Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Brno má za sebou další prvenství: Muzikál slavného Andrew Lloyd Webera ještě nebyl nikdy uveden na evropském kontinentě. Vlastně kromě Anglie a USA nebyl uveden nikde na světě. Při tom je to dílo (inspirováno novelou Mary Hayley Bellové  a filmovým zpracováním z roku 1961) uvedené poprvé na hudební scéně už v roce 1998.  Na Brodwayi se to nepovedlo, i když autoři přesunuli děj z Anglie do Ameriky, aby šli naproti publiku. Stejně měl pak muzikál úspěch opět po mnoha úpravách až v Londýně.

Ovšem ten úspěch nebyl zdaleka takový, jaký se od autora Evity, J.Ch. Superstar, nebo Fantoma opery očekával. Především se nedostal dál od Londýna a světové muzikálové domy toto dílo do dneška ignorují, i když muzikálu přiznávají výborné libreto a vynikající písňové texty i scéniku. Proč asi?  Důvod je na první pohled banální: hlavní hodinové jsou děti. Relativně malé děti. Tři hlavní protagonisté, Vlašťovka, Rošťanda a především Ubožáček, kterému by nemělo být víc jak šest let. A zpívají občas své party s nástupem a capella. Umí si vůbec někdo představit, že v živém divadle začne dítě zpívat správně nasazeným tónem, ke kterému se přidá celý orchestr? Navíc jsou zde sborové party asi pro dvacet dětí. Má nějaké divadlo takový pěvecký „materiál“ ? To je ta překážka, pro kterou nemají dramaturgové odvahu dílo Whistle Down the Wind (původní název) inscenovat.

Libreto vypráví příběh tří farmářských dětí z Louisiany, které ve stodole náhodou narazí na záhadného muže. Děti jsou plné příběhů, které poslouchají v nedělní křesťanské škole. Proto začnou považovat toho muže, co se skrývá ve stodole, za Ježíše Krista. Hledá ho policie, možná to je zločinec, ale děti se všemožně snaží mu pomoci a dále ho ukrývají.  Děj je juxtapozicí nevinného světa dětí s pragmatickým světem dospělých, je emotivním příběhem, v němž se představivost střetává s realitou. A končí tak záhadně, jak příběh začíná. Muž v obklíčení zapaluje stodolu. Uteče? Shoří v ní? Je to zločinec, nebo nevinný psanec? To se už nedozvíme.
Městské divadlo v Brně sáhlo po titulu, který může být právě zde realizován. Herečka divadla, Alena Antalová, má (kromě jiných vlastních dětí) přesně takovou dceru, jakou v muzikálu potřebují, a má po mamince opravdu talent. No a roli Ubožáčka si v alternaci zahráli hned dva malí synové režiséra a hlavního protagonisty, Petra Gazdíka. Zase to jablko spadlo těsně u stromu. Protože děti jsou občas nemocné, musí být u nich vždy  alternace. I v tom dětském sboru, který nejenom zpívá, ale také se v choreografii po scéně pohybuje. Takže když to vše sečteme, na muzikálu se podílí asi šedesát dětí (!) Které divadlo si může dovolit tak veliký dětský ansámbl..? V brněnském Městském divadle mají už s dětskými herci dost zkušeností. Marry Poppins, Sněhurka, Let snů, Bídníci, Oliver, Nebojí se pracovat s dětskými herci, zpěváky tak citlivě, že divák vůbec necítí ten dril, který za tou prací je a těší se z přirozeného a talentovaného hereckého projevu dětí.
Takže už jsme prozradili „jádro porudla“ této brněnské inscenace. Ještě je nutné zdůraznit, že vedle role Muže (recenzent viděl Petra Gazdíka) hraje tu postavu také mnoha úspěšnými rolemi osvědčený Jiří Mach, dalších osm hlavních představitelů je také alternováno a všichni jako vždy v tomto divadle, odvádjí vysoce profesionální výkony. Potom je zde desítka dalších dospělých, dvacítka alternujících děti a to všechno režijně vede Petr Gazdík, který se pustil i do překladu a do úpravy. Klára Latzková jako dramaturg mu v tom jistě byla nápomocna. Ovšem zvláštní poklonu si zaslouží také hudební nastudování Danem Kaluskem. Jde o jednu z nejkomplikovanějších a nejbohatších hudebních děl, jaké A. L. Webber zkomponoval. A je to hudba vpravdě nádherná.

Malá odbočka: Přemýšlel jsem, kdo jsou dnešní hudební velikáni? Srovnatelní s Bethovenem, s Čajkovským? S Janáčkem?  První mne napadl Maurice Ravel, Arnold Schoenberg, ovšem nová doba médií přinesla i nová jména: Ennio Morricone, Autor geniální filmové hudby. No a ovšem A.L. Webber, kterého stejně nejvíc medializoval film, muzikály Evita, nebo Fantom opery. A teď tady máme Webbera docela neznámého, kterého se báli divadelníci inscenovat – důvod jsem už naznačil. Zůstává však otázka: Pustí se někdy filmaři do muzikálové verze tohoto díla? Tam by to šlo i s dětskými protagonisty. Možná tomu dopomůže i odvážné inscenování v Brně.
Vraťme se k brněnské inscenaci: ještě musíme pochválit jednoduchou a funkční scénu Emila Konečného i kostýmy Andree Kučerové, nápaditou hru se světly Petra Hlouška (požár stodoly) i když jsem  od tohoto kouzelníka právě v této inscenaci očekával trochu víc „čarování“. Choreografkou, která vytvořila účinné a často jednoduché pohybové prvky byla Angličanka Carli Rebbeka Jefferson a o bezvadné fungování sboru se postaral Karel Škarka.
Byl jsem na třetí repríze, nemohu tedy popsat premiérovou atmosféru. Ale stačí dodat, že při závěrečné koňačce byl velký divácký ohlas a končil potleskem ve stoje. To by mohl být dobrý signál, že hudební scéna Městského divadla v Brně má v repertoáru další stálici, o to vzácnější, ž jde o první evropské kontinentální uvedení.