Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Zpěv a vůbec interpretační umění je jako takové lego, stále stavíte a přidáváte další kostičky. A to mě i na umění fascinuje, stále se učíte, posouváte a zkoušíte nové věci,“ přiznává mezzosopranistka Soňa Benková.

Vaše maminka je Slovenka a tatínek je křtěný Vltavou. Pocházíte ze slovenských Topolčan a se sestrou Janou a bratrem Borisem jste tak vyrůstala v dvojjazyčném prostředí. Jak na dobu svého dětství vzpomínáte?

Měla jsem velmi pěkné dětství. Jsme tři sourozenci, takže bývalo veselo. Líbí se mi, že jsme taková československá rodina. Máme příbuzné na Moravě, v Praze, velmi blízký vztah k České republice, kde jsme trávili v mém dětství s rodiči spoustu dovolených. Otec nás nutil brázdit Prahu pěšky, takže díky němu v ní známe spoustu zajímavých míst a umíme se tam orientovat. Milujeme severní Čechy, malebnou Šumavu, vůbec nic se nezměnilo ani rozdělením našich států, pořád se tam cítíme doma.

Vaše sestra Jana Benková je oblíbenou a úspěšnou spisovatelkou, která již v dětství začala psát a také velice brzy publikovat v časopisech. Jak to bylo u vás se zpěvem, kdy jste začala zpívat? Nelákalo vás také psaní? Bylo vám hned jasné, že se chcete věnovat hudbě jako zpěvačka?

Vždy jsem chtěla zpívat, tancovat, být na jevišti, hrát někoho jiného, mít krásné kostýmy… (úsměv) Neuměla jsem si představit, že bych dělala něco jiného. Začala jsem už v teenagerském věku a věci měly zajímavý vývoj. Kuriózně jHasem začala popem a skončila u opery. A psaní - to určitě ne, to je spíše Jančina parketa.

Líza Doolitle v My Fair Lady

Zpěv jste studovala na Konzervatóriu v Bratislavě. Ve studiu pokračovala na Umeå universitet ve Švédsku, Università per Stranieri di Perugia v Itálii a v roce 2023 jste ukončila studia (Mgr. art.) na Akadémii umení v Banskej Bystrici, kde jste studovala na Katedře vokální interpretace. Co vám studium v zahraničí dalo? Jak vás to profesně obohatilo?

Každé studium mi dalo hodně, ať bylo na Slovensku nebo v zahraničí. Venku to byla ovšem náročnější, ale o to bohatší zkušenost. Pobyt ve Švédsku byla taková malá odbočka, nevěnovala jsem se tam zpěvu, ale jazykům - švédštině a italštině, chtěla jsem se v nich zdokonalit, neboť mi pomáhají i při nastudování nových uměleckých děl a otevírají mi v mé profesi nové dveře. A ochutnala jsem tam severský životní styl, také zajímavá zkušenost. Mou doménou je ovšem přirozeně hudba. Zpěv a vůbec interpretační umění je jako takové lego, stále stavíte a přidáváte další kostičky. A to mě i na umění fascinuje, stále se učíte, posouváte a zkoušíte nové věci.

Spolu se sopranistkou Marii Taytakovou zpíváte v barokním představení Johann Adolf Hasse: Marc´Antonio e Cleopatra – serenáda pre dva hlasy – príbeh lásky ožíva. Maria zpívá Kleopatru a vy jako mezzosopranistka roli Marca Antonia. Jak se vám spolu vystupuje? A jak vznikla vaše úspěšná spolupráce?

S Marií se mi spolupracuje výborně, známe se ještě ze studia na konzervatoři. Už tam jsme zjistili, že nám spolu pěkně ladí hlasy. A po škole jsme se setkali ve více hudebních projektech. Hasseho serenáda je však v tomto směru naprosto výjimečná - dílo je psáno pouze pro dvě zpěvačky a každá z nich má rozsáhlý a náročný part. Bez přestávky jsme na jevišti přes hodinu. I když jedna z nás zrovna nezpívá, druhá jí herecky nahrává. A právě herectví je zde velmi důležité, protože využíváme autentickou barokní gestikulaci a stylizované taneční figury.

Hasseho serenáda s Marií Taytakovou

Působíte jako operní pěvkyně a koncertujete nejen doma, ale zpíváte také v zahraničí. Na scéně jste se představila v představení Orfeus a Euridika, zpívala jste titulní roli Lizy Doolitle v muzikálu My Fair Lady. Často zpíváte takzvané kalhotové role, jako byl právě zmíněný Marc´Antonio. A jak sama říkáte: „Miluji baroko, miluji takové nádherné příběhy lásky.“ V koho byste se ráda na scéně převtělila a propůjčila mu svůj hlas a tělo?

Osudem mezzosopranistek jsou právě ty zmiňované „kalhotové role“, do kterých mě režiséři rádi obsazují nejen kvůli hlasu, ale i kvůli výšce. Samozřejmě, touhou mezzosopranistky je zahrát si i ženské postavy. A tou mou vysněnou je Rossiniho Italka v Alžíru. Je tam všechno, co si můžu přát - krásné zpívání, hravé koloratury, láska, komedie a mazaná ženskost.

Čím vás zaujal Ladislav Holoubek, jehož vokální tvorbě jste se věnovala ve své bakalářské práci Vokálná tvorba v skladateľskom odkaze Ladislava Holoubka (2021)? A co další skladatelé, máte nějaké oblíbené? A vás neláká si také něco sama složit?

Holoubek mě zaujal jako autor písní, které vynikají barevností a silnou emocí. Celkově mi je svět písní velmi blízký. Mám ráda zejména české i slovenské skladatele 20. století. Avšak komponování ráda přenechám profesionálům.

Duet s Palo Haberou

Kromě interpretační činnosti se věnujete také pedagogické činnosti a výchově nových mladých talentů na ZUŠ v Trnavě. Co vás na práci pedagoga baví? Vystupujete také se svými svěřenci?

Na práci pedagoga je nejkrásnější to, že můžete tvarovat mladý talent a vést jej k lásce k hudbě. Obrovskou odměnou pak je, když učitel vidí, že to mělo smysl a pod jeho rukama vyrostl mladý umělec. Se žáky nevystupuji, ten vzácný čas na jevišti chci přenechat jen jim. Snažím se jim vštípit, aby radost ze zpívání projevovaly na jevišti každým pórkem, tak si okamžitě získají publikum.

Jaká jste hudební fanynka? Čím je pro vás hudba stále tak fascinující?

Fascinuje mě tím, že vůbec je. Doprovází mě celý život a dává mi obrovskou energii. A – ano, jsem velký hudební fanoušek! Baví mě různé žánry. Zbožňuji současný český muzikál. Vyrůstala jsem s hudbou tak výjimečných umělců jako jsou Karel Gott, Helena Vondráčková, poslouchala jsem písničky Ivety Bartošové, Paľa Haberu… Miluji Queen, Jon Bon Joviho, Bryana Adamse a ze současných poslouchám Bruna Marse. A samozřejmě klasickou hudbu.

Zdroj foto: archiv Soni Benkové