rozdávat optimismus všem ostatním?

Zamyslíme-li se nad jinými, velmi podobnými osudy starých a moudrých mužů a žen, jejichž příběhy jsme letos měli možnost číst či slyšet, pochopíme, že všechny spojuje neuvěřitelná síla ducha. Mám na mysli skauta Františka Wretzla, jenž kvůli svým pevným zásadám prošel Terezínem, koncentračním táborem Flossenburg i pochodem smrti (jeho skromné paměti byly zveřejněny na webu Junáka ke 100. výročí jeho vzniku). Přidat lze Jana Oserse, který uprchl z polského koncentračního tábora Zamość a v přestrojení pak putoval po válčící Evropě (byl jedním z protagonistů a také sponzorů unikátního, i z televizního uvedení známého čtyřdílného projektu Lukáše Přibyla Zapomenuté transporty) či Maxe Mannheimera, jenž jako přeživší několika koncentračních táborů dodnes přednáší na školách o holocaustu (ČT o něm vysílala dokument Bíla vrána), a mnoho dalších. Všichni tito lidé jsou nesmírně charismatičtí, ve svém vysokém věku neuvěřitelně vitální – a k tomu vtipní a duchaplní. A je přitom úplně lhostejné, z jakého prostředí vzešli.

Alice Herzová-Sommerová pochází z bohaté pražské německo-židovské rodiny a jako malé děvče poznala pozdější velikány evropské kultury spojené také s Prahou: Franze Kafku, Gustava Mahlera, Sigmunda Freuda či Rainera Mariu Rilkeho. Její vzpomínky na Kafku jsou úsměvné, ale i takřka analytické – přestože Alice vystudovala hudbu a celý život se věnuje hře na klavír, prokazuje výjimečné znalosti psychologie a sociologie.

Autorku Aliciných memoárů, Američanku Caroline Stoessingerovou, pojí s hlavní protagonistkou především láska k hudbě – sama je totiž také pianistkou. Rozhodla se převést do literární podoby obsah svých obšírných a velmi zajímavých rozhovorů s dnes stodevítiletou dámou, aby se pokusila zprostředkovat čtenářům intenzitu a autenticitu jejích vzpomínek. Cesty k takovému cíli mohou být různé a komplikované, ale Stoessingerová intuitivně zvolila tu nejprostší: vyprávění rozdělila tematicky, nikoli přísně chronologicky. Právě díky tomu působí kniha jako pokojně plynoucí vzpomínání, není tu nic násilného, nic uměle implantovaného.

Jak uvádí citace Pata Conroye na přebalu knihy, Stoessingerová píše „se zvláštní čistotou, jako by navlékala korálky na hedvábnou nit“. Kouzlo těchto memoárů tkví v absolutní pokoře a potlačení jakýchkoliv vlastních autorských ambicí či interpretačních snah. Právě jednoduchost textu dává vyniknout bohatství Aliciny duše. Stoessingerová občas vykreslí i Alicino okolí, přiblíží obyvatele domu, v němž stará dáma bydlí (a dodnes cvičí několik hodin na klavír!) či přátele, kteří ji přicházejí navštívit.

Tak si myslím, že tahle kniha by se měla stát povinnou četbou ve školách. Je v ní celé století, nikoho neheroizuje, nikoho nešpiní a sálá z ní přirozená víra v lepší svět.

Století moudrosti

Autoři: Caroline Stoessingerová, Alice Herzová-Sommerová
Do češtiny přeložila Libuše Čižmárová, předmluvu napsal Václav Havel
Vydalo nakladatelství Jota, Brno 2012, 264 stran
Hodnocení: 100%

Zpracovala: Renata Jarošová

Zdroj foto: Jota, www. in-between.org.uk