Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Naposledy v Ústí nad Labem zazněly krásné písně Eduarda Ingriše v podání amatérského souboru Lindušky, zpívající na profesionální úrovni. Tentokrát v sále Vědecké knihovny do svého repertoáru  zařadily  i skladbu napsanou pro první dámu Peru , „Perú mi amor“. Eduard Ingriš složil nejen hudbu, ale i nádherný text opěvující přírodní krásy země a jeho bohatou minulost. Dokonce se uvažovalo, že by mohla sloužit jako státní hymna.

Průvodci večera byli opět paní Jarmila Ferstová a pán Jiří Prachař, jejichž zásluhou se na sever Čech dostalo povědomí o tomto skoro zapomenutém člověku. Čech, který se sice cítil hlavně muzikantem, ale dokázal mnoho, i poprat se s nepřízní osudu. Oba průvodci byli také hlavními organizátoři, kteří se zaujetím přibližovali Ingrišův život. A vlastně to začalo jen tím, že si chtěli na svých už dlouho nepoužívaných kytarách připomenout dobu svého mládí.  Ale struny už nechtěly je poslouchat tak jako dříve a tak hledali „kytarovou školu“. Našla se ohmataná, věkem opotřebovaná a často používaná Ingrišova „Na kytaru bez not“ vydaná v roce 1939. Ta knížečka je přivedla nejen zpět ke kytaře, ale také k osobě muzikanta Ingriše. Čím více informací o něm získávali, tím více začali uvažovat o tom, jak tohoto neobyčejného člověka přiblížit veřejnosti. Od té myšlenky vedla dlouhá cesta a prvotní neúspěchy je neodradily. Jenže jak ho vlastně představit? Byl vynikající muzikant, skladatel písní, operet i oper, fotograf, cestovatel, dobrodruh, filmař, dirigent i mořeplavec.

A vždy vše dělal na nejvyšší možné úrovni. I jeho osobní život nebyl bez zajímavostí a tak si nakonec vybrali tu nejméně schůdnou cestu, ukázat alespoň od všeho něco. A hledaly se instituce, které by mohly a pomohly realizovat jejich sen. Nakonec v předvečer trampské ústecké Porty se otevřela úspěšná výstava v ústeckém muzeu s exponáty zapůjčené ze Zlínského muzea, kde je umístěna celá Ingrišova pozůstalost. Další akcí pak bylo ho ukázat jako úspěšného filmaře. Což nebylo jednoduché, jeho vlastní filmy se půjčují jen za velké peníze, ale i jeho první krátký film o chatě na Svatojánských proudech byl zajímavý i z historického pohledu na tuto již zaniklou krajinu, ale ukazoval i jeho filmařské začátky.    Ovšem průvodci jeho života nechtěli jen neustále opakovat, co již na besedách říkali a vždy si připravili navíc nějaké překvapení z jeho života. Jako například to, že za své šťastné číslo považoval číslo jedenáct. Tedy den, kdy se narodil, také jeho opereta Trampské milování byla určitě záměrně uvedena 11.7.1931 . A jedenáctka mu pomohla i při jeho dlouhé a nebezpečné mořeplavbě na balsovém voru Kantuka, když se už zdálo, že do cíle nedorazí.  Dorazil jedenáctého  v 11 hodin.

V ústecké knihovně si na závěr připravili pro návštěvníky dárek od Alfréda Strejčka, který jim věnoval své vyprávění na CD o Eduardu Ingrišovi, které doprovázel na kytaru Jan Matěj Rak. A s fotografiemi Niagarských vodopádů byl uzavřen tento zajímavý a nezapomenutelný projekt.
Pro průvodce končilo dvouleté putování za životem Eduarda Ingriše, hledáním materiálu o něm, návštěvou ve Zlíně i ve Zlonici. Poznali člověka, pro kterého kamarádství nebylo prázdné slovo a také spousty lidí, kteří jim pomáhali. A tak jak si Eduard Ingriš splnil své sny, tak si svůj sen splnili i ústečtí průvodci jeho života, přiblížit veřejnosti jeho život, osud a tvorbu.   
A za to, jim patří velikánský dík.