Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jedna za scén Národního divadla v Brně, staroslavná Reduta kde byl divadelní sál přestavěn  v roce 1773 a čekal na nové otevření po rekonstrukci až v roce 2005, je malý prostorem, velký svými ambicemi..  Za deset let té nové existence zažila scéna Reduty nejednu skutečnou slávu i nejeden pád, jednoduše tvůrčí omyl. Česká premiéra hry Ira Levina – Veroničin pokoj, která měla premiéru 10. září, patří právě k tomu nejlepšímu, co lze v Redutě zhlédnout. Je třeba pochválit dramaturgii, že sáhla po tomto titulu a je až s podivem, že se tak dobrý dramatický text, který vznikl v minulém století, u nás do dnešních dnů nikde nehrál.

Přiznávám opisování a cituji informace o autorovy z internetových zdrojů, z Wikipedie s kontrolou z Encyclopædia Britannica:
Ira Levin (narozen 27. srpna 1929 – umírá 12. listopadu 2007, celý život žil v New Yorku), byl americký spisovatel, autor divadelních her a písní. Narodil se během hospodářské krize v židovské rodině na Manhattanu. Jeho otec měl hračkářství. Později se rodina přestěhovala do Bronxu. Po absolutoriu studia filozofie a angličtiny na New York University psal Levin scénáře pro televizi. Svůj první román Polib mne a zemřeš (A Kiss Before Dying) napsal ve svých 22 letech. Levin byl neobyčejně nadaný a přizpůsobivý autor, vynikající v žánru thrilleru a v komediálním žánru. Napsal například hru No Time For Sergeants, podle které byl později natočen populární film. Levinovým největším divadelním úspěchem je komediální thriller Osidla smrti (Deathtrap), což je dosud nejdéle běžící hra na Broadwayi.

Nejznámější Levinův román je Rosemary má děťátko (Rosemary's baby), hororový příběh o satanismu.  Divadelní hru Veroničin pokoj napsal a realizoval v New Yorku v roce 1974.

Levinovy horrory či thrillery jsou typicky americké vycházející z těch nejlepších tradic žánru, od Poea (Stín – Podobenství, Berenice, Eleonora) až po filmy  Hitchcocka. (Mrtvá a živá, Rozdvojená duše). Dean Koontz (Sole Survivor) nebo Wesley Earl „Wes“ Craven, autor slavně zfilmovaného horroru Vřískot. Na rozdíl od evropských horrorů, které mají své předky v gotickém románu, ta americká díla mají civilizační podtón a jsou obsazena zdánlivě normálními postavami, ze kterých se až postupně klubou psychicky narušení lidé. A těší se ještě jedné zvláštnosti. Dost dlouho nevíme, oč vlastně jde. Co je zdrojem strachu, nejistoty a odkud se bere to smrtelné nebezpečí. Levinův Veroničin pokoj přesně zapadá do tohoto žánru.

Děj nemá smysl popisovat, zase si vypůjčíme citaci od dramaturgie divadla: Studenti Susan a Larry se v restauraci seznámí se správci honosné usedlosti, kteří jim tvrdí, že Susan je podobná dceři majitelů domu Veronice, jež zemřela v padesátých letech. Dívka chce starému páru pomoci a navzdory Larryho obavám přijme podivný návrh – proměnit se na jedno odpoledne ve Veroniku. Veroničina sestra Cecílie totiž umírá na rakovinu, blouzní a věří, že Veronika stále žije. Jenže když se dveře, za nimiž se Susan připravovala na svoji „roli“, otevřou, všichni se k dívce chovají, jako by byla skutečně Veronikou. A navíc jí všichni tvrdí, že je rok 1957…

Přijďte si vychutnat příběh, u kterého není až do poslední chvíle jasné, co vlastně sledujeme. Sci-fi fantazii? Ďábelsky vykonstruovaný vtip? Temný psychologický thriller? A existuje Susan, či byla pouze v představách nemocné Veroniky?

Sebelépe napsaný dramatický text by nebyl nic platný, kdyby nebyl profesionálně a s espritem převyprávěn. O to se zasloužil slovenský režisér Dodo Gombár, dnes umělecký šéf pražského Švandova divadla. Jeho režie je výsostně herecká. Vychází z naturelu protagonistů a je cítit, že jim dává velký prostor na seberealizaci. Přitom umí promyšleně tlumit a zvedat napětí, i tucho a štronzo je pro něj výrazným režijním artiklem. Mění tempo a rytmus převyprávění tak, že nenechá ani na chvíli diváka v klidu. A to je u tohoto žánru hodně důležité.

Hra si vystačí se čtyřmi protagonisty. Mladý pár, Magdalena Tkačíková a Jakub Šafránek, dovedou rozehrát náhodnou nejistotu do dramatických konců. Šafránek svými tlumeným herectvím a vnitřním napětím. Především pro roli dívky je ale hra napsaná tak, že jí dává životní prostor pro nejrůznější herecké polohy, od bezstarostné hravé dívky až po hororové prožitky. Tkačíková se všech těch náročných poloh zhostila bravurně. Komplikovanější pozici má starší pár, muž a žena. Jejich role mají dvě výrazně odlišné polohy, jednou jsou to zahradník a služka v bohatém domě, starostliví, bázliví, podruhé jsou to sami majitelé toho záhadného domu s Veroničiným pokojem a tady jsou už suverénní až despotičtí. Ivana Hloušková (j.h.) a Bedtřich Výtisk jako její partner sehráli ten záhadný pár čistě a čitelně, pokud se vůbec dá mluvit o čitelnosti v rafinovaném příběhu, kde je všechno jinak, než jak si to divák představoval.

Představení jako celek, také díky jednoduché scéně  Evy Jiříkovské, vyznívá kompaktně, uzavřeně, jako by byli všichni odděleni od diváků také čtvrtou zdí a my se přes ni díváme na postavy jednající jako v šíleném snu. Je to zábavné? Ano je. Příběh na nás působí očistně, jako každý horor, ve kterém se nám vyloučí do hlavy endorfin: Jé, to je fajn. Nám se to nestalo. To prožívá někdo jiný…

Odcházíme z divadla s hormonem štěstí v hlavě…

Zdroj foto: http://www.ndbrno.cz/cinohra/veronicin-pokoj
www.ndbrno.cz