Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Barbara Semenov je novinářka, publicistka, básnířka a producentka, která vystudovala Fakultu žurnalistiky UK a v letech 1975 až 1981 působila jako redaktorka v Televizních novinách Československé televize. Pod tlakem odporu k tehdejší linii politické propagandy emigrovala do Západního Berlína a inspirována novinářským „vším čím jsem byl rád“ žila a pracovala v různých světových končinách, jejím novým domovem se staly Spojené státy americké a později Austrálie. V Melbourne založila producentskou společnost Regent Productions, která prezentovala evropské umění, světové muzikály, společenské akce a vystoupení českých umělců.

Duší celoživotní novinářka zaznamenávala pozoruhodné postřehy v publikovaných reportážích a fejetonech, stala se vydavatelkou a šéfredaktorkou časopisu Čechoaustralan, jehodno z nejlépe hodnocených krajanských listů ve světě. Její básně vyšly v almanaších českých básníků Noc plná žen, Delty domovů a Cesta k hoře úsvitu. Je držitelkou Ocenění za péči o české kulturní dědictví v zahraničí. Jako Čechoaustralanka se ráda vrací do Austrálie, ale žije dnes v Praze, kterou má za nejkrásnější místo na světě.

Můžete nám na úvod stručně představit vaši novou knihu Má říše kupodivů? Komu je především určena?

Kniha je určena všem, kdo mají rádi skutečné a inspirující příběhy. Sleduje dvě hlavní dějové linky – emigraci dvou sester a jejich dramatický život v Západním Berlíně, na Havaji, v USA a v Austrálii, a zároveň je příběhem velké lásky, která si našla hlavní hrdinku velmi osudově v té nejméně očekávané chvíli. Je to román o odvaze, hledání štěstí a smyslu života. Hrdinka knihy prochází nevšedními životními peripetiemi, od začínající kariéry televizní celebrity přes postupnou emigraci do tří výsep světové demokracie, na své pouti zdolává boj o holou existenci, o lásku a postavení, a v neposlední řadě i boj se zákeřnou nemocí. Je to tedy kniha plná inspirace a naděje, kterou ocení každý, kdo věří ve smysluplné čtení.

A můžete osvětlit význam názvu? Co si představit pod „kupodivem“?

Mnohé popsané zážitky, které se skutečně staly, jsou hodně ku podivu, - to potvrdil už každý, kdo knihu četl a často se podivoval nad osudy jejích protagonistů. Říká se „to nevymyslíš“, a je pravda, že ty nejpodivnější dějové zvraty píše život sám. K poetickému názvu knihy mne dovedla také krásná skladba jednoho z nejlepších původních českých muzikálů Excalibur. V písni Ve jménu lásky se zpívá o říši kupodivů v jakési souhře a kontextu s mým vlastním příběhem. „…Je to snad hřích, že mi to sluší v kůži, / tak jak nás pán bůh stvořil. / Je to snad hřích místo růžence mít růži / a srdce které hoří. / Je to snad hřích žít v krásné říši divů, / za zrcadlem v říši "kupodivů“.

Co vás vedlo k napsání této knihy? Váhala jste nad tím, nebo měla hned jasno? Jak moc je autobiografická?

Román psal skutečně můj vlastní život. Vznikal tak postupně, kapitola za kapitolou, jak šel čas. Jsem původní profesí novinářka, psaní mě provází jaksi přirozeně, a tak byla kniha jen logickým vyústěním mé celoživotní práce. Působila jsem jako zpravodajka, moderátorka, publicistka, vydavatelka, producentka a básnířka – to vše se také odráží v románu, částečně autobiografickém, čerpajícím z osobních zážitků, poznatků a zkušeností.

Jak dlouho jste na ní pracovala? V knize je několik historických událostí – musela jste kvůli tomu dělat i nějaké rešerše?

Jak jsem řekla, kniha vznikala, jak kráčel život a přidával kapitolu po kapitole. Jsou také tak nazvány a pokrývají celkem dlouhou celoživotní etapu, dnes již historii, kterou jsem prožívala na vlastní kůži, a tak jsem při jejím popisu nemusela ani moc vyhledávat. Román je ale i zkratkovitou ságou předchozích generací mé rodiny, která osvětluje, proč jsem se nakonec ocitla v říši kupodivů. Rešerše jsem proto dělala hlavně pro historické dokreslení pozadí života mých rodičů a prarodičů. Vzniklo tím netradiční ztvárnění osudů čtyř generací jedné české rodiny v průběhu 20. a 21. století. Rozvíjí se od konce první světové války, přes život v první republice, za okupace, rok 1948, 60. léta a pražské jaro, československou normalizaci, přes emigraci a migraci ve světě, a končí současností v České republice. Na knize je přitažlivé to, že podobnými pocity možná procházel mnohý z nás, jsou zde zachyceny momenty, které jsme prožívali podobně, žili jsme ve stejné době stejně nás spojujících, dnes již historických událostí. Navíc jsou tu ale právě věci, které zažila pouze autorka, které jsou pro mnohé kupodivu a dělají knihu zajímavou, zábavnou a dobře čtivou…

A když jsme u toho, byla nějaká část, nebo období, které se psalo těžce? Kde jste se musela k psaní nutit, nebo hledat motivaci?

K psaní jsem se nenutila, někdy jsem je jen, přiznávám, odkládala, protože jsem byla zaneprázdněna dalšími aktivitami, v Austrálii jsem měla svoji producentskou společnost, vydávala časopis, tak bylo vždy málo času na psaní. Čas dopsat knihu nadešel paradoxně až v momentu, kdy by člověk řekl, že se mi muselo psát těžce. Ale bylo to naopak, psaní mělo terapeutický účinek a pomohlo mi překonat zlou nemoc. Ta kapitola se jmenuje Podivnej deník a byl to v té neblahé době můj osobní deník, který mi dodával odvahu, sílu a naději v těžkých chvílích mého života. Ale i stinné stránky patří do knihy říše kupodivů.

V anotaci se píše, že jde o román o životě, který je neustálým hledáním. Co se podle vás hledá nejobtížněji?

V anotaci je hledání rozšířeno na hledání spřízněné duše, životní lásky, místa, štěstí, a nakonec hledání smyslu toho všeho – myslím, že většina z nás hledá to samé. A nic z toho není snadné najít, musíte se hodně snažit, abyste našli aspoň něco z toho. Já věřím, že jsem našla vše, i když ta cesta byla složitá, jak si čtenář přečte. Přála bych si, aby byl knihou inspirován, motivován, že nic není nemožné, když se chce, když je vůle.

Knihu můžete získat v naší soutěži: Vyhrajte knihu Má říše kupodivů. 

Motto knihy je: „Dějiny tvoří a vnímají konkrétní lidé a do jisté míry je na nich, aby na základě svého osudu vyprávěli svůj příběh.“ Je to i vaše životní motto? Kdo především by měl podle vás vyprávět svůj příběh?

Mnozí lidé mají podobné neuvěřitelné životní příběhy a žijí je v určitém časovém dějinném úseku, tak mi dává smysl, když se historie předává dál právě tímto způsobem, zvláště mladým lidem. Koho z nás bavil dějepis a memorování něčeho, co jsme nezažili a neměli tedy ani potuchu, o čem se učíme. Mladí lidé dnes žijí především současností, historie je většinou nebaví. Ale baví je číst, tak by mohli touto cestou získat alespoň trochu představu o tom, jak vypadal život před tím, než se narodili. Jak a čím žili jejich předchůdci, co je trápilo a co těšilo. Něco trvá dodnes, něco je historií a něco by se mohlo opakovat. Něco, co by možná nechtěli.

A myslíte si, že by kniha mohla mít i nějaké pokračování? Dávalo by vám smysl?

Pokračování v tomto případě nevidím, patnáct kapitol dává výstižnou a dostatečnou výpověď o podobě našeho světa, o našich pocitech a snad i o smyslu života. Ostatně jsem si během psaní brala na pomoc ty nejlepší myslitele, kteří nám mají dodnes co říct. Vnímavý čtenář je jistě pozná a ocení.

Dlouho jste žila v Austrálii. V čem je život zde nejvíce jiný oproti České republice? Na jaké kulturní rozdíly jste narážela?

Odpověď na tuto otázku je dlouhá jako půlka mé knihy. Jsem Čechoaustralanka, v Austrálii žiji už třicet pět let, i když posledních deset let jsem napůl v Česku, kde to miluji. Ty dvě země se nedají dost dobře srovnávat, jsou to dva rozdílné světy, ve kterých vedu dva úplně rozdílné životy a oba jsou fajn. Už jen to, že někdy slavím narozeniny na podzim a někdy na jaře. V knize píšu o rozdílech nejen ve světě kultury. Chápání umění je v Austrálii jiné, Austrálie je především zemí sportu, kultuře se tolik nevěnuje, ale když na ni dojde, dokáže v ní rovněž excelovat. Ale jinak než Evropa, případně USA. Všimněte si, že většina těch nejlepších australských herců nebo zpěváků odchází do amerického Hollywoodu nebo do Londýna, kde se teprve proslaví jako světové špičky – Nicole Kidman, Kate Blanchett, Hugh Jackman, Russell Crowe, Olivia Newton John, Kylie Minogue, Bee Gees… Vysvětlení naleznete také v knize.

Bylo také něco, co vás štvalo, nebo vám například chybělo?

V Austrálii mě nikdy neštvalo nic, je to krásná země, stala se mojí druhou vlastí. Chyběla mi Praha, evropská historie, česká příroda, divadlo. A to si teď vynahrazuji. V Česku jsem dnes nejšťastnější, Praha je moje srdeční záležitost.

A bylo i něco, co vás například vždy rozesmálo, nebo třeba fascinovalo?

Fascinovalo mě, jak málo toho Australané ví o Česku a stejně tak, jak málo toho ví Češi o Austrálii, nebo jak jsou jejich představy zkreslené. Ale málokomu se podaří žít v obou tak od sebe vzdálených zemí jako mě. Naštěstí to vše se mění, lidé stále víc a víc cestují, a to i do velkých vzdáleností – mé dva domovy jsou od sebe vzdáleny 15 519 kilometrů. I když nám v cestování, snad jen dočasně, brání ta hrozná pandemie…

Ke kultuře máte jistě velmi blízko, proto se zeptám, co se vám vybaví při tomto slově? A co z ní nejčastěji konzumujete?

Kultura, jak se také dočtete v mé knize, je neoddělitelnou součástí mého života. Jsem jako doma ve všech pražských divadlech, je málo věcí z pražského repertoáru, které jsem neviděla – divadlo je má vášeň.

Máte na závěr pro naše čtenáře nějaké doporučení na něco kulturního?

Problém je opět v tom, že během pandemie hodně dobré kultury skončilo. Vedle divadla mám i své oblíbené koncerty a klasickou nebo populární hudbu. Z klasiky jsou v současné době stále výborné opery v Národním – Morávkova Kouzelná flétna a Troškova Rusalka. Ty lze vidět stále dokola. Stejně tak opakovaně koncerty Olympiku, na který jsem zatížená, podílela jsem se na produkci třech jejich turné po Austrálii, Petr Janda pokřtil moji knihu a nešetří chválou. Tento týden jdu do Divadla Radka Brzobohatého na geniální kus, který se hrál asi deset let a já jej viděla snad patnáctkrát – Tančírna, bohužel je to derniéra. Minulý týden jsem byla v Karlových Varech a zašla do Městského divadla, které jsem vždy toužila vidět, hodně se mluví o jeho architektuře a slavné oponě malované bratry Klimty. Od hry, se kterou tu vystupoval mě neznámý tamní herecký ansámbl, jsem si moc neslibovala. A ejhle, britskou komedii Hra, která se zvrtla, předvedli brilantně. Takže bych asi doporučila, nebát se ani v kultuře zkusit něco nového a neznámého a být nečekaně unešen. Stejně tak jako v životě.

Děkuju za rozhovor.