Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jacques Prévert se narodil 4. února 1900 v Neuilly-sur-Seine. Dětství prožívá v Paříži a ve svých dvaceti letech slouží u pěchotního pluku a poté je odvelen do Cařihradu. Tam se seznamuje s Marcelem Duhamelem, se kterým později ve Francii spolu s bratrem Pierrem Prévertem a Yvesem Tanguyem zakládají nerozlučnou čtveřici. V roce 1925 se všichni kromě bratra připojují ke skupině surrealistů, ve které je například André Breton či Raymond Queneau. Po třech letech je však Prévert pro svou svobodnou mysl a nezávislost vyloučen.

Poté publikuje své první texty, například Trochu slušnosti aneb Příběh kapustňáka nebo Pokus o popis hostiny hlav v Paříži, Francie a píše filmové scénáře a dialogy (Ať žije tisk, Věc je vyřízena), nejčastěji v rámci Skupiny Říjen. V roce 1948 utrpěl Prévert vážný uraz způsobený pádem z prvního patra francouzského rozhlasu. Umírá v roce 1977 na rakovinu plic.

K jeho básnickým sbírkám patří například Slova (Paroles), Příběhy, Déšť a pohoda, haraburdí, Věci a jiné. Z filmové tvorby je třeba zmínit například Děti ráje, Brány noci, Milenci z Verony a další.

Hlavní předností Prévertových básní je jejich osobitý styl, který není náročný. Píše prostým jazykem, jakoby řečí mluvenou, což básním dává lidový nádech. Ačkoliv se mnohdy může stát, že píše jen o sobě a o lásce, není tomu tak. V motivech je všudypřítomná Francie, především tedy Paříž, ale zabývá se i osudy prostého lidu. Nebojí se ani satirizovat a zesměšňovat, často používá i černý humor. Některá díla mohou působit prvoplánově a poněkud planě, ale najdeme v nich propracované slovní hříčky, aforismy, oxymórony, klišé, paradoxy i stopy alexandrínu.

Jeho styl shrnuje autor výboru Jsem jaký jsem Václav Kubín: „Jeho úspěch je vysvětlován příklonem k reálnému modernímu světu, celkovým postojem k životu, lidovým jazykem a formou jeho poezie, na neposledním místě jeho spontánním odporem ke všem sociálním zlořádům překážejícím člověku ve svobodném rozvinutí jeho tvůrčích potencí.“

JSEM JAKÝ JSEM
Tento výbor Prévertovy poezie byl vydán v roce 1983 a má jej na svědomí Václav Kubín, který básně uspořádal, napsal doslov, ediční poznámku a ostatní náležitosti. Jako zdroj sloužily tyto sbírky: Slova, Příběhy, Pohádky pro nehodné děti, Podívaná, Velký jarní bál, Déšť a pěkné počasí, Haraburdí, Stromy, Věci a jiné, Slunce noci. Překladateli byli: Marie Bieblová, Jan Cimický, František Hrubín, Vladimír Mikeš, Petr Skarlant, Karel Sýs a Jiří Žáček. V knize najdeme i reprodukce Prévertových koláží ze sbírky Imaginaires.

Kubín se zde snažil zachytit hlavní aspekty Prévertova díla a jeho vnímání světa, čemuž odpovídají i jednotlivé názvy částí sbírky, například Jako ti ptáci, Dítě co budu živ, Kdepak to nezpívám já.

Jsem jaký jsem je básnická sbírka, která v sobě skrývá mnoho nálad i příběhů a každý se v ní může najít. Jazyk je opravdu srozumitelný a básně nejsou nikterak rozsáhlé. Oživením jsou i prozaické části, především z Pohádek pro nehodné děti, které jsou o zvířatech. Ta jsou zobrazována jako chytřejší, nadřazená nebo naopak bezbranná, trpící a smířená se svým osudem.

Hlavní motiv sbírky se kvůli její různorodosti nedá určit, proto se zaměřím na motivy, které mne upoutaly a které se prolínají napříč sbírkou. Jedním z nich je motiv ptáků. Pták je vnímán jako ten, který je svobodný, který může vzlétnout a zpívá navzdory tomu, co se děje v lidském světě. Můžeme ho chápat i jako symbol života.

Velmi častým motivem je láska, která nabývá spousty podob. Zatímco někdy je vzdálená a nedosažitelná, jindy je spásou a jistotou. Je něžná, nádherná, nebezpečná, šílená a především nestálá (nic netrvá věčně, nejistota).

 „Milují se/na celý život/a sen je stejně pravdivý jako svátečná povyk/Budou se milovat celý život“a jen život za to může/I když se rozejdou“už je spojil“ (Březnová dívka).

S láskou souvisí i motiv ženy, která je zde vykreslována v pozitivním světle. Většinou je to zářící, usměvavá a okouzlující osoba.

Prévert velmi často využívá kontrastů, ať už jde o život (lásku) a smrt, den a noc, vyšší a nižší třídu či rudou barvu. Nejlepším případem je motiv dítěte, které žije jakoby v jiném světě - má vlastní dětskou řeč, prožívá lásku a počitky jinak než dospělí.

Postoj k autoritám ukazují básně, ve kterých se objevuje bůh či významné historické osobnosti. Nesnaží se je oslavovat, spíše jim dodává vtipný nádech či pracuje s pomíjivostí - osobnosti byly slavné, ale zemřeli stejně jako ostatní.

Typický jev těchto básní je enumerace, čili výčet. Prévert rád vyjmenovává jevy či děje, přičemž je prostě řadí za sebou. Na první pohled taková báseň vyznívá jednoduše, ale nezapře svou hloubku. Jeho všudypřítomný minimalismus zase podněcuje k imaginaci a dost často básně dobře gradují.  

Sbírku bych doporučila všem, kteří chtějí poznat kouzlo poezie.

Více o celé Francii a také Brazílii se dozvíte na zlínském festivalu Culturea, který se koná 28. - 29. dubna. 

Více informací naleznete zde: http://culturea.cz/2015/