Kultura21.cz

Billow je jednou z mála českých dream-popových kapel. I když si prošla několikaletou pražskou epizodou, působí ve Veselí nad Moravou. Jejími členy jsou zpěvačka a klávesistka Lenka Zbořilová, kytaristé Jakub Zbořil a Vojtěch Veselý a bubeník Erik Netušil. Od svých prvopočátků, kdy tehdy patnáctiletí muzikanti zkoušeli v polích, prošla kapela složitým vývojem a dokonce se dočasně rozpadla (Lenka s Jakubem v té době založili uskupení Strangers in the City, zatímco Vojtěch působil v jednočlenném projektu Václav J.).

Nakonec se členové skupiny opět sešli a v roce 2017 představili svou zasněnou, éterickou hudbu na albu Maps. Loni následovala rozmanitější a melodicky bohatší deska Seascape. Letos 10. listopadu Billow vydávají třetí album nazvané jednoduše III.

Třetí album vydáváte již po necelém roce od vydání předchozího. Jak se vám podařilo připravit desku v takto rychlém tempu?

VV: Všichni tři tvoříme non-stop a to, že už uběhl rok, jsme ani nevnímali. Zaznamenáváme naše dny, týdny. A když se dostaneme do fáze, že máme materiál, který k sobě pasuje a za kterým si stojíme, tak vydáme desku. Asi to zní hodně nudně, ale nemít koncept a fungovat takto „deníkově“ mi v rámci Billow vyhovuje.

JZ: Nepřemýšlíme o tom už ve stylu: „Tak, teď uděláme desku.“ Ovlivnil nás i label Z Tapes, kde vydáváme – působí tam mnozí interpreti, kteří hudbu zveřejňují tak nějak nahodile. Vydání desky nemusí být nějakou velkou událostí konanou výhradně jednou za pár let.

Nevím, jestli znáš amerického folkového písničkáře Iron & Wine, před pár lety hrál skvělý koncert v Praze. Kdysi jsem s ním četl rozhovor a utkvělo mi, že si hraje a skládá každý den a ani mu nepřijde, že se tomu nějak zvlášť věnuje. Ale pak se ohlédne za celý rok a zjistí, že tam má třeba sto nápadů. Podobně to funguje i u nás.

Kdy jste album nahrávali?

JZ: Zhruba od listopadu 2019 do března 2020, pak jsme ho dokončovali hlavně produkčně.

LZ: Písničky se v této fázi hodně přetransformovaly tím, že jsme šli více do elektroniky.

V březnu byl vyhlášen nouzový stav. Co vám ta doba dala a co naopak vzala?

LZ: Já si nemyslím, že měla nějaký větší vliv. Díky ní jsme se na chvilku zastavili. Byl to zajímavý zážitek, působící jako nějaký experiment, venku prázdno… Na člověka zpočátku padla deprese, protože nevěděl, jak to skončí. Ale nic mě neovlivnilo natolik, že bych se rozhodla přestat tvořit, či tvořit nějak znatelně víc.

VV: Nouzový stav nám vzal řadu koncertů, tím pádem jsme měli i víc času na přípravu desky, skládání, učení se, nahrávání… Zlepšili a zefektivnili jsme naše on-line postupy, kdy si přeposíláme rozpracované nahrávky. Totiž zpravidla nenahráváme společně v jedné místnosti, naopak na všem pracujeme hodně solitérně. Pokročilé písničky pak řešíme spolu, to ano. Ale při nahrávání, skládání a té hlavní kreativní práci, myslím, nikdo z nás nesnese další osobu v místnosti.

JZ: Ohledně koncertů to byla škoda. Na jaro jsme měli domluvené turné po Evropě. Mělo se začínat v Itálii s Baseball Gregg, kteří vydávají také na Z Tapes. Když nám pak psali, že jsou u nich všechny kluby zavřené a s koncerty to nevypadá dobře, u nás ještě nebyl koronavirus žádné velké téma.

LZ: V únoru jsme křtili druhou desku Seascape v klubu Café v lese a já nechala kolovat slivovici. Tehdy se z publika ozvalo, že to třeba někdo nebude chtít kvůli koronaviru pít. Teď už bych si to asi nedovolila. (smích)

Kde jste měli kromě Itálie koncertovat?

JZ: Ve Francii, v Berlíně a předběžně jsme měli domluvený koncert v Nizozemsku, kde také působí jedna hudebnice ze Z Tapes. Právě přes spřízněné kapely, které na labelu vydávají, jsme se snažili koncerty domlouvat, dost nám pomáhal i náš bubeník, který už po Evropě párkrát touroval.

Názvy některých písniček, jako Badlands, Black Dress a Knife in the Ocean, působí temně a pochmurně. Byla takto zamýšlena atmosféra celého alba?

LZ: Konceptem toho alba jsou vzpomínky na osoby, které ať už doslovně nebo figurativně zmizely z našich životů, takže tam možná nějaká temnota bude. Čím je člověk starší, tím častěji se mu mohou přátelé vzdalovat. Co se týče názvů, některé odkazují na filmy, které se nám líbí. I když názvy mohou působit temně, tak ty písničky samy o sobě takové nutně nejsou.

JZ: My ty názvy vymýšleli skoro až nakonec. A není to něco, co zrovna milujeme. Dřív jsme vymýšleli názvy, které nesouvisely s textem, ten název se v písničce ani nevyskytoval. V tom jsme se teď zlepšili.

LZ: Badlands je film od Terrence Malicka (pozn. MP: v české verzi Zapadákov), Knife in the Ocean je odkazem na film od Polanského, který se jmenuje Knife in the Water (pozn. MP: v české verzi Nůž ve vodě).

Jaké jsou vaše hudební objevy v tomto roce?

VV: Tento rok objevuju hlavně aktuální autory ambientní hudby, minimalisty, současný jazz, neoklasicismus. Probírám se moderními a tak trochu obskurními instrumentálními žánry spojenými s nahráváním ruchů, zvuků, čehokoliv. Sleduju americkou jazzovou sekci kolem Delvona Lamarra. A z těch hodně známých jmen ambientu a minimalismu mě baví třeba Brian Eno a Philip Glass.

LZ: Deska, která mě letos nejvíce ovlivnila, je posmrtné album rappera Mac Millera Circles. Je to nádherná fúze rapu a jazzu. Na té desce je spousta zajímavých instrumentálních drobností a vzpomínám si, že celou desku jsem poprvé slyšela na chalupě, kde nahráváme a byla jsem naprosto unešená.

Vida, nečekal bych, že mi někdo z vás řekne, že u něj vede rapper.

LZ: (smích) Posloucháme různé žánry. Možná bych ještě zmínila, že jsem letos párkrát dýdžejovala a poslouchala víc i mainstreamovou hudbu. Snažila jsem se ale vybírat tak, aby měla kvalitu a líbila se mi.

JZ: Kdybych měl vypíchnout jedno jméno – hodně se mi líbila nová deska Fiony Apple. Jinak rád objevuju různé subžánry, i když se mi třeba někdy nemusí líbit, ale baví mě sledovat, co se děje. Takhle jsem díky Lence objevil třeba letošní experimentální desku 7G od A. G. Cooka. Měla 49 písniček, skoro 3 hodiny, 0 singlů. Za pět týdnů nato vypustil desku další. Takže my jsme v tomhle ohledu ještě pořád úplně normální. (smích)