Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Kniha Aleny Mornštajnové Les v domě (pozor, tento text obsahuje spoiler) se stala nejdiskutovanějším českým románem za několik posledních let. Aféru spustila publicistka Eva Klíčová, když ve své recenzi na on-line deníku Alarm autorku obvinila, že komerčním způsobem zneužila komiks kreslířky Kláry Tellnerové, působící pod pseudonymem Toy Box. Ve své dlouhé recenzi nenachází Eva Klíčová na románu jediné pozitivum. Používá emotivní výrazy jako „populistický román“, „uměle splácaná dystopie“, „kýčovitý emokoktejl“, „prvoplánově vybičované emoce“ či „creepypasta“.

K pochopení negativního postoje Evy Klíčové napomůže nahlédnutí do jejích dalších recenzí děl, která se dotýkají feministických témat: románu Nejvyšší karta Petry Hůlové, divadelní hry Marka Šindelky Feminista či seriálu Pět let. Hlavní výtkou Klíčové u všech těchto děl je, že i oběti a progresivní charaktery jsou zobrazeny se svými vadami, zatímco i záporné postavy mají své světlé okamžiky. Klíčová vyžaduje zobrazení jasně zřetelné a nepřekročitelné hranice mezi „dobrem“ a „zlem“. Alena Mornštajnová nevytváří takto jednoznačné postavy a hlavní hrdinka románu, která je obětí, se dopustí závažné chyby. Autorka nemohla v očích Klíčové, vyznávající určitou černobílost, obstát. Důvody, proč román vyvolal hněv kritičky, naznačují dvě pasáže recenze: „Mornštajnové románová fikce nám předvádí svět, v němž panuje hysterický záchvat MeToo dobra a kde každý školou povinný kluk je v podstatě jednou nohou v kriminále.“ a „…až křečovitě podrývá důvěru v řešení těchto mimořádně citlivých kauz.“

Je třeba připomenout, že falešné obvinění ze sexuálního zneužití je neobyčejně zřídkavým jevem. Případů, kdy k němu došlo, je možná o několik řádů méně, než počet případů, kdy s ním někdo šermuje, aby bagatelizoval závažnost hnutí MeToo. Je tedy pochopitelné, že zápletka románu způsobila podráždění. Ano, je frustrující znovu a znovu, podesáté, posté, narážet na variace námitky „co když si znásilnění vymyslela.“ Avšak Alena Mornštajnová není bojovnicí proti feminismu a jejím jediným cílem bylo napsat působivou knihu.

Následovala lavina negativních ohlasů ze strany progresivně orientovaných osobností. Na recenzi Klíčové se v časopisu Reflex odvolává publicistka Kateřina Kadlecová. Její článek je silně emotivní a bohatě stačí ocitovat jeho nadpis: „Zneuznaná Alena Mornštajnová, nově též zlodějka příběhů, si opět stěžuje: na Literu, na kritiky, na všechno“.

Velký ohlas vyvolala reakce samotné Kláry Tellnerové, která je s Klíčovou a Kadlecovou ideologicky spřízněná. Ve svém textu vyjmenovala shodné motivy vyskytující se v románu a v jejím komiksu a Mornštajnovou obvinila z „katastrofálního nedostatku empatie“. Toto převzali mnozí uživatelé sociálních sítí. Vzhledem k tomu, že je Tellnerová známou osobností a v dětství se stala obětí zločinu, který je podle feministického vnímání možná nejhorším ze všech, těší se určité nedotknutelnosti.

Publicistka Barbora Votavová (a dle svých slov kamarádka Tellnerové) následně opět na webu Alarm zkritizovala reakci na kauzu ze strany Mornštajnové i nakladatelství Host. Literární kritika má podle Votavové vést k tomu, abychom „se učili větší empatii a respektu“. Eva Klíčová se ke knize vrátila v podcastu, ve kterém se k ní přidal Jan Bělíček. Autorka podle něj „exploatovala reálné trauma“ a závěr románu i jeho poselství jsou „šílené“.

Pozoruhodné je, že zatímco Les v domě a jeho autorka si v Alarmu vysloužily kritiku, a to ve dvou rozsáhlých textech a jednom podcastu, mnozí nepřehlédnutelní odpůrci progresivních myšlenek pozornosti on-line deníku unikají. O Josefu Hausmannovi, autorovi knih jako Základy mužského šovinismu či Totalitní ideologie feminismu, jsem na Alarmu za celou jeho existenci nenašel jedinou zmínku. Tomáš Magnusek, režisér rasistických filmů, byl letmo zmíněn třikrát, ale nikdy jakkoli hodnocen. O existenci Jaroslava Bartáka, odsouzeného za znásilňování a zneužívání svých asistentek, se z Alarmu vůbec nedozvíte. František Ringo Čech se nedávno přiznal k velmi negentlemanskému chování k ženám. Rapper Smack vyrukoval předloni na albu Chimera Pt. 3: Snake (oceněném cenou Anděl) s texty, které mají k respektu k ženám hodně daleko. Redaktory Alarmu to vše nechalo chladnými. Alespoň mediální hvězdy, které lze považovat za symboly svého hnutí, jako jsou Klaus, Duka či Landa, Alarm pokrývá.

Alena Mornštajnová (zdroj foto FB autorky)

Kritizovat „nadsamce“ je nevděčný úkol. Riskujete, že je váš text leda pobaví a ještě se s ním pochlubí v hospodě před kamarády. Je nesmírně obtížně napsat kritiku, kterou by si tito pánové vzali k srdci. Trefovat se do zranitelných cílů, jako je Mornštajnová či mladí tvůrci seriálu Pět let, je racionální. Máte větší šanci, že vaše kritika dokáže něco změnit. Důsledky této strategie jsou ale nešťastné. „Nadsamci“ budou nerušeně pokračovat v tom, co dělají, zatímco citlivější autoři budou zvažovat, zda se vůbec do vytváření děl s tématem sexuálního zneužití pouštět a riskovat tím hněv progresivních kritiků. O problematice se bude méně mluvit a zájem veřejnosti klesne.

Obvinění z ukradení příběhu se ukázalo jako nepodložené, válec, který se rozjel, ovšem nešlo zastavit. Na sociálních sítích zaznívala kritika údajné necitlivosti a nízké empatie autorky, zatímco publicista Matouš Hrdina (dříve píšící také pro Alarm) vyjádřil v podcastu na seznamzpravy.cz názor, že autorka příběh nenapsala věrohodně, a naznačil, že kniha nesplňuje „morální nároky“ současnosti.

Samotná autorka reagovala velmi skoupě, což je asi to nejlepší, co mohla udělat. Ve chvíli, kdy je dav rozvášněný, znamená jakýkoli pokus o argumentaci či vysvětlení jen přilití oleje do ohně. Je dobré si připomenout, že v ČR vyšlo za posledních šest let zhruba sto tisíc knih. Mezi nimi by se daly jistě najít stovky či tisíce románů, které se dotýkají lidských traumat, a dalo by se diskutovat, do jaké míry tak činí citlivě. Zůstaly bez povšimnutí, zatímco Alena Mornštajnová se stala terčem obrovské kritiky. Nacházela se ve špatnou dobu na špatném místě. Empatii a respekt, tedy hodnoty, po kterých volá Votavová, nelze prosazovat jinak než s empatií a respektem. Je to pomalé a zdlouhavé, ale vede to k cíli. Nezdá se, že by kritiky Mornštajnové vůbec napadlo, že by i o ní měli mluvit s empatií a respektem.

Kdyby se Václav Klaus pokusil napsat na recenzi na Vieweghova Báječná léta s Klausem, nečekali bychom od něj poctivé zhodnocení knihy. Pokud se nás hodnocený text osobně dotýká, sotva dokážeme zůstat objektivní. Kniha Les v domě se dotkla světonázoru Klíčové, Bělíčka a Hrdiny. Stáli před dilematem, zda knihu nestranně zhodnotit, či zda v rámci své recenze učinit svět (podle jejich názoru) o trochu „lepším“. Vybrali si to druhé, což by ostatně na jejich místě udělala většina z nás. Jsme jen nedokonalí lidé. Při čtení recenzí ideologicky silně vyhraněných kritiků je užitečné brát je s nadhledem a nezapomínat, že jejich autoři rádi využijí příležitost šířit to, co vnímají jako „dobro“ – a to i na úkor poctivosti.