Leppinovy Růže, vrány poprvé souborně vydává Dauphin

LeppinPP Nakladatelství Dauphin připravilo opravdovou lahůdku pro znalce poezie – soubor díla Paula Leppina Růže, vrány vydávaného jako česko-německá bilingva. První souborné vydání poezie Paula Leppina, vyvoleného pěvce bolestně mizící staré Prahy, umělce, který považoval citovou rozpolcenost člověka za hlavní příčinu veškerého zla, byl slovy Maxe Broda poeta christianissimus, přestože k tématům jeho tvorby patřil velký konflikt mezi náboženstvím a erotikou.

„Leppin přetrvá přes všechny aktuální modernity, protože mluví mnohým lidem z duše, lidem, kteří to nedokážou říci tak jako on, ale vědí, co je důležité (...)” Ludwig Winder

„Všechno to, co nás pokaždé na Praze tak básnicky dojímá, noblesa jejích starých budov, stínohra a skurilní klikatost jejích úzkých uliček, sladká melancholie, která se nad ní vznáší (snad nějak slovansky), nachází se znovu v Leppinových básních, jež pocházejí ze zmizelých dob stejně jako nejkrásnější pražské domy, a přece ve své kráse nestárnou.” Stefan Zweig

Stručné hodnocení knihy:

Leppinovy verše jsou nádherné a mají nezaměnitelnou atmosféru, já jsem spokojená. Líbí se mi i obálka knihy a to, že jsou v knize básně v původním německém jazyce je obrovský bonus navíc, obzvláště pokud umíte německy, nebo se chcete němčinu učit. Doporučuji!

O autorovi:

Paul Leppin se narodil v pražské německé rodině. Po absolvování gymnázia byl nucen nastoupit jako řadový úředník, tomuto povolání se věnoval celý život. Na přelomu 19. a 20. století začal publikovat první texty a záhy se stal nedílnou součástí pražského německého literárního a bohémského života. Do jeho okruhu patřili O. Wiener, V. Hadwiger, R. Teschner, R. M. Rilke, G. Meyrink, či J. Karásek ze Lvovic. Zemřel krátce před koncem druhé světové války, jeho knihovna byla zničena. Manželka byla vysídlena do Německa, kde krátce nato zemřela. V devadesátých letech 19. století publikoval první básně, vydával časopisy, byl členem spolku Verein deutscher bildender Künstler in Böhmen. V roce 1901 otiskl Leppin svou první povídku Die Türe des Lebens, v roce 1903 první básnickou sbírku Glocken, die im Dunkel rufen a v roce 1905 román Daniel Jesus. Věnoval se i dramatické tvorbě. V nejznámějším románu Severinova cesta do temnot zvěčnil svého přítele Gustava Meyrinka. Řada jeho děl byla publikována až po jeho smrti. Leppinova lyrika doposud v češtině kompletně nikdy knižně nevyšla – Růže, vrány jsou jejím prvním a navíc bilingvním vydáním.

Ukázka z knihy:

Štěstí u žen

Závistivců hloupé řečičky:
Mé štěstí u žen ubohost,
Cpaly se na mě studené ošklivky,
Z pampy lišky, krvelačné kočičky,
Blouznivek strašidelný houf.

Trvala má první láska
Sotva letní prázdniny,
Pak už jen bolest kamarádka,
Která mi mládí zmáčkla
A držela nízko při zemi.

Přes špičatý štěrk, přes břidlici
Pak cesta bez rozmyslu, cikcak,
Mě vedla do míst stále nižších,
Kde čeleď krysí a havěť hmyzí,
Do hnízd pro úskočnou pakáž.

Jistě, mezitím byly libé
Hodiny zlatých zázraků,
Kdy ženy lepivé a divé,
Ty něžné a ty nyvé
Mně visely na krku.

Pak získal jsem s manželstvím
Své místo, kde se blaze žilo,
Než pad na vše smuteční stín,
Nám zemřel milovaný syn. –
Zklamání ženu usoužilo.

Teď smím, když v sobě mám jedy,
Jež ze smrtící lásky pramení,
Své štěstí u žen dát zdědit,
Až osudu přijde mi znamení;
Mučený, – jeden z mnoha! –
Slituj se! Prosím Boha.

Staropražský motiv

V Praze klikatá ulička,
Nakřivo hodinový hotel,
Nad vchodem bliká lampička,
Že k špásu volná postel.

Holky na štrychu a flákači
Vchází do rozkoše, zas ven,
Smíchy a přechodné známosti
Haraší přes noc domem.

Když světlo lamp se rozostří,
Jak šedě se rozednívá,
V kostele právě naproti
Varhany začnou zpívat.

Lid modlilů se mručíce
Mačká na spásný křížek,
Samý kajícný zločinec
Ve zlatém ohni svíček.

Pak cítí malé grizetky
Ve snu štěstí jak z ráje –:
Nad ložem dí bůh otcovsky:
„Spi, hloupá hříšná, hajej! –“

Touha po Praze

Se starou Prahou přesně ladí
Zářivé chvíle mého mládí.
Když ranní slunce něžně nad střechami,
Začali holubi s cukrováním.

Jak břímě ze snu ztuhlé časem
Nádvoří dunělo v obří kráse, –

Zlatými a karmínovými mračny
Zažíhal se večer nad Hradčany.
Horká nebesa, hluboce vzrušená,
Se nad křivou dlažbou a svatými mosty vznášela,
Stopy zšedlého osudu odrážely
Se velebnému orloji v obličeji.

Od těch dob změnilo se krutě vše.
Už dávno nechodím Starým městem,
Krajinou s jarními doteky štětců,
Ostrovy Vltavy v zázraku květů.

Občas, za mžiku zrnka prachového,
Nakoukne touha v místnost nemocného,
Procitnou zvuky, jež dřív blažily:

Pak slyším zvony Víta na chvíli.