Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Supraphon k pětasedmdesátinám velkého melodika české populární hudby Jiřího Zmožka vydal Zlatou kolekci, která obsahuje 60 písní na 3CD. Hity Jiřího Zmožka patří k nejznámějším a nejúspěšnějším původním českým šlágrům, které u nás v osmdesátých letech vznikly. A jeho Zvonky štěstí jsou jednou z mála českých skladeb, jež se prosadily i v zahraničí. Z jeho repertoáru těží mnoho známých zpěváků dodnes. Zlatá kolekce obsahuje originální nahrávky toho nejlepšího, co Jiří Zmožek v průběhu let složil pro hvězdy naší populární hudby i co sám nazpíval. Jiří Zmožek v posledních letech již moc rozhovory neposkytuje, ale pro Supraphon učinil teď výjimku

Zlatá kolekce, kterou Supraphon vydal k vašim nadcházejícím narozeninám, je opravdu prestižní záležitost. Šedesát písniček není málo, ale i tak: asi nebylo jednoduché je vybrat? Jak jste postupoval?

Nebyl jsem na to sám. Spolupracovali jsme na tom vlastně tři. Producent Alan Piskač měl k dispozici celý katalog Supraphonu, kde je dost velký výběr mých písní a ještě řada dalších snímků. Nejprve jsme jich vybrali asi stovku a společně s mým synem Marcelem jsme potom dokončili ten definitivní výběr. Přidali jsme tam ještě některé písně, které jsem napsal po roce 1994.

Vzpomenete své nejzásadnější spolupracovníky uplynulých let?

Asi je nemůžu jmenovat všechny. Vyberu aspoň asi tak dvacet jmen a současně prosím, aby mě omluvili ti, kteří se tam nevejdou, ale určitě byli stejně důležití. Nevím, odkud začít, tak začnu třeba herci, se kterými jsem natáčel: Josef Kemr, Jana Hlaváčová, Rudolf Hrušínský, Gabriela Vránová, Radek Brzobohatý, Josef Abrhám, Petr Nárožný, Iva Janžurová, Hana Zagorová, Karel Gott, Michal Tučný, Helena Vondráčková, Marie Rottrová, Věra Špinarová, Petra Janů, Heidi Janků, Jitka Zelenková, Iveta Bartošová, Karel Černoch, Jakub Smolík, Dara Rolincová, Martina Balogová…

Psal jste své melodie přímo na tělo jednotlivým interpretům, nebo snad jste složil píseň a potom teprve vybral pro ni vhodného interpreta?

Můžu říct, že většinou jsem věděl, kdo tu píseň bude zpívat. Ale občas jsem musel některého interpreta doporučit. Tak třeba Heidi Janků jsem prosadil na píseň Načančám, chtěla ji v té pohádce zpívat jiná zpěvačka. A teď má Heidi doživotní hit… Ale takových případů bylo víc. A protože každá písnička má svůj životopis (některá umře hned po narození), tak těm, které přežijí autora, se, myslím, říká věčně zelené. Já ale věřím, že některé můžou být dokonce věčné. Asi proto, že Láska je věčná.

Jak jste ke svým melodiím vybíral textaře?

To bylo různé. Třeba Zdeněk Rytíř, když slyšel moje písničky, přijel ke mně domů. Ale naopak text písně Zřejmě letos nikdy nejsou kytky vznikl tak, že jsem přehrál demo verzi se svým textem (kterému nikdo nerozuměl, jenom já, protože jsem používal anglická slova z londýnského telefonního seznamu) Marii Rottrové, a ona řekla stručně: „S tím musíš jet za Borovcem.“ A tak potom vznikla i píseň Ten vůz už jel, kterou rovněž otextoval Zdeněk Borovec. Úplně jiné to byla třeba s Michalem Horáčkem. Ten, když jsme se poprvé setkali v Mozarteu, mi podal ruku a říká: „Tak vy jste ten slavný Zmožek?“ A já jsem si vůbec do té chvíle neuvědomoval, že jsem slavný. A tehdy nějak začala naše spolupráce. Michal Horáček byl vždycky hrozně příjemný, opravdu fajn a pohotovost a moudrost z něho jen sršely. A taková plynulost a klid. Když jsem ho pak viděl bojovat o toho prezidenta, nebyl to on. Tak jsem si říkal, že když teď o něm mluvím, že se za něj u lidí přimluvím, když nic, tak aspoň za tu povedenou písničku Živá voda, kterou se mnou napsal pro Hanku Zagorovou.

Zatím jste jmenoval jenom tři textaře.

Těch výjimečných byla opravdu celá řada. Mimo Rytíře, Borovce a Horáčka, o kterých jsem už mluvil, tam byly další textařské osobnosti. Například Pavel Kopta, Pavel Vrba, Jiřina Fikejzová, ale taky jeden opravdu výjimečný textař a básník – Otokar Fischer. Troufnu si říct, že Fischerův nádherný překlad Kiplingovy básně Když je opravdový skvost.

A co další textaři?

No to je právě hodně těžké. Bylo jich tolik, že bychom se i tady asi dostali někde k číslu dvacet. Zkusím je postupně vyjmenovat, psali vesměs výborné texty: Honza Krůta, Vladimír Poštulka, Vladimír Čort, Eduard Pergner, Michal Bukovič, Eduard Krečmar, Václav Hons, Miroslav Černý, Pavel Žák, František Řebíček, Roman Brunclík, Jana Dolkošová a možná ještě někteří další, snad jsem na nikoho nezapomněl.

Psal jste si k některým písničkám i texty?

Ne příliš často. Ale jsou na tom výběru taky některé písničky, které jsem psal celé i s textem. Otče můj, tu zpívám se synem Marcelem. Žít s láskou, tu zpívám s manželkou Marcelou a Kde je vlastně Bůh, tu zpívá naše dcera Kristička. A myslím, že moc hezky. A ještě musím připomenout vnučku Emilku, Marcelovu dceru, pro kterou jsem napsal písničku Ráda vás mám, a tam text napsal právě Marcel.

Na posledních albech Hany Zagorové se vždy objevuje alespoň jedna vaše nová píseň… Na čem ještě pracujete – případně, jaká bývá spolupráce s Hanou Zagorovou?

Když u mě naposledy byla Hanka Zagorová, bylo to moc krásné. Měl jsem už tehdy nějakých dvaasedmdesát roků, ale pořád ve mně byla ta síla zahrát jí něco nového. Ona tohle vždycky oceňovala a říkala – jenom začne hrát a já už vím, že to je ono. Od Breviáře lásky, který byl první mojí písničkou, kterou nazpívala a kterou na koncertech zpívá dodnes, nazpívala Hanka víc než dvacet mých písniček. Vzpomínám, když jsem jí poprvé hrál Mys dobrých nadějí. Ještě to nemělo text, tak jsem jí zase zpíval svoji anglickou verzi z londýnského telefonního seznamu. A jak jsem hrál a zpíval, viděl jsem to zaujetí, a jak to napjatě poslouchá, a když jsem skončil, zeptala se mě: „A kde to má refrén?“ A já jsem řekl: „Všude“.

Co říkáte současné populární hudbě. Je vám tvorba některého z mladých zpěváků sympatická? Kdo vás v posledních letech na naší hudební scéně zaujal?

Snad se nikdo neurazí, ale já o tom nic nevím. Občas, když jedu autem, tak si pustím Radiožurnál, a slyším vždycky, jak někdo zpívá anglicky. Já anglicky nerozumím a říkám si, co kdyby zpívali sprostě…, tak to zase vypnu. No a z mladých zpěváků si občas pustím starého dobrého Jarka Nohavicu (kdybych byl prezidentem, tak mu ten metál dám taky). A taky si poslouchám mého syna Marcela, vždycky když mi pošle, co nového napsal, tak si to poslouchám. Někdy i dvakrát, protože mě zajímá, co můj syn píše. A mám z toho velkou radost.

Jak oslavíte 21. února své narozeniny?

No, to ještě nevím. Chci být určitě se svými nejbližšími. Budeme spolu a budeme se jen tak potěšovat společným zpíváním. Ale kdyby se měla opravdu naplnit ještě jedna moje velká touha, tak bych chtěl zase být se svým dědou Georgem, který, když byl asi tak stejně starý jako teď já, sedával ve své staré dřevěné boudě se svými dvěma bednami starých hřebíků a kouřil tam svoji fajfku. Tak tam bych chtěl taky být.

Rozhovor poskytlo vydavatelství Supraphon