Kultura21.cz

„Vzít do ruky hmatatelný výsledek mnoha hodin práce je pro mě stále stejně opojné,“ přiznává autorka Eva Mašková, která letos v lednu obdržela hlavní cenu Společnosti Agathy Christie a vydala další detektivku Vražda v tie-breaku. A jak sama přiznává: „Nejčastějším impulsem pro nový příběh bývá zajímavé prostředí.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste vždycky chtěla být spisovatelkou. A jako malá holčička jste babičce slíbila, že se jí jednou stanete. A stala jste se, i když uběhlo hodně času. „Nebojte se snít s otevřenýma očima. Nikdy není pozdě. Ale dejte si pozor, po čem toužíte. Sny se vám totiž můžou splnit.“ Vám se splnil. Jaký to byl pocit, když jste v rukou držela své první literární dílko?

První detektivní novela Pozlacená klec vyšla jako e-kniha. Samozřejmě jsem měla velkou radost, ale do euforie, která se dostavila s první vytištěnou knížkou Povídky (p)od psa, to mělo daleko. S přibývajícím počtem vydaných knih se nic nezměnilo.

Než ale k tomu došlo, nejdříve jste si své psaní vyzkoušela v pubertálním období, když jste psala krátké povídky a básničky. Pamatuje si, o čem byly a máte je ještě?

Bohužel, většina mých tehdejších literárních pokusů zmizela v propadlišti času. Zachoval se jen jeden fragment jednoho komiksu a několik sentimentálních črt silně inspirovaných básnickou sbírkou Kniha lesů, vod a strání od S. K. Neumanna.

I přes váš velký zájem o literaturu a psaní, jste si zvolila čísla a vystudovala Vysokou školu ekonomickou a stala se z vás ekonomka se specializací na mezinárodní účetní standardy. Proč jste si zvolila právě tento obor?

Od podání přihlášky na žurnalistiku nebo psychologii mě odradil táta. Tvrdil, že díky jeho kádrovému profilu nemám šanci se na tak žádané obory dostat a nejspíš měl pravdu. Školu jsem víceméně proflákala a pak se pár let plácala ve výzkumu. Po sametové revoluci jsem dostala příležitost pracovat pro velkou nadnárodní firmu. Protože neumím někomu něco výhodně prodat, rozhodla jsem se pro finance. Byla to dobrá volba, bavilo mě to.

V roce 2021 jako e-kniha vyšla vaše první detektivka Pozlacená klec, v níž se setkáváme s detektivem Jindřichem Daňkem a stážistkou Kateřinou Šípkovou. A po ní přišly další – Vražedné předsudky a opět s majorem Daňkem, Předloha pro vraždu je s policistkou Andreou Sýkorovou, v Poutu krve vyšetřují Irena Votrubová a Kateřina Šípková a letošní detektivní příběh Vražda v tie-breaku je opět s majorem Daňkem. Co vás baví na psaní detektivek? A podle čeho se rozhodujete, jaký příběh budou vaši literární kriminalisté řešit?

Klasická whodunitka má pevnou strukturu. Všechny nitky vyprávění se nakonec musí sejít a jednotlivá fakta do sebe logicky zapadnout. Je to stejné, jako když sestavujete finanční výkazy. Nejčastějším impulsem pro nový příběh bývá zajímavé prostředí. Lázeňský hotel, kurz kreativního psaní, tenisový klub nebo třeba mistrovské kurzy operního zpěvu. Během koncertu operních árií na jednom z českých zámků mě napadlo, jaký by to asi byl šok najít v zámecké zahradě mrtvolu. A fantazie se okamžitě rozběhla.

Letos v lednu jste získala hlavní cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Slečna Austenová lituje. Co vás přivedlo se do soutěže přihlásit?

Povídku jsem napsala v rozhořčení nad jedním mizerným literárním pokusem s Jane Austenovou v roli detektiva. Zajímalo mě, jestli bych to dokázala napsat lépe. Poslat povídku do literární soutěže je jedna z možností, jak si výsledek ověřit.

Jak se vám psaly rozhlasové detektivní příběhy Zrádný třpyt a Halíře dělaj talíře? A budou i další rozhlasové detektivky?

Povídky jsem psala v rozmezí několika let do soutěže O českou lupu, kterou pořádá můj spisovatelský kolega Tonda Mazáč. Do organizace vkládá obrovský kus času a energie, a navíc umí pro každý ročník vymyslet chytlavé téma. Byla jsem trochu bezradná, co s povídkami udělat – na samostatnou sbírku jich nebylo dost. Napadlo mě oslovit Český rozhlas a byla jsem štěstím bez sebe, když se mi ozvali. Poslouchat povídky načtené profesionálem je vyšší level – snadno přitom získáte pocit, že umíte psát. Rozhodně bych si to ráda zopakovala.

Čím vás zaujal román Jane Austenové Emma, na jehož motivy připravujete historickou detektivku Zločin v Highbury?

V pubertálním věku mě nadchly romány Jane Austenové a od té doby moje nadšení stále roste. Čtu všechno, co má s Jane Austenovou sebemenší spojitost – od literárních pojednání po nejrůznější fanfikce. Ze všech autorčiných hrdinek mi přišla Emma pro roli amatérského detektiva nejvhodnější. Představuji si, jak se po patnácti letech bezdětného manželství v nepočetné venkovské společnosti nudí a hledá si rozptýlení. Taky mě lákalo oživit jednu z nejkomičtějších postav austenovské prózy – slečnu Batesovou. Pod vlivem romantických filmových zpracování máme tendenci si autorku projektovat do hrdinek typu Lizzie Bennetové nebo Elinor Dashwoodové, ale podle mého názoru je nejvěrnějším obrazem spisovatelky právě tahle zchudlá stará panna. Odpovídá nejen autorčinu skutečnému životnímu údělu, ale především jejímu nevšednímu smyslu pro sebeironii.

Jste také velká čtenářka. A čtení vás baví od chvíle, co jste dokázala spojit písmenka ve slova. A přečetla jste toho hodně. Co ráda čtete dnes? Máte oblíbenou knížku nebo autora?

Čtení mě stále moc baví, nedovedu si představit život bez knih. Čtu kdeco. Z profesního zájmu hlavně detektivky, ale občas sáhnu i po současné české beletrii. A pak jsou tu stálice, ke kterým se vracím – Čapek, Woolfová a Shakespeare v nádherných překladech Martina Hilského.

Vašim velkým koníčkem je vaše zahrada. A jako milovnice pejsků jste čtyřnohým kamarádům věnovala knížku Povídky (p)od psa, která vyprávění o lidech a jejich psech z psí perspektivy. A co další zájmy a koníčky?

Zahrada je velká výzva, ale taky obrovské potěšení. Je příjemné si po hodinách strávených nad počítačem pořádně protáhnout tělo s rýčem či sekačkou na trávu. Občas zajdu na tenis, občas skočím do bazénu. A samozřejmě třikrát denně procházka s mým současným psím kamarádem Hurvínkem, který zatím, na rozdíl od svého předchůdce, literární ambice nemá.

Foto: archiv Evy Maškové
Info na: www.maskovaeva.cz.