Jan Smigmator: „Vydat album u Supraphonu je jeden z mých splněných snů.“

Jan Smigmator 200 Jakoby tenhle zamotaný rok 2020, kdy se nám všem snaží rytmus i melodii vnutit koronavirus, vlil do žil Janu Smigmatorovi nějakou mimořádně dobrou transfuzi. Blýskavé pódium s reflektory a big bandem za zády, na jaké byl zvyklý ve skvělé sérii koncertů projektu Sinatrology, vyměnil za jiný svět. V létě začal jamovat na své vlastní zahradě a přivedl k životu jeden z nejoriginálnějších hudebních projektů doby covidové – Jazz piknik! Na novém albu Murphyho zákon se Jan Smigmator představuje i jako autor několika textů a v několika případech i jako spoluautor hudby. Vedle vlastní tvorby se na albu objevují světové standardy.

Jane, na svém kontě máte již několik alb, ale pokud se nepletu, tak ve spolupráci se Supraphonem je to váš debut, je to tak?

Musím se přiznat, že je to jeden z mých splněných snů. Stejně jako když jsem si přál, ještě během studií na Pražské konzervatoři, mít svůj vlastní hudební pořad v Českém rozhlase, tak jsem si i přál, abych mohl jednoho dne vydat své album u Supraphonu. Aby byl na obalu „lvíček s lyrou“ a abych si mohl říct, že jsem v řadě Gott, Hála, Matuška.

Říká se, že si většina muzikantů o svém novém albu myslí, že je to rozhodně to nejlepší, co doposud nahráli. Předpokládám, že to tak máte i vy? V čem jste se, podle vás, posunul oproti předchozím nahrávkám?

Když člověk tvoří, a vše chystá k vydání nahrávky, tak tím natolik žijete, že opravdu máte pocit, že je to to nejlepší, co doposavad udělal. Myslím si, že jsem se opravdu v několika ohledech posunul. Od poslední nahrávky jsem zažil spoustu věcí, které mě mohly postrčit dopředu. Teď v poslední době je to především spolupráce s Ondřejem Pivcem, který hraje na „hammondky“ a natáčel se mnou i toto album. Nesmírně mě inspiruje, říká mi své názory „bez pardonu“ a to je obrovská devíza.

Celé album je v češtině. To je vlastě také novinka. Předpokládám, že to byl váš záměr.

Ano, rozhodně. Už mnoho let jsem přemýšlel nad tím, že bych měl mít album celé v češtině. Už moje babička mi říkala, že zpívám sice krásně, ale nerozumí mi. Řekl bych, že český posluchač se může s písničkou v češtině zkrátka více ztotožnit. Člověk se v té písni nachází právě i díky textu. Některé texty jsem si napsal sám a pro další texty jsem oslovil Václava Koptu, Ester Kočičkovou nebo Josefa Nečase.

Jan Smigmator 1

Jednou z písní je i legendární hit Měsíční řeka, kterou čeští posluchači znají především z repertoáru Karla Gotta. Vím, že vaše nahrávka je i vzpomínkou a poctou Karlu Gottovi. Podle čeho jste jí vybral?

S Karlem Gottem nás pojil především Český rozhlas. V rozhlasových studiích jsme se potkávali při natáčení jeho pořadu „Zpátky si dám tenhle film“ a mého pořadu s Dashou „Klub Evergreen“. Bylo pro mě ctí, když Karel přišel na některé mé koncerty a potom když mě pozval jako hosta na své vlastní koncerty a my tak měli možnost si společně zazpívat. Když jsem přemýšlel, jakou písní bych mu vzdal hold, tak jsem jednoznačně vybral právě „Měsíční řeku“. Byla to jeho první rozhlasová nahrávka, píseň, kterou miloval, součást „Velkého amerického zpěvníku“. Rozhodl jsem se ji ale natočit jinak než Karel Gott. V žádném případě jsme nechtěli dělat jeho „revival“. Když jsme tu píseň natáčeli a potom i její klip, tak jsem cítil, že je tam Karel s námi, a že na nás tak trochu „dohlíží“.

Jak jste vybíral aranžmá jednotlivých písní? Jak jste k tomu přistupoval?

Z mnoha úhlů pohledu. Ještě, než jsme začali natáčet, tak jsme s producentem Janem Steinsdörferem přemýšleli, jaký výsledný zvuk by to album mělo mít. Opravdu dlouho jsem nad tím debatovali. Nakonec jsme se shodli na tom, že budu zpívat naprosto podle své přirozenosti. Nechtěli jsme ustupovat z našich nároků, nechtěli jsme se „zalíbit publiku“. Přáli jsme si, aby to bylo zcela organické. A to i přesto, že je tam swing, šanson, bossa nova, big band, intimní skladby. Věřím, že se nám to podařilo skvěle dramaturgicky poskládat.

Myslím si, že široké části publika neunikly komorní koncerty z vaší chalupy na Vyžlovce. Jak na tu dobu vzpomínáte?

V době nejpřísnější jarní karantény jsem začal vysílat on-line koncerty na svém profilu na Facebooku. Nesmírně mě překvapilo, že po čase se počet shlédnutí přehoupl přes třicet tisíc diváků, a to pro nás bylo impulsem k tomu, abychom dali posluchačům možnost přijet za námi a v létě, když už byla chvilku možnost pořádat koncerty, jsem se do toho pustili. Na prvním koncertě bylo asi 35 posluchačů, na dalším už to ale bylo 50 lidí. Neměli jsme jediný plakát, vše šlo „šuškandou“. Ta čísla posluchačů narůstala, bylo to neuvěřitelné. Do konce srpna jsme měli naprosto plnou kapacitu. Dohromady to bylo 900 diváků. Úžasné večery! S lidmi jsme si po koncertě povídali, s mnoha se spřátelili. Přijelo několik hudebních přátel včetně Jaroslava Svěceného, Felixe Slováčka nebo Jitky Zelenkové. Bylo nádherné sledovat, jak lidem chybí živé koncerty.