Kultura21.cz

Milí čtenáři, s blížícími se prázdninami jsme se u nás rozhodli podívat se pod pokličku různých turistických cílů. Seznámíme vás s životy kastelánů několika hradů a zámků, podíváme se na zoubek strašidlům a představíme pár muzeí. Nebudou chybět ani tipy na různá centra a parky, kde se mohou vyřádit především vaše ratolesti. Nejen díky našim zvídavým otázkám se dozvíte víc a můžete si naplánovat pěkný výlet. Tak do toho!

„Hrubý Rohozec je taková nedoceněná perla Českého Ráje,“ usmívá se jeho kastelán Jiří Holub

S létem se pojí prázdniny a dovolené, se dny volna přicházejí výlety. Kam zajet? Co třeba na hrad či zámek. Dnes vás zveme do Turnova, kde se nad Jizerou tyčí státní zámek Hrubý Rohozec. O svém „baráku“ a práci kastelána nám povyprávěl Jiří Holub, mimo jiné i spisovatel a cestovatel a hlavně báječný člověk.

Hned na začátku nám povyprávějte něco víc o vašem zámku – čím vás okouzlil, co je v něm nejzajímavější, proč by ho neměli turisté minout při putování Čechami a Moravou?

Hrubý Rohozec je taková nedoceněná perla Českého Ráje. V tom počtu památek, které se tady v okolí navštěvují, se na něj občas zapomene – o to větší překvapení je, když sem k nám zbloudilý turista dorazí. Vejde dovnitř a – je to jako by se vrátil v čase zpátky. Velmi bohaté interiéry zámku zařízené tak, jako by je právě poslední majitelé opustili, nádvoří vonící kávou, kterou si vypije pod šumícími palmami a kolem krásný anglický park, skály a řeka Jizera – skvělá kombinace historického sídla, genia loci a milých lidí. To jsme celí my :-).

Jak dlouho tady kastelánujete?

Jsem trochu hradozámecký poutník. Vystřídal jsem už několik objektů, moje cesta sem vedla přes Červenou Lhotu, Karlštejn, Švihov a Humprecht. Na Rohozci jsem čtvrtou sezonu a v současné době finišujeme s velkou reinstalací, která začala v době mého příchodu.

Kastelán – povolání, které voní romantikou, je tomu tak doopravdy? Co všechno musí takový kastelán umět, jaké jsou jeho povinnosti?

Kastelán je děvečka pro všechno. Dělá, co je zrovna zapotřebí. Správně by měl být manager, který řídí další pracovníky, ale při současném stavu – čtyři stálí zaměstnanci, děláme všichni všechno. Úklidem počínaje přes drobné údržbové práce, zahradu a park, během přes kavárnu, skokem přes pokladnu, sprintem zámkem se skupinou návštěvníků, až po předem prohraný zápas s byrokracií a neskutečným množstvím papírů.
Romantikou tahle práce voní stejně jako leštěnkou, čerstvě posečenou travou, plísní a zatuchlinou, kouřem páleného listí, létem unavenými turisty, rozpálenou dlažbou nebo nezbytnou kávou. Nejromantičtější jsou večery, kdy zacvakne brána za posledními návštěvníky a vy si konečně v klidu sednete, a posloucháte to ticho, ptáky, večer…
Většinou tvrdíme, že tahle práce s romantikou nemá nic společného od chvíle, kdy ji člověk začne dělat – ale to říkáme jen proto, abychom si svoje místo uchránili a necpal se nám na něj někdo další :-)

Jak tedy vypadá váš běžný pracovní den?

Běžný pracovní den? Vstanu v osm, jdu otevřít zámek, okenice, okna, podívat se na to, co kde zase spadlo, prasklo, natáhnu hodiny, přičemž zjistím, že už je zase víc, než bych potřeboval, a mezitím, co si nadávám, že bych měl vstávat o hodinu dřív, letím dolů, nahodím počítače a světla v kase, pomůžu se sudem pro kavárnu, nakrmím hradní miláčky a je čas otevřít bránu. Když není v práci paní pokladní, zbytek dne trávím na kase, nebo provázením – když je na tuhle práci někdo jiný, vyřídím poštu, rychle dodělám něco, co už mělo být tak pět neděl hotovo, kňučím a svíjím se nad papíry, příkazy, rozkazy a smlouvami, do toho neustále odbíhám střídat pokladní, vyřizovat pracovní návštěvy, nahazovat pojistky, které neustále padají, poletuju po trase, kde se tu a tam něco zasekne (zámky ode dveří), rozbije (okno ve větru), vysype (omítka ze stropů), do toho dojde benzín do sekačky, pohledy v kase, přijede dalších šest neohlášených návštěv, jedna kontrola a den krásně uteče. V pět vpustíme poslední návštěvníky, v šest za nimi zavřu okna a okenice, zaúčtuju tržby a pak konečně upadneme na nádvoří nebo v parku, abychom právě proběhnuvší den rozebrali a zjistili, co jsme zase zapomněli…a takhle to jde krásně dokola od začátku dubna do konce října…

Bylo stát se kastelánem vaším snem?

To bych asi nemohl potvrdit. Pamatuju si, že jsem chtěl být hajným. Byl bych lesa pán, byl mládeží a zvěří milován, …pak jsem ale zjistil, že se asi v lese v noci bojím, tak jsem chtěl být hvězdářem, pak klasicky popelářem, protože to ježdění na tom zadním stupátku je prostě…
…no, a najednou je člověku čtrnáct a oni chtějí, aby se už tedy rozhodl, čím že to chce sakra být.
Zámky a hrady jsem měl ale rád odjaktěživa, ale dokud jsem při povinné praxi na cestovním ruchu nepřičmuchnul k provázení, asi mě ani nenapadlo, že jednou skončím na jednom z nich jako kastelán.

Co rodina? Nedurdí se, že v létě trčíte v Čechách? Jaké to je, žít na zámku?

Rodina s tím nemá absolutně žádný problém – protože žádná není :-). Jediný, kdo se durdí, že přes léto tvrdnu v Čechách, jsem já, ale protože jsem touhle prací „posedlý“ – tak si nakonec odpustím, že nikam nejedu – to si pro změnu vynahradím v zimním období, kdy s lehkým srdcem nasedám na letadlo a mizím za tím létem, co mi na zámku tak nějak zase letos uteklo.

Prozradíte nám, co dělají kasteláni v zimě?

Kasteláni se v zimě přeci zabalí do koberce, na hlavu si nasadí krytku od lampy a usnou s prvním sněhem, to je přece jasné!
Aspoň tak si to představuje většina lidí – jé, vy se máte, děláte jen přes léto, co na tom, že šest dní v týdnu, co na tom, že dvanáct hodin denně. Jak přijde zima, zalezete a chrápete… To slyším docela často. Pokud to tak bývalo dřív, moc mě mrzí, že jsem se k té práci dostal až v devadesátých letech. Kastelán a čert totiž nikdy nespí. V zimě je práce taky dost, dělají se inventury, a věřte, že taková inventura v mínus dvaceti není rozhodně báječná odpočívárna, běží různé vánoční a sváteční programy, provází se nahlášení skupiny a vánoční skupiny, připravuje se rozpočet pro další rok, dodělávají se administrativní záležitosti, utrácí poslední peníze – a najednou je jaro a hurá na kolena, hadr a leštěnku do ruky a jede se na novo.
Já si mezitím tedy ještě odskočím do světa. Na dovolenou mi zbývá čas až v zimě, takže, vždycky na chvíli zmizím, prohřeju se a s únorem do příprav na novou sezonu jsem zase „na baráku“.

Co považujete na vaší práci za nejtěžší?

To je hrozně záludná otázka. Nevím, co bych na ni řekl. Asi ten psychický nápor hlavní sezony, kdy jsme šest dní v týdnu v práci s lidmi – a ač je to práce skvělá, musíte v ní občas řešit požadavky, někdy dotažené do absurdna nejvyššího kalibru. Otec dítěte, které dělalo na prohlídce takový bordel, že ho vyhodila celá skupina, například do novin napíše článek, kterak to dítko, sotva odrostlé batole, po vyhození, za které si samo mohlo, se zhroutilo zoufale na nádvoří do trávy (už to je absurdita sama o sobě, kdo kdy viděl na Rohozci travnaté nádvoří, že jo), plačtivě vzepjalo ruce k obloze a proneslo: „Otče, mamičko, což jsme opravdu horší lidé, než ti, kteří mohli nahoře zvostati?“ Nebo takové ty hurá akce, kdy řešíte, jak rychle a hned vytáhnout z osm metrů hluboké hladomorny zapadlou slepeckou hůl, přesto, že váš nejdelší žebřík měří metry čtyři, nebo když nečekaná bouřka s poryvem větru kompletně zničí svatbu, která právě probíhá v parku – to si myslím, že je pro mě nejtěžší, rychle a úspěšně řešit krizové situace.

Jakým způsobem se takový provoz zámku financuje? Jakou část z celkových financí na provoz tvoří návštěvnické vstupné?

Hrubý Rohozec je státním zámkem, který nese prokletí dvacet let nevyřešeného restitučního sporu. Stojí tedy trochu stranou donátorů a nějakého přehnaného financování – při současné krizi, která rozhodně památkám a péči o ně nepřeje, se nedá vůbec o nějakých penězích mluvit. Jsme příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, co dostaneme, měli bychom vrátit. Jen málokdy končíme s pozitivním hospodářským výsledkem, většinou je to nula k nule – vstupné dokáže pokrýt jen malou část nákladů. Tyhle staré domy spolknou docela dost peněz. Bohužel je nestačí jen uklízet a vpouštět do nich lidi, letitost si samozřejmě vybírá daň. Když nepadá přímo zámek, určitě si buďte jisti, že se sype minimálně skála, na které stojí, dřevokazné houby a hmyz se taky činí, povětrnostní podmínky za to umí taky pořádně vzít. Jednoduše – peněz je málo, oprav hodně, finance rozhodně nestačí. Tečka.

Jaké nabízíte návštěvníkům zajímavosti?

Na Rohozci je to sama prohlídka. Zámek se kompletně vrátil atmosférou a vybavením do meziválečných let – vyprávíme v něm víc, než historii jednotlivých předmětů – příběh domu, rodiny, která v něm žila, milovala, rozhodovala v dobách lepších i zlých, myslím, že dokážeme návštěvníky získat pro to, aby se o Rohozec zajímali i nadále a nestal se pro ně jen dalším objektem odškrtnutým v deníčku navštívených míst.
Kromě přístupu je dům taky velmi pěkně vybavený věcmi od šestnáctého po dvacáté století. Nejzajímavějšími předměty jsou asi alegorie mužského a ženského života, dvacáté století pak zastupují zcela netypické věci pro české hrady a zámky, jako je například domácí posilovna pana hraběte Mikuláše Des Foura, ohromný trezor nebo dva invalidní dobové vozíky, tajemný je také labyrint sklepů, Rohozec, to je pestrost a rozmanitost!

Setkají se u vás s něčím, co nikde jinde nenajdou?

Jak bylo řečeno v předchozí odpovědi. Domácí posilovna, předměty denní potřeby, …pokud bychom se nedrželi jen návštěvnických okruhů, kde jinde na zámku si mohou znavení turisté půjčit velké piknikové deky a venkovní hry, kde jinde je v parku přímo vybízí k poležení a nekřičí na ně: „Držte se jen na vyhrazené cestičce?“ Snažíme se udržet na zámku klienta co nejdéle, ukázat mu, že se nemusí štvát za dalšími aktivitami jinam, že je docela dobře najde i v nejbližším okolí výletního cíle.

Co jste si pro ně připravili nového a zajímavého pro letošní sezónu?

Každý rok se snažíme přijít s nějakou novinkou. Letos jsme v novém kabátě otevřeli prostory Biliárového pokoje a chodby k oratoři, odkud mohou návštěvníci druhého okruhu nahlédnout do prostor roky zavřené kaple, která je v současné době součástí prvního prohlídkového okruhu. Do finální podoby jsme dostali také prostory malé služebnické kuchyně a lokajny. V tuto chvíli pracujeme na zpřístupnění hraběnčiny koupelny, připravujeme starou kuchyni a jednopokojový byt kuchařky.
Návštěvníky čekají také kostýmové oblíbené denní i noční prohlídky.

Máte vlastní strašidlo? Pokud ano, potkal jste se s ním? Je historicky doložitelné nebo jde jen o smyšlenku pro pobavení návštěvníků?

Protože jsme relativně moderní a netradiční objekt, odpovídá tomu i náš přízrak – na zámku straší nádražák, ale o tom si přijďte poslechnout přímo na prohlídku!
Jestli je to smyšlenka? Jen si pojďte sami poslechnout, jak dokáže třískat dveřmi, vrzat po parketách a tlumeně vzdychat!

K hradům a zámkům se často váží pověsti, jej tomu tak i u vás?

Na svých sedm set let od svého založení Rohozec zrovna pověstmi neoplývá. Vypráví se tu snad jen o pokladu, a to ještě pokladu mladém, uschovaném až na konci Druhé světové války.
Na druhou stranu ale čerpáme z vyprávění bývalých zaměstnanců zámku, tak se u nás návštěvník seznámí s povídáním jiného druhu – co prováděli nezdární synové předposledního majitele, jak se dostala pod postel chcíplá veverka, jak se stalo, že panu hraběti v parku spadl na hlavu na strom vytažený vysavač, proč se hrabě Mikuláš přivázal řetězem k lipám u silnice.
…spousty krásných legend z období mezi dvěma světovými válkami snad vynahradí chybějící historky z dob dávno minulých.

To určitě. A já ještě dodám, že káva v zámecké kavárně chutná báječně. Navíc si ji můžete ještě vylepšit čtením některé z knih pana kastelána, které jsou zde k mání všechny čtyři: Vzpoura strašidel, Jak se zbavit Mstivý Soni, Kolik váží Matylda a Zádušní mše za hraběnku.
Pane kasteláne, děkuji za rozhovor.
Jana Semelková

Zdroj foto: archiv Státní zámek Hrubý Rohozec, www.hruby-rohozec.eu