Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Marta, studio Divadelní fakulty JAMU v Brně dává pravidelně prostor svým studentům, aby se představili před diváky svou tvorbou. Bývají to tvůrčí dílny a různá volná asociativní představení, jsou to (naštěstí) i práce z oblasti klasického dramatu, na kterých se lze nejlépe naučit řemeslo. Nic naplat, tak jako se výtvarníci do úmoru „trénují“ na bustě Voltaira od J.Houdona, jak se budoucí klavírní virtuosi „cvičí“ na na notách Schmidta a Czerneho,  tak je hereckým prubířem dílo Sofokla, nebo Shakespearea.

Dne 12. října mělo v Martě premiéru Shakespearovo drama Romeo a Julie. Z jednoduchého (a nevelmi vzhledného) bulletinu se bohužel nedozvíme, kdo je dramaturgem inscenace (snad režisér a pedagog DiFa  JAMU Aleš Bergman..?) ani kdo je překladatel text (Josef Topol? Martin  Hilský?)  Krácená úprava pro menší počet herců a menší jeviště i časovou náročnost představení se povedla, ovšem v obsazení rolí nastal dosti (pro mne) nepochopitelný posun, kdy otce Lorenza hrála dívka. Ještě jsem snesl a snad i docela uvítal, když v „Huse“ Němcové Babičku hrál dojemně Jiří Pecha. Ale nenašel jsem důvod, proč toho pátera, jednu z klíčivých postav hrála studentka, Šárka Býčková. Také bylo vidět na herečce - jistě talentované, že s tou rolí má trochu problémy. Ono hrát alžbětinského klasika je hodně těžké a je dobře, že položili pedagogové na studenty takovou kladu. Žádná improvizace, minimum vtípků navíc, které by dopomohli „vybouřit se mládí“. Snad jenom docela úspěšné vtípky Romeovy družiny na začátku hry. Ale pak je vše vážné a vášnivé. Někdy možná vášnivé až moc. Divák to však přijímá jako výklad textu. Dnes se hraje Shakespeare často minimalisticky, v mizanscéně se pracuje více s gesty, více s tichem, s prostorem. Pro studentské divadlo je tedy možná dobře, že se vše hraje s vášní. Kromě mlad krve Monteků a Kapuletů je třeba pochválit matku Agáty Krištůfkové i starostlivou chůvu Kristýnu Hulcové. Ono se ty role starších v mládí opravdu nelehce hrají. Ale divák jim věřil. Romeo, stěžijní postava dramatu byl dostatečně vášnivý, energický, ne ve všech momentech úplně věrohodný. Sylabotonický jambický verš, byť občas nerýmovaný, herce svazuje, nutí jej (zvlášť v češtině) do slovních vazeb a syntaxe, která není hovorová. Proto je pro začínajícího herce těžké hrát vášnivého Romea: „Na křídlech lásky přeletěl jsem zeď, let lásky nezastaví ani hradby…“ Oč jednodušší a dnešní by bylo říct: „Jsem tady, miluju tě!“ Ale právě o tom je ono učení se herectví, že se má hrát i „obehraná“ klasika. Někdy se dokonce, když múza Erató dovolí, povede zázrak. To pubertální Julie odkryje všechny své niterné pohnutky duše, dá slovy autora nahlédnout do duše zmatené a na velkou lásku čekající dívky. Dá prožít divákům její bezbřehou lásku, strach i neštěstí. To se až zázračně povedlo Tereze Slámové. Právě její interpretace JUlie je ukázkou toho, co může dokázat mladý herec s komplikovaným autorem, Shakespearem.

Abychom na nic nezapomněli, ještě je zde velmi jednoduchá a funkční scéna Jany Tkáčové, jednoduché náznaky kostýmů Jana Matýska  a kvalitní, nápadité nastudování dvou vokálních partů Petrem Svozílkem. Škoda, že té hudby v inscenaci nebylo víc, někdy by scénika v dramatických momentech dokreslení atmosféry pomohla. Už je na JAMU zvykem, že se objevují kvalitní šermířské souboje. Proto nepřekvapili ani v této inscenaci. (Choreografie šermu Libor Olšan.)
Inscenace Romeo a Julie splnila své poslání. Ukázala divákům, že tvůrčí dílna JAMU je otevřena i klasice a že si s ní umí poradit.