Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Již v dětském věku si ráda vymýšlela příběhy a když se naučila psát, tak je přenesla na papír. V roce 2014 vyšla Lucii Braunové první kniha Nič krajšie už nepríde a psaní už neopustila. Letos jí vyšel román Zachráň ma, ak môžeš. Její knížky vychází také v českém překladu a jejím snem je psát knihy a dělat jimi radost čtenářům.

Psaní je vaší vášní, a to již do té doby, co jste zjistila, jaké zázraky se dají dělat s perem na papíře. Na základní škole jste psala příběhy, které jste sama prožívala. Co vás ještě bavilo? Jaká jste byla holčička?

Kromě vymýšlení příběhů jsem velice ráda kreslila a pořád si vytvářela různé příběhy. Také jsem měla imaginárního kamaráda, s nímž jsem si dokázala hrát celé hodiny. Nejraději jsem ale měla prázdniny u babičky na venkově, které byly pro mne pokaždé obrovské dobrodružství. Nejraději jsem se však na zahradě ponořila do poutavých knižních příběhů. Byla jsem takové věčně zasnění děvčátko.

Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala sociální pedagogiku? Uvažovala jste o tom, že z vás bude paní učitelka?

Pro studium sociální pedagogiky jsem se rozhodla, díky tomu, že jsem byla vždycky sociálně orientovaná. Pokaždé jsem měla velkou radost, když jsem někomu, kdo to potřeboval, dokázala pomoci, nebo alespoň poradit. Původně jsem chtěla jít studovat zdravotní školu, ale bohužel, osud to zařídil tak, že jsem se nemohla dostavit na přijímací zkoušky. Přestože jsem studovala humanitní obor, zakotvila jsem na nějakou dobu v ekonomickém sektoru. Odkud jsem si odskočila na dvě mateřské „dovolené“, na kterých jsem si řekla, že po nich nastoupím do práce ve svém oboru. Tak se taky stalo. Po několika měsících jsem našla inzerát, že na základní škole v našem městě hledají sociálního pedagoga. Nečekala jsem ani vteřinu a ihned jsem tam zavolala. To jsem celá já, když něco chci, včera bylo již pozdě.

Po škole jste pracovala v bankovnictví. Jaká to byla pro vás zkušenost?

Během studia jsem pracovala v bance a byly to zajímavé roky. Hodně jsem se v této oblasti, která byla do té doby pro mne absolutně neznámá, naučila. Kromě finančních služeb jsme s kolegyní poskytovaly také i ty „psychologické“. Nebylo nijak neobvyklé, že si s námi lidi povídali o problémech, ptali se na názor či si řekli rovnou o radu. Tato práce mne velice bavila, ať už kvůli kolektivu, nebo díky tomu, že v tomto sektoru se dalo koukat na mnohé situace z toho psychologického hlediska. I když se to nezdá, ale opravdu jsem tam chodila s vědomím, že kromě úvěrů, splátek, plateb, budu řešit také ty obyčejné lidské věci. A nebyl hezčí pocit, jako ten, když mi při další návštěvě klient poděkoval, že jsem mu dobře poradila, nebo že se už jeho potíže vyřešily a je rád, že jsem jej vyslechla.

V roce 2014 vám vyšla první kniha Nič krajšie už nepríde a vy jste psaní přišla tak na chuť, že se pro vás, jak jste jednou řekla, stalo drogou. A letos vám vyšel román Zachráň ma, ak môžeš. Co vás přivedlo ke psaní knih a kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?

Konkrétně k této knize mne to lákalo, protože jsem se setkala se šikanou (ne na vlastní kůži). Velice se mne dotýká, když někdo někomu ubližuje. Bohužel je šikana mezi žáky častý jev, a je to celoškolský problém. Zapomíná se ale na agresory, že ve většině případů jsou také šikanováni, ať už ze strany rodiče, sourozence, či jiné osoby. V této knize poukazuji na to, že stejně jako oběť šikany, je obětí také agresor. Většinou píši ženské romány s příchutí krimi a někdy si odskočím do žánru young adult, kde řeším problémy mladých.

Některé vaše knihy byly přeloženy do češtiny. Jak jste spokojená s překlady? Troufla byste si napsat knížku také v češtině?

Velice se těším z českých překladů svých knih. Český jazyk mám velice ráda už od dětství, ale napsat knihu v češtině bych se opravdu neodvážila a o to více si cením, že moje knihy překládá do vašeho krásného jazyka nakladatelství Naše vojsko.

Psaní je pro vás nejen vášní, ale také, jak jste v jednom rozhovoru řekla,  terapie, oddech, únik do světa fantazie. Vaším snem je psát knihy a dělat jimi radost čtenářům. Platí to stále?

To odpovím krátce. Ano, a vím, že pokaždé bude moje odpověď znít ano. Myslím si, že každý kdo tvoří umění, nikdy nepřestane. I když fyzicky ano, ale vnitřně jej to bude stále lákat tvořit a jednoho dne se k tomu opět vrátí.
Pro duši autora je psaní jako pro tělo člověka dýchání. Když dlouho nepíše, jeho duše se dusí a postupně umírá. Myslím si, že to platí pro každou uměleckou duši.

Než začněte psát příběh, nejdříve se zabýváte tím, že vymýšlíte jména a přemýšlíte při tom, jak by se hodily k charakterům jednotlivých postav. Také si sama vymýšlíte názvy svých knih. Máte vymyšlený nejdřív název knihy, nebo je až na posledním místě? A podle čeho si vymýšlíte jména postav?

Když začínám ptát příběh, tak přesně jak říkáte, nejdříve vymýšlím jména, vzhled a charakter postav. Charakter se u některých postav během děje mění, především když se čtenáře snažím zmást ze stopy. Většinou mne název napadne jako první a mockrát se stalo, že mne napadl zajímavý název a pak jsem k němu vymyslela příběh. Jména jsem zpočátku dávala podle toho, jak se mi líbily. K většině jmen jsem měla nějaký postoj, díky osobám, které jsem v životě potkala, ať osobně, nebo jsem o nich slyšela, četla … a zanechaly ve mně určitý pocit. V současné době jména vybírám intuitivně, že se mi hodí k dané postavě a její povaze.

Co ráda čtete? Dočetla jsem se, že vaší oblíbenou autorkou je Joy Fielding...

Knihy miluji od dětství. Mou „biblí“ se stala Anna ze Zelených vršků a právě díky této knížce se u mne zrodila láska k psaní. Přečetla jsem mnoho knih a v teenagerských časech jsem vyrůstala na Virginii Anderson a později jsem objevila Joy Fielding. Její příběhy mne přitahovaly jako magnet a tam se zrodila vášeň pro krimi a thrillery. Mým snem bylo psát zamotané příběhy. Musím se přiznat, že se někdy tak zapletu, že mám problém všechno rozplést. Nejraději čtu psychothrillery, kde se ponořím do nitra postav a žiji s nimi ten zvrácený svět. Je to zajímavý únik z reality.

Vašimi velkými koníčky jsou fotografování a cestování. Co ráda fotíte a co vás baví na cestování?

Ano, ráda fotografuji. Nejraději svět kolem – západy a východy slunce, květy, hmyz, listy, vodu … prostě život kolem nás, tu rozmanitou krásu přírody, V „obyčejném“ stéble trávy cítím atmosféru, v oblacích nade mnou vidím příběhy, v dešti slyším ticho … tyto všechny „samozřejmé“ věci vnímám jako dary a pro mne mají nenahraditelné kouzlo. Možná to někomu zní jako kecy, ale opravdu to tak vnímám. Někdo by řekl, že jsem snílek s hlavou v oblacích. Ale já si jen vážím a umím procítit to, co je kolem nás, co bereme jako samozřejmost, ale ono to tak během chvíle už nemusí být.

Cestuji méně, protože mám dvě malé děti, ale miluji navštěvovat místa a poznávat alespoň kousek nového světa, pokaždé jiného, než ten můj doma. Ať je to za hranicemi, nebo na našem krásném Slovensku, protože také ono voní v každém koutě jinak. Také ráda maluji. Miluji barvy… ať jsou na plátně anebo kolem nás, ty, které voní životem.

Lucie Braunová:

• Pochází ze Šaly na Slovensku.
• Vystudovala sociální pedagogiku.
• Knihy – slovensky – Nič krajšie už nepríde, Desivé odhalenie, Šťastie na prenájom, Milovať je zakázané, Pomsta prichádza potichu, Viem, čo si urobila, Všetko, na čom záleží, Zachráň ma, ak možeš.
• Knihy v češtině – Děsivé odhalení, Vím, co jsi udělala, Všechno, na čem záleží.
• S rodinou žije v Šale na Slovensku.