Kultura21.cz

Petr Vydra (*1972) vystudoval dramaturgii na pražské DAMU. Jako stand-up komik vystupuje v internetových a klubových pořadech Na stojáka a v televizním Comedy clubu. Jeho divadelní hry a adaptace uvádělo Městské divadlo Kladno a Švandovo divadlo. V Dejvickém divadle dramaturgicky tmelil Trapné večery, ve kterých také vystupoval. Své texty publikoval v časopisech (Svět a divadlo, Ego! Hospodářských novin, Nový prostor) a v několika sbornících. Vydal knihy Hlas a jiné povídky, Muž v karanténě a další.

Petře, vítám vás u našeho dalšího rozhovoru a musím se zeptat, co se u vás od posledně, tedy od vydání knihy Muž v karanténě, stalo nového?

To jsem rád, že se ptáte. Přihodily se mi hned dvě knihy. Jedna je volným pokračováním knížky Muž v karanténě, o které jsem s vámi vedl minulý rozhovor. Jmenuje se Moje koronakronika. Zase jde o texty, které jsem napsal ještě v období covidové šlamastyky, i když se to nutně neprojevilo na všech. Dohromady tvoří správně mozaikovitý příběh. Jistá útržkovitost až roztříštěnost je typická pro naše vzpomínky na nějaké období. V tomto rámci je knížka vlastně celistvá, když ji spojuje jedno téma. Je to vlastně skoro román, i když vám tu nechci vyprávět romány o tom, že to je opravdový román se vším všudy.

No a pak samozřejmě knížka Nebudu ti lhát, což je biografie Michala Hrůzy. Tou jsem vkročil do oblasti literatury faktu.

Mohl byste na úvod našim čtenářům, co se jim nedostala do ruky kniha Nebudu ti lhát, popsat, jak jste se dostal k napsání biografie Michala Hrůzy?

Z dlouhé zahálky se občas rodí nápady. Člověk si na ně musí počkat. A když byly ty různé lockdowny, tak jste vlastně ani nic jiného nedělala, než že jste čekala.

Psal jsem sice předchozí knížku, ale protože jsem taky a asi především stand up komik a až teprve potom píšící autor, tak toho čekání bylo taky dost. Pak jsem objevil, že Michalovi bude nedlouho přede mnou taky padesát, což je věk, kdy můžete bilancovat. Navíc se někde zmínil o tom, že vznikla jakási lžikniha, která se tváří jako jeho biografie, přitom se jedná o poskládané předchozí rozhovory převzaté z různých periodik. A tak nějak vznikl nápad na knihu rozhovorů, které bych s ním vedl.

Bylo pro vás jednodušší, že jste se s Michalem znal? V čem?

Bylo to jednodušší v tom, že jsem se k němu nemusel nijak dostávat. Nebylo třeba prezentovat nápad a sebe zvlášť, protože mě Michal znal a věděl, že vedle jiného píšu také knížky.

A byla to v nějakém ohledu i nevýhoda?

Žádná mě nenapadá, abych se přiznal.

Nebál jste se obecně takového formátu knihy? Bylo to pro vás výzvou?

Nedávali jsme si předem závazek, jestli ta kniha bude taková ta obří se spoustou obrázků na každé třetí stránce nebo spíš kniha běžného formátu, jaká nám z toho nakonec vyšla. Šlo nám o to, aby v ní Michal upřímně odvyprávěl svůj příběh, životní i hudební, k čemuž patří i lidé, jež potkal, ať už jen v osobní rovině nebo i pracovně. Některé potkal i nerad, přičemž asi víte, na co narážím. Nešťastnou událost v Ostravě kniha obsahuje také.

Přečtěte si recenzi knihy: Michal Hrůza slibuje, že nebude Petru Vydrovi lhát

Jak probíhala práce na knize? Kolikrát jste se potkali? A měl jste odpovědi jen nahrané, nebo jste si dělal i poznámky?

Sešli jsme se třikrát. Byly to dlouhé rozhovory. Většinou jsme seděli půl dne a více, na což nás upozornilo šero, které se mezitím rozhostilo, případně tma.

Odpovědi jsem si jenom nahrával. Před dalším setkáním jsem pilně přepisoval a opravoval, takže jsem měl poměrně přesně v hlavě, u čeho jsme minule skončili.

A jak to bylo s autorizací? Probíhala po částech, nebo Michal Hrůza dostal až kompletní dílo?

Dostal až kompletní dílo. Chtěl si to užít celé, což samozřejmě obsahovalo, i když jen mírné, riziko. Mírné bylo v tom, že jsem přepisoval to, co mi řekl. Těžko tedy mohl nějak zásadně reklamovat svoje vlastní slova.

Měl jste dopředu promyšlené, jak bude kniha vypadat? Jak bude rozdělena a jak budou na sebe části navazovat, nebo to až vyplynulo?

Chtěl jsem, aby byla víceméně chronologická. Některá témata se ale sama přihlásila o přednostní právo, taková ta základní, které bylo třeba nejen uvést, ale přímo se z nich vypovídat. Pak jsme také někdy uháněli vpřed navzdory chronologii, pokud šlo o nějaká témata, která si zase řekla o to, aby byla probrána v celku. A tak když Michal začal mluvit o sportu, dostal se ve svém vyprávění nečekaně daleko v chronologii, takže příště v další části knížky jsme se zase vrátili a dopovídali dětství. Podobně jsme se od muziky, kterou dělal ve zralejším věku, vrátili k ranějšímu mládí, protože jsme nechtěli pominout jeho civilní povolání a různé vtipné a bizarní historky s nimi spojené. Nikdy jsme ale neskákali v čase naschvál a z plezíru, některá témata si o to řekla sama.

Knihu můžete získat v naší soutěži: Vyhrajte knihu Nebudu ti lhát

Jaký byl Michal Hrůza kolega? Držel se vašich otázek, chtěl odpovídat na všechno a podobně?

Svoje otázky neberu jako dogma. Nejednám ve jménu veřejné služby a když mi Michal z otázky takzvaně utekl, tak jsem to zkusil ještě jednou, ale tentokrát jinak. Pokud znovu nezabral, uznal jsem, že za to může třeba i ta otázka. Byl to zkrátka rozhovor dvou kamarádů, což od začátku nijak nezastíráme.

Našlo se i nějaké téma, které jste po dohodě vynechali? Nebo něco, co jste nechtěli zveřejnit?

V žádné knize o nikom není všechno.

Byla v průběhu práce na knize nějaká informace o Michalovi, která vás opravdu překvapila?

Vysloveně ne. Všechno, co vyprávěl, mi přišlo jako něco, co se někomu může stát. Překvapilo mě jen to, kolik muzikantova práce stojí úsilí. Zejména na začátku, než se hudebník prosadí natolik, že už nemusí nikoho přesvědčovat, že je dobrý muzikant a textař. Tehdy ta energie dlouho jako kdyby padala do kanálu, než se podaří z neutrálu zařadit rychlost, aby se ta kariéra skutečně rozjela. Tehdy musí mít člověk velkou víru v sebe, dokud se jeho práce nezačne zúročovat, případně někoho, kdo tu víru s ním sdílí. Takže mě nejvíc překvapilo, jak dlouho to vlastně trvalo, než se Michal stal tím, čím je dnes a díky čemu o něm mohla vzniknout kniha.

Tohle oslovilo mě, ale jak se říká, každý si v tom najde to svoje. Jak vidno, nemusí to platit jen pro čtenáře, ale i pro autora knížky, že s ním něco rezonuje silněji než něco jiného, že je to takzvaně jeho téma.

Mám dojem, že jste se v poslední době docela rozepsal, tak co bude dál? Nepřemýšlíte nad další knihou?

Přemýšlím nad dvěma a jen nevím, kterou začít. Buď budu opět obtěžovat svými osobními příběhy, které mapují nějaké období, jako tomu bylo v „karanténě“ a „kronice“ a kde se mimochodem uplatní jako vždycky v takovém případě také moje stand upy z Na Stojáka a Comedy clubu. Nebo se vrhnu opět na povídky, jichž už možná mám dostatečné množství, které zasadím do rámce milostných příběhů, případně soudniček až dokonce krimi, protože víte, kam ta milostná dobrodružství občas vedou – k pěkným osobním průšvihům; případně se s nimi prolínají, protože do života patří to hezké i to temnější. Dokonce jsem to hodil na svého redaktora, jestli si nechce vybrat. Tak moc nevím, čím začít. Rozhodnout se však budu nejspíš muset sám. Pokud mi tedy nepřijde do cesty nějaká zajímavá osobnost, které by stálo za to napsat biografii, což by rozhodlo za mě.

A na závěr by mě zajímalo, jestli vás práce na takové knize neinspirovala k rozhovorové knize s vámi? Věřím, že byste také měl co říct.

Já si se sebou povídám pořád. A v beletristických knížkách si povídám se čtenáři. Sice je ten rozhovor poněkud jednosměrný, ale stejně v něm dávám najevo, že o čtenáři vím a počítám s ním.

Děkuji moc za rozhovor!

Rádo se stalo.

Zdroj foto: křest knihy Nebudu ti lhát, Euromedia Group