Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Michaela Klevisová se narodila v roce 1976 v Praze. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a od roku 1997 v tomto oboru pracuje. Jejím největším koníčkem je cestování. Nejraději navštěvuje severské země. Již v dětství propadla světu koňských dostihů, o něž se intenzivně zajímá dodnes. Za svou prvotinu, román s detektivní zápletkou Kroky vraha, obdržela od české sekce Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Stejný úspěch zopakovala i s románem Dům na samotě (2011). Obě knihy jsou součástí oblíbené krimi série s vyšetřovatelem Josefem Bergmanem. Odbočkou z detektivního žánru je román o zločinu z Pošumaví Prokletý kraj (2021). Klevisová je také autorkou tří povídkových sbírek o lidech a jejich kočkách.

Tento rozhovor se týká především vaší poslední knihy s názvem Letní slunovrat. Co se vám vybaví, když se řekne letní slunovrat? Věříte, že má tento den nějakou magickou moc?

Mám ráda roční období, kdy jsou dlouhé dny a krátké noci. Ale přímo letní slunovrat pro mě nikdy důležitý nebyl. Ten motiv mě napadl až ve chvíli, kdy jsem si dělala rešerše k příběhu, ve kterém měli hrát důležitou roli lidé zajímající se o pohanské zvyky a rituály. Při shánění informací ke knize jsem se dozvěděla, že novodobí pohané nejdelší den v roce oslavují a přisuzují mu magickou moc. Okamžitě jsem věděla, že z té oslavy by byl krásný ústřední motiv knihy. Já sama se ale o magii a nadpřirozeno nikdy nezajímala, v osobním životě jsem spíš realista stojící pevně nohama na zemi. Baví mě ale o takových věcech psát, do příběhu vnáší tajemno a já se aspoň něco nového dozvím.

Kniha se odehrává ve fiktivní vesnici, ale působí velmi věrohodně. Čím jste se inspirovala a jak jste postupovala při budování takového prostředí?

Ve všech svých příbězích mám vesnice, které ve skutečnosti neexistují. Důvodem je, že píšu většinou příběhy z malých osad, kde každý zná každého. Kdybych použila prostředí reálné vesnice, místní obyvatelé by v knize nevyhnutelně hledali sami sebe a své sousedy. A já nechci nikoho naštvat. V krimi románu musí být všechny postavy podezřelé, mít negativní vlastnosti a já nechci, aby lidé ve skutečné vesnici říkali: Hele, tahle bláznivá ženská je určitě naše sousedka, tohle je náš hospodský a k téhle vraždě určitě došlo v naší stodole. Takže si raději obce vymýšlím a těmi skutečnými se jenom inspiruju. V případě Letního slunovratu jsem si představovala různé vesnice v pohraničí na Jindřichohradecku a Třeboňsku, kam jezdíme často na dovolenou. Z různých dojmů a výjevů jsem namixovala tu svoji smyšlenou obec.

Pokud se nepletu, vaše ostatní knihy s vyšetřovatelem Josefem Bergmanem se vždy odehrávaly v reálných kulisách naší republiky. Proč tedy tato změna?

Tak to není, v knihách s Bergmanem je spousta fiktivních vesnic. Pokud si teď dobře vzpomínám, reálná je snad jenom pražská čtvrť Baba v mojí prvotině Kroky vraha a okrajová pražská část Točná v druhé knize. A pak jsou skutečné také obce v mých knihách odehrávajících se v zahraničí, v Norsku a Holandsku. Předpokládala jsem, že do norštiny a holandštiny moje knihy přeloženy nebudou, takže nemusím mít strach, že by se místní obyvatelé v knize poznávali. Vždycky, když jsem psala z malé vesničky v Čechách nebo na Moravě, vymyslela jsem si ji.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Michaela Klevisová představuje novou komisařku

V příběhu se objevuje spousta postav a jsou zde důležité jak vztahy mezi nimi, tak obecně vesnická atmosféra. Máte k takovému prostředí blízko? Popsala jste jej za mě věrohodně.

Co se týče mezilidských vztahů v malých komunitách, ty znám velmi dobře, protože v dětství jsem trávila hodně času u dědy a babičky na maličké vesnici. Měla jsem tam dobré kamarádky, chodila s dědou od chalupy k chalupě za jeho bývalými spolužáky, se kterými někdy ve dvacátých letech chodil pěšky do školy ve vedlejší vesnici a zkrátka jsem nasávala, jak to v takovém prostředí chodí. Dodnes mám pocit, že líp rozumím vesnickému způsobu života než tomu městskému. Možná i proto, že s rodiči jsme sice žili v Praze, ovšem ne v centru, ale ve čtvrti plné zahrad, kde také každý každého znal a člověk vyšel z domu, na rohu potkal sousedku a dozvěděl se drby o pěti dalších sousedech. Takže já třeba vím, že bych nedokázala napsat knížku z centra velkého města. To je prostředí, které moc neznám a blízké mi není.

A dovedete si představit, že byste na nějakém takovém místě sama žila? A účastnila se například oslavy jako je právě letní slunovrat?

Představit si to dovedu, svým způsobem by to byl návrat do dětství, do časů v dědově rodné vesnici. Máme s přítelem pozemek na takovém místě a třeba si na něm jednou i něco postavíme…

Součástí děje jsou také různé rituály a téma pohanství. To je vám blízké, nebo jste o tom musela něco nastudovat? A baví vás vůbec takové podobné rešerše?

O tom jsem právě předtím nevěděla nic. Vymyslela jsem si tentokrát téma, o kterém jsem si musela všechno nastudovat. Ale myslím si, že spisovatel by měl zvládnout psát i o věcech, které jemu osobně blízké nejsou, protože jinak by byl ve výběru témat dost omezený. Samozřejmě je jednodušší zpracovávat téma, které člověk přirozeně zná a nic moc si zjišťovat nemusí, ale rešerše jsou zase takové dobrodružství. Baví mě, že si rozšiřuju obzory.

Letní slunovrat je prvním případem komisařky Terezy Fabiánové. Co nám o ní můžete říct, jaká je?

Je to žena, která si vybrala práci na kriminálce, protože si od dětství velmi vážila dobrých lidí a cítila potřebu bojovat proti těm zlým. Je vyrovnaná, klidná, prostě takový slušný člověk, v tom se podobá Bergmanovi. Chtěla jsem, aby to byla schopná kriminalistka, ale zůstávala při tom ženou. Tedy aby to nebyla potetovaná mužatka, co nosí černou koženou bundu, mluví sprostě, jezdí na motorce a tráví volný čas v posilovně nebo v hospodě. Takové kriminalistky mi připadají jako klišé. Snad se mi podařilo stvořit policistku, která má v sobě určitou jemnost a noblesu a zároveň je vnitřně velmi silná.

Prozraďte nám na závěr, jak to nyní bude s Josefem Bergmanem? Podle nakladatelství se můžeme těšit na další příběhy, je to tak? A nemůže se někdy s Terezou setkat?

Už mám rozepsaný jeho další příběh. Při práci na Letním slunovratu jsem si najednou uvědomila, že se mi po něm stýská. A čtenáři na besedách se na něj hodně ptají. Takže jsem se opravdu těšila, až se k němu vrátím. A ano, je dost možné, že v některé z dalších knih se s Terezou setkají.

Děkuji moc za rozhovor!

Zdroj foto: Albatros Media, Lenka Hatašová