Kultura21.cz

Patnáct let svého profesního času strávila v Českém rozhlase jako redaktorka a dramaturgyně dokumentárních a literárně-dramatických pořadů. Před třemi lety se vydala na volnou nohu a pracuje jako scenáristka, režisérka, dokumentaristka, spisovatelka, dramatička, publicistka. Kterou z těchto profesí klade Jitka Škápíková na první místo?

Popravdě řečeno, sama nevím. Někdy si připadám tak trochu jako „Ferda mravenec, práce všeho druhu“.

Je to spíš výhoda, nebo nevýhoda?

Jak kdy. Občas mám pocit, že rozmělňuji síly a možná by bylo lepší napnout soustředění jedním směrem. Ovšem v pozici volnonohaře to má velká pozitiva. Když jeden pramínek dočasně vysychá, najde se jiný. A navíc mě všechno, co dělám, nesmírně baví, takže vybrat si jenom jeden obor by pro mě byla vskutku Sofiina volba.

V poslední době jste natočila řadu audioknih. Podle čeho si vybíráte tituly?

Tituly nevybírám já, ale vydavatelství OneHotBook, pro které teď téměř výhradně točím. Moje práce je literární úprava textu a režie. A to je povolání, o kterém jsem vždycky snila. Mám štěstí, že mi přicházejí pod ruku většinou nesmírně zajímavé knihy. Na to má pan producent opravdu obdivuhodný čuch. Natočili jsme například Larssonovo Milénium s Martinem Stránským, Žítkovské bohyně s Terezou Bebarovou a Miroslavem Táborským, Skálu Petera Maye s Jirkou Dvořákem.

Máte nějaké žhavé novinky?

Nedávno jsme dotočili Atlas mraků Davida Mitchela. To je obdivuhodné dílo, které jsem si doslova zamilovala. Doufám, že audioverzi ocení i posluchači. Uslyší v ní Kryštofa Rímského, Jana Zadražila, Kristýnu Frejovou, Jana Vlasáka, Janu Strykovou, Jana Hergeta a Martina Stránského. Byla to nesmírně náročná práce, už jen proto, že výsledná nahrávka má dvaadvacet hodin. Na začátku prázdnin jsme natáčeli autorské čtení s Terezou Boučkovou. Načetla si své vlastní Šíleně smutné povídky. Ačkoli Tereza není profesionální herečka, šlo jí to skvěle. Myslím, že ta práce byla inspirativní pro nás obě.

Co vás na režii audioknih nejvíc baví?

Ráda upravuju texty, s tím si doslova vyhraju. Baví mě i stáčení, tedy práce s hudbou a rytmickými předěly. A natáčení samozřejmě taky, protože mám ráda herce a ráda se s nimi potkávám. Myslím, že hlavní kouzlo spočívá v dobrém obsazení. Když je interpret připravený a přijde s vlastním názorem, pak to mám jednoduché: poslouchám, tu a tam opravím nějakou nečistotu a jenom si to užívám.

Jste autorka řady knih. Máte teď něco rozepsáno?

Není to tak dávno, co jsem napsala biografickou knihu se Stanislavem Zindulkou, teď zrovna píšeme s Jiřím Hromadou jeho životní příběh. Nedávno jsem se bavila sbíráním a převypravováním českých pověstí, které mi vyšly knižně. Taky mám radost, že se líbily pohádky, které jsem psala pro svou dceru a pak skoro dvacet let ležely v šuplíku, než jsem sebrala odvahu nabídnout je nakladateli. Letos v létě jsem si dala bobříka, že k nim přibydou další, ale nejspíš na to opět nenajdu čas.

Na rozhlas jste úplně zanevřela?

To ne, spíš zatím nepřišla žádná zajímavá nabídka. Ale vážně přemýšlím o tom, že se pustím zase do nějaké dramatizace. U postele mi leží rázek krásných pohádek, tak jsem zvědavá, která to nakonec vyhraje. Teď mě ale v psaní plně zaměstnává televize.

Proč jste vyměnila rozhlas za televizi?

Protože beru nabídky tak, jak přicházejí, a tyhle mi přinášejí něco víc než jen obživu – důležitá setkání s lidmi i tématy, potřebu stále studovat, dávat si informace do souvislostí a tak dál. Pro Českou televizi pracuji dlouhá léta. Natočila jsem řádku dokumentů, píšu pořady pro děti, z těch posledních diváci zaznamenali třeba Vzduchoplavce Kráčmeru či Dobrodružství z půdy, jsem šťastná, že jsem se dostala do týmu autorů, kteří píší Kalendárium, Úsměvy Jaromíra Hanzlíka. Vlastně se tím vším bavím, průběžně se přitom vzdělávám, a ještě mě za to platí! To je super, ne?

Začínala jste jako herečka. Nemáte někdy chuť se vrátit na jeviště?

No, to už by bohužel asi nešlo. A ani bych to divákům nepřála! Divadlo miluju a jsem vděčná, že jsem se k němu mohla vrátit jako autor. To, že v současném repertoáru Divadla Viola jsou tři moje hry (Stará dáma vaří jed, Století hitů a Život jako smršť), beru jako čest. Ráda chodím nasávat atmosféru na zkouškách, a když si potřebuju spravit náladu, zajdu na představení a samožerně se kochám.

Při výčtu vašich aktivit mě napadá otázka. Děláte taky někdy něco jiného, než že pracujete? Co třeba péče o domácnost?

Hm – asi ani ne. Ale to přeháním. Čtu, chodím po galeriích, po divadlech, v posledních letech nevynechám žádný přímý přenos z Metropolitní opery. Ovšem domácí práce z duše nenávidím. Třeba vaření považuji za nejblběji strávený čas vůbec. A taky se k němu uchyluji jen naprosto výjimečně. Co naopak miluju téměř úchylně, je cestování. Jezdíme s dcerou autem – řízení zbožňuju – a vyrážíme takzvaně „nablind“. Touláme se po světě, aniž bychom měly jakýkoli pevný plán. Takhle jsme sjezdily třeba Turecko, skoro celou západní Evropu včetně Islandu, no a letos na konci léta vyrážíme na Srí Lanku. A pak zase honem do práce!

Děkujeme za pěkný rozhovor :-)

Fotografie: archiv Jitky Škápíkové