Fanatická jeptiška, vraždy v kryptách a tajemné dopisy. Aneb jak být Brownem ve třech krocích

Středa, 27 Březen 2013 05:00 Lucie Zelinková

svatyne ken bruen200 Román Svatyně irského autora Kena Bruena nás zasvěcuje do nitra stárnoucího vysloužilého soukromého detektiva Jacka Taylora. Sám považuje svůj život za jednu velkou prohru. Jeho život byla jeho práce, ve které byl dobrý. Vše ale smetla nehoda, která změnila jeho život. Zapříčil smrt dítěte. To ho uvrhlo do náruče démona alkoholu a zničilo vše ostatní, co mělo v jeho životě nějakou váhu. Jack je vypravěčem celého svého příběhu a kniha je výpovědí jeho vnitřního hlasu, pojmenovává všechny své pocity a prožitky, vzpomíná na tristní minulost a vše glosuje typickým irským humorem. Je to cynik, charakterní záporák, který má přes všechny své sarkastické slupky nepotlačitelné nutkání chránit nevinné.

S Jackem se setkáváme v okamžiku, kdy končí svou detektivní kariéru a chystá se odletět do Ameriky. Obdrží ovšem velmi znepokojivý dopis. Pisatel ho seznámí se svým záměrem sprovodit ze světa několik lidí a seznam budoucích k němu přiloží. Na jeho konci se stkví, pro něj osudové - dítě. Seznam zavání rituálním vražděním a vzhledem k tomu, že vraždícím fanatikem je potetovaná, sebetrýznicí jeptiška, zběhlého příznivce detektivních zápletek napadne asociace na romány Dana Browna. Náboženský fanatik plánující vraždy nevinných, který svůj cíl po kouskách servíruje vyšetřovateli, kterého si sám vybere, děj přenesený do nábožensky významné stavby, ideálně jejích podzemních krypt, to se téměř neliší od Brownova dech beroucího románu Znamení symbolu. Jen hlavní hrdina je tu jiný, namísto vzdělaného akademika je tu zhýralý alkoholik a životní ztroskotanec. Čtenář sleduje Jackovu tvrdou cestu za odhalením vražedkyně a její likvidací, na které je nejednou zmlácen, málem zabit a občas bojuje více než s vrahem sám se sebou a s alkoholem, který nad ním na body rozhodně vítězí.

Výrazným rysem a také tím, co na Bruenově rozsahem krátkém románu nejvíce baví, je detektivův humor. Cynismus, sarkasmus, kterým glosuje každou situaci. Vnitřní pochody a boj s alkoholem zastiňují samotné pátrání po uneseném dítěti a šílené jeptišce. Místy se nebojí užít tvrdšího vulgarismu, ale to jen dokresluje autenticitu jeho vnitřního prožívání. Díky jednolité dějové lince a prakticky žádným dějovým odchylkám a retrospektivám se román čte velmi pohodlně a snadno. Břitký jazyk a humor jsou sympaticky typicky irské a vykreslení irského prostředí potěší každého, kdo britskou a irskou scenérii obdivuje.

Pozoruhodným rysem je rovněž kontrast mezi náboženským světem jeptišky a špinavým a zhýralým světem detektiva Taylora. Na jedné straně asketický život a oddanost Bohu, na druhé straně neúcta k ničemu, rezignace na svět a závislost. Přesto je tu právě Jack stranou dobra a jeptiška představuje zlo. Mezi řádky lze vyčíst určitou kritiku katolického Irska. Církev podle autora demoluje vše, co nemůže ovládat. Jediným knězem, který se v ději neustále objevuje, je člověk špinavý, neustále kouřící, vyloženě zlý a neochotný pomoci. A právě on je tu jakýmsi symbolem irské církve.
Samotné město Galwey, ve kterém se děj odehrává, jako by odráželo Jackovo rozpoložení. Je nepřátelské, špinavé a nevypočitatelné.

Místy prosvítá autorova kritika „nové země“, „nového Irska“. Té si můžeme v poslední době všimnout u mnoha irských autorů. Jejich postavy, stejně jako ta Bruenova, kritizují současnou ekonomickou situaci Irska, množství přistěhovalců a málo pracovních možností. Nevyhýbá se rovněž kritice mladé generace, která mluví pro něj nesrozumitelným jazykem a neváží si tradičních hodnot této země.

Román je čtivou, vtipnou sondou do hlubin stárnoucího muže, jenž zanevřel na svět. Není tím pravým pro romantické duše, ani se nedočkáte hlubší psychologizace či převratných zvratů a objevů, natož odpovědí na filozofické otázky. Přesto román pobaví a lze ho doporučit všem milovníkům typického britského a irského humoru.

svatyne ken bruen