Kultura21.cz

Uznávaný český hudební skladatel Vadim Petrov je ve svém oboru osobností, která požívá v uměleckém prostředí vážnosti a respekt. Při našem setkání na zahradě jeho domu v Hlubočince u Prahy z něj sršela životní energie a ochotně se podělil o svoje názory, myšlenky a úvahy.

Můžete na úvod prozradit, jaké je vaše umělecké krédo?

Úspěšným umělcem a tvůrcem může být pouze ten, který svou tvorbou vychází z tradic svého národa a svým uměním slouží svým posluchačům, divákům a čtenářům. Bohužel ale dnešní doba se opět nachází pod přílivem kosmopolitních západních rádobyuměleckých dlouhodobě neperspektivních směrů. Pevně věřím v nové české probuzení. Antonín Dvořák, Bedřich Smetana a další byli především čeští skladatelé, mluvili a psali česky, ve své tvorbě pozvedli myšlení svého národa a tím se stali i celosvětově uznávanými tvůrci.

Co vás nejvíc inspirovalo k tomu, že jste se začal věnovat hudbě?

Je to dar od Boha. Mojí předkové měli hudební talent a já jsem si to uvědomil už jako malý kluk. Svým kamarádům jsem připadal jako blázen, že jsem na kousky papíru psal noty a snažil se vytvořit krátké skladbičky. Nejprve jsem zkoušel hrát na housle, ale později jsem zjistil, že mi lépe vyhovuje klavír. Využíval jsem každé příležitosti, abych svým přátelům a známým přehrával mé vlastní dílka a dokonce jako desetiletý kluk jsem jednoho dne v Novém Vestci u Prahy zazvonil i u Mistra Josefa Bohuslava Foerstera, kde bydlel, a požádal jsem ho o hodnocení svých dětských skladbiček… On mne pochválil a povzbudil k další práci. Nikdy na toto první a další setkání s Mistrem nezapomenu.

Máte na svém kontě nevídané množství hudebních děl, vaše tvorba je nesmírně bohatá. Věnujete se komponování i v současnosti?

Novou hudbu již neskládám, ale některé své skladby z oblasti filmové hudby vylepšuji a formuji do koncertní podoby. Čas mne poučil a pochopil jsem, že jedním z nejtěžších životních úkolů každého člověka a především umělce je, po jeho životním naplnění, včas svou uměleckou dráhu ukončit. Další pokračování již nebývá úspěšné. Bohužel, ale právě jako posluchači, nebo jako televizní diváci, jsme toho denodenními svědky…Lidé, kteří toho hodně dokázali, by se měli věnovat mladým začínajícím umělcům, vychovávat je a předávat jim své zkušenosti.

Co soudíte o nynější mladé hudební generaci?

Nedávno jsem si na školním koncertě konzervatoře Jaroslava Ježka poslechl mladé studentky – zpěvačky a musím se přiznat, že jejich vystoupení mne zklamalo, protože zpívaly výhradně anglicky a to písně momentálně populárních západních interpretů. Samotný hudební projev nebyl špatný, rád si poslechnu současné moderní šlágry, ale bez srozumitelného textu je pro posluchače, kteří neovládají angličtinu, píseň pouze polovičním vjemem. Navíc se domnívám, že právě tato škola, tak jako v minulosti, by měla jít příkladem v nové české tvorbě.

Co je potřeba k tomu, aby se umělec dočkal světoznámosti a zůstal na výsluní tak dlouho jako vy?

Je to dáno tvrdou prací, jejímž výsledkem byla melodická invence a celková nápaditost, tolik důležitá a potřebná pro sjednocení a celkovou celistvost filmu. To, že hudba je jednotícím prvkem daného díla, si bohužel dnes málokdo uvědomuje. Vycházel jsem vždy ze svého vnitřního já, které invenčně tryskalo a čerpalo z děje, charakteru a prostředí filmu. Kupříkladu při skládání hudby k filmům z moravského prostředí jako „Lukáš“, „Bez ženský a bez tabáku“ a dalších jsem v tomto prostředí vnitřně žil a děj doslova prožíval. Hudební motivy a nápady přicházely samy, a protože uměly oslovit širokou obec posluchačů a dodnes i po mnoha létech v jejich myslích žijí, jsem šťastný a více si nemohu přát.