Kultura21.cz

Původně z ní měla být herečka, jenomže Hana Zagorová se rozhodla jinak. Zpívala už během studia na gymnáziu, a vlastně i později, kdy studovala v Brně JAMU, natočila v Ostravě sérii písniček, které kdosi označil za beatové šansony. Když se koncem šedesátých let odstěhovala do Prahy, začala její hvězdná kariéra. Prvním hitem byla písnička Bludička Julie, poté se dostala do hitparád s písničkami Gvendolína, Já jsem tvá neznámá, Náš dům zní smíchem, Já se vznáším nebo Maluj zase obrázky...

„Jiskřivý ženský hlas, zpívající zajímavé, nápadité texty, básnické, nikoli však přepoetizované, jednoduché, ale zdaleka ne primitivní. Písničkami, jako Svatej kluk, Mrtvá láska, Cyganicha a Obraz smutný slečny, se nám před lety představila Hana Zagorová, tehdy ještě zpívající studentka herectví na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Říkalo se, že zpívá beatové šansony, a tato beatová šansoniérka si získávala přízeň nejen stále většího počtu posluchačů populární hudby, ale i odborné kritiky," napsal o zpěvačce Haně Zagorové Jan Burian v časopisu Melodie č. 9/1975 .

Hana Zagorová se narodila 6. září 1946 v Petřkovicích u Ostravy. Bylo jí šest let, když se začala učit na klavír, v devíti letech obdržela školní diplom za sbírku veršů. Že to se svou literární činností myslela naprosto vážně, doložila coby jedenáctiletá, když napsala hru o černoších a problémech rasové diskriminace. Bylo jí sedmnáct, když ji tatínek přemlouval, aby se v Ostravě zúčastnila Soutěže nových talentů, které doprovázel Orchestr Gustava Broma. Zatímco tatínkovi se to nepodařilo, kapelník Brom měl větší úspěch. Přesto mladičká Hana Zagorová do finále nepostoupila.

Měla však štěstí, že ji slyšel skladatel a dirigent František Trnka, který s ní v roce 1964 natočil v ostravském rozhlasovém studiu její první rozhlasovou nahrávku - Písničku v bílém. Byl to ale také rok, kdy Hana Zagorová odmaturovala na gymnáziu a současně zahájila studium herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. I když ji herectví bavilo a představila se dokonce v titulní roli v brněnské televizní inscenaci Josefína (premiéra na obrazovkách proběhla 20. května 1968), ke zpívání ji to neuvěřitelně táhlo. V roce 1966 zahájila spolupráci s ostravskou skupinou Flamingo Richarda Kovalčíka, což zřejmě rozhodlo o její další kariéře. V prosinci roku 1968 vystoupila s touto kapelou a se soulovým repertoárem na pódium při druhém československém beat-festivalu v pražské Lucerně, avšak její žánrový záběr byl podstatně širší. Byl to Jiří Černý, který ji nazval „skutečnou kněžnou zpívaného českého slova“, zatímco František Trnka v souvislosti s jejími ostravskými nahrávkami zavedl termín „beatový šanson“.

Díky ostravským nahrávkám, které pořídila ať už s Ostravským rozhlasovým orchestrem (Mrtvá láska, Obraz smutný slečny, Poslední šantán, Černej kocour, Sedm panen v katedrále) se novopečená zpěvačka (a zároveň i textařka) vyšvihla až na páté místo v anketě Zlatý slavík za rok 1968. Úspěch měla i s Kovalčíkovým hitem Svatej kluk (k němuž si napsala text a v němž ji doprovodilo právě Flamingoo), se kterým debutovala na singlu Supraphonu (11. místo v prodejní tabulce).

Bludička Julie

Psal se rok 1969 a čerstvá absolventka brněnské JAMU Hana Zagorová se odstěhovala do Prahy, aby tu zahájila kariéru popové zpěvačky. Přijala tehdy nabídku od Jiřího Štaidla a v roli hosta vystoupila dokonce jak v divadle Apollo, tak na Gottově koncertě v hale západoberlínské filharmonie. Jejím prvním velkým hitem byla písnička Václava Zahradníka a Vladimíra Poštulky Bludička Julie, která se na čas stala zpěvaččinou znělkou. Avšak velkým hitem byla i písnička Já jsem tvá neznámá (Vítězslav Hádl - Ladislav Pikart/Zdeněk Borovec), na kterou vznikl i veselý videoklip, v němž s Hanou Zagorovou účinkuje herec Jiří Hrzán.

Už v roce 1971 se mohla pochlubit prvním supraphonským albem nazvaným Bludička, které přineslo původní písně Karla Svobody, Václava Zahradníka, Jaromíra Klempíře, Jiřího Hodana, Jindřicha Brabce a Petra Hapky s texty Vladimíra Poštulky, Pavla Vrby nebo Eduarda Krečmara.

V té době zpívala spolu Viktorem Sodomou a Jiřím Štědroněm a za zády měli kapelu Sodoma & Gomora řízenou Václavem Zahradníkem. Následovalo angažmá v koncertním pořadu Evy Pilarové a přibližně od roku 1972 začala Hana Zagorová působit na jevišti pražského divadla Semafor. Stala se jednou z hvězd v legendárním představení Kytice. To už měla svůj další velký hit, písničku Gvendolína od Karla Svobody a Vladimíra Poštulky.

Bylo to v roce 1973, kdy jí baskytarista Karel Vágner postavil kapelu a celá sestava - i se zpěvákem Michalem Prokopem v roli hosta - začala jezdit koncertní šňůry zdaleka nejen po tehdejším Československu - a Hana Zagorová se stala miláčkem národa. Pomohly jí k tomu jednak jasná koncepce, co a jak zpívat, jednak rozverné písničky jako Náš dům zní smíchem, Tak si běž, Mám, co mám, Kluk, na kterého můžu dát, Já se vznáším, Kamarád nebo Tvá žena Růžena, na které široké publikum slyšelo. A když pak k těm komerčním písním přidala i takové bonbónky jako On je někdo nebo Breviář lásky, měla u publika vyhráno.

Když později vystřídal Michala Prokopa Petr Rezek, s nímž natočila pár duetů (Asi, Asi, Duhová víla, Dotazník, Ta pusa je tvá), to už měla Hana Zagorová vyprodané koncerty, spoustu televizních vystoupení i čelná místa hitparád - právě díky písničkám jako byly Můj sen je touha žít, Byl to víc než přítel můj, Málokdo ví nebo Maluj zase obrázky.

Psal se rok 1980 a v její koncertní show se objevili mladí zpěváci Petr Kotvald a Stanislav Hložek, s nimiž si také společně zapívala (Diskohrátky, Jinak to nejde. Můj čas). Z původně najatých sboristů se vypracovali v „hvězdné“ duo, které omladilo image i publikum koncertů. Ale to už byla Hana Zagorová první v kategorii zpěvaček ve Zlatém slavíku. Poprvé se tak stalo za rok 1977, naposledy v roce 1985. Celkem vyhrála tuto anketu nepřetržitě devětkrát za sebou.

„Je nezaměnitelná a nezapomenutelná. Provokuje k obdivu nebo odmítnutí, není možné ji s nezájmem přeslechnout. Má svůj vlastní styl, svou zvláštní hlasovou drsnost i tiché chvění, to první ne tak jadrné jako Špinarová nebo Lorencová a to druhé ne tak rezonující jako Pilarová, obojí snad více herecké než ryze pěvecké, a někdy tak přesvědčivé, až jde mráz po zádech. Když ji slyším v Semaforu v Kytici, rázem zapomenu, že všechno to hlasové vábení a šálení vychází ze stejného hrdla, jaké občas nazpívává na supraphonské singly prachobyčejné diskotékovky, pro něž není potřeba nic než kus hlasu a rytmu."
(Jiří Černý, Melodie č. 11/1973)

Cesta ke štěstí

V polovině sedmdesátých let už psala pro Hanu Zagorovou domácí autorská špička, což se projevilo i na druhém albu Cesta ke štěstí (1976), které přineslo skvělé písně (Kdo ví, kde usínáš a s kým, Když písně lžou, Prý je mu líp, Vlaštovčí hnízdo, Studánko stříbrná, Jsi mrtvá sezóna), přičemž autorkou některých textů byla opět sama interpretka. A je to právě toto album, které má zpěvačka údajně ze všech svých alb nejraději. Jedním z důvodů prý byla i příjemná spolupráce s dirigentem Josefem Vobrubou nebo skladatelem Bohuslavem Ondráčkem.

Byl to Jiří Černý, který ve své recenzi (Melodie č. 11/1976) ocenil jak kvalitní texty Zagorové a Zdeňka Borovce, tak zpěvaččin projev: „V draslavém hlasu Zagorové se dráždivě střídají sukovité tóny s třepotavými, bludiččinými. Vysokoškolsky procvičená, ale zřejmě i rozená herečka se nesnaží uhranout, jen světélkuje, nepostojí na jednom tónu, barvě. Podobna italským rockerům trhá na cucky nejkrásnější melodie, ne kvůli modernosti, ale aby slova nebyla chudým příbuzným. Výsledek vypadá lidštěji a bohatěji, než v notách a písmu..."

Zajímavý repertoár nabídlo v pořadí třetí zpěvaččino album ... tobě, tebe, ti (1979), na kterém se vykrystalizoval už sound stejně jako autorský tým, do něhož přibyl nový hitmaker Vítězslav Hádl (Zdá se, Na pátou ranvej). Na desce, o které zpěvačka tvrdí, že nebylo albem šlágrů, ale pěkných písniček, je vedle novinek i cover verze jejího staršího hitu Honey, k němuž si napsala text. Ten prý vznikal někdy v šedesátých letech. Originál písničky zpěvačka zaslechla v rádiu a od té chvíle se jí melodie pořád honila hlavou. Text prý vznikal velice rychle, přičemž inspirací jí byla právě prožívaná romantika - nádherná příroda, bungalov nad mořem ve Svatém Stefanu, kam ji zavřel Richard Kovalčík s tím, že ji nepropustí dřív, než bude text hotov.

Jinak prý vznikala balada Vlaštovčí hnízdo, která je na albu Cesta ke štěstí. Autorem je Vítězslav Hádl, který tehdy působil v Orchestru Karla Vágnera. "Byli jsme tehdy na společném zájezdě a příjemně si tak vyplňovali volný čas," vzpomíná Hana Zagorová. "On napsal kousek melodie, která mne oslovila jako textaře anebo naopak já napsala pár řádek veršů... Vlaštovčí hnízdo je skutečná historická památka na pobřeží Černého moře, kde jsme byli na výletě, a tak jsme se nechali jeho kouzlem inspirovat."

„O Haně Zagorové se říká, že vytvořila žánr beatového šansonu, složeného ze zdánlivě neslučitelných prvků. Byla jednou z prvých zpěvaček (a z vítězek ankety Zlatý slavík po Pilarové, Vondráčkové a Urbánkové absolutně první), která nepracovala s dlouhodechou kantilénou. Naopak, rozdělovala melodiku písní různými druhy zámlk a přerušení. Z interpretky původně naivkového typu se vypracovala ve zpěvačku všestrannou, schopnou obsáhnout široký repertoár od šansonů přes písně s rockovými prvky, folklorně laděné písně až po pop hlavního proudu. Už v začátcích svého působení upoutávala kontrastem mladičkého zjevu a hlasového drsného projevu a tento až naturalistický témbr pak byl tím, co ji po emigraci Yvonne Přenosilové s touto zpěvačkou spojovalo, takže převzetí písně z jejího repertoáru v divadle Apollo pro ni nepředstavovalo žádné problémy. Působivé podání smyslu textů, z nichž některé si napsala sama, bylo pro ni - zpěvačku a herečku se silnou citovou vnímavostí - samozřejmostí."
(Leo Jehne v knize Slavné tváře českého popu 60. a 70. let)

Hvězdolet

Vedle práce na svých projektech si udělala čas rovněž na album Hvězdolet 06 (1979), které vymyslel Bohuslav Ondráček se Zdeňkem Borovcem a na kterém se vedle ní podílelo ještě několik jejich kolegů (Jiří Korn, Helena Vondráčková, Václav Neckář, Marie Rottrová a Jiří Schelinger). Výsledkem bylo jednolité popové album, a proto je škoda, že nemělo větší publicitu a ani se nedočkalo "přenesení" na obrazovky. Takový pěkný televizní film by albu rozhodně pomohl. Jinak ale na obrazovce byla Hana Zagorová poměrně častým hostem. Kromě účinkování v nejrůznějších hudebně-zábavných pořadech dostala prostor v celé řadě recitálů a medailonů, proslulý byl třeba její osmidílný seriálový cyklus Dluhy Hany Zagorové, natočený podle zpěvaččina scénáře. Poté to byl pořad Výtah v hotelu Sen, který se dočkal dvou pokračování.

Skalní fanoušci Hany Zagorové si zcela určitě pamatují na její pěvecko-taneční čísla v rámci televizních Silvestrů. K těm nejzdařilejším patří rozhodně revuální, a navíc zajímavě choreograficky postavený duet Dvě žlutá kuřátka s Helenou Vondráčkovou stejně jako další dvojzpěv s Jiřím Kornem - Pěšky jít nám je souzeno - což bylo vlastně "oprášené" kdysi slavné komicko-pěvecko-taneční číslo Freda Astaira a Judy Garland (Couple Of Swells).

„... Když už jsme u vtipu v písničkách, dobře se mu tentokrát dařilo v duetu Hany Zagorové a Petra Rezka Dotazník. Textař Zdeněk Borovec se tu nechal svižným hudebním tématem (Rock Bottom z loňské Velké ceny Eurovize) povznést k neméně svižně prokomponované etudě, využívající neotřelého "dotazníkového nápadu" a hýřící vydařenými nahrávkami i smeči obou protihráčů v dialogu."
(František Horáček, Melodie č. 8/1978)

Co se týče zpěvaččiny účasti na festivalech, tak tady jí pšenka moc nekvetla - i když, jak se to vezme. Zatímco z festivalu Bratislavská lyra, kde v roce 1978 soutěžila v domácí soutěži s písní Bohuslava Ondráčka a Zdeňka Borovce Pojď, kdo máš mě rád, odjela s prázdnou, na festivalu v polských Sopotech si v témže roce vyzpívala zvláštní cenu polského rozhlasu a televize. A jaké byly reakce našich akreditovaných novinářů? Ve své reportáži, která vyšla v časopisu Melodie č. 11/1978, Antonín Matzner napsal: "Naše Zlatá slavice Hana Zagorová (zpívala Breviář lásky a spolu s Petrem Rezkem Duhovou sílu) působila na gigantickém pódiu sopotského amfiteátru o poznání méně jistě, než jak ji známe z domácích vystoupení."

Právě pro její zahraniční fanoušky bylo určeno "exportní" album Breviary of Love (1979), které vydal Supraphon ve spolupráci s Artií a které přineslo anglické mutace zpěvaččiných známých písniček (Breviář lásky, Cesta ke štěstí, Kamarád, Maluj zase obrázky, Řeka zázráků, Studánko stříbrná, Duhová víla, Já mám pár tónů a další).

Zpívající herečka

Na filmovém plátně slavila největší úspěch v hudební komedii Zdeňka Podskalského Trhák (1980), kde měla hlavní ženskou postavu Elišky. Jestlipak si ještě pamatujete na duet Lásko, amoro, který zpívá s hercem Jurajem Kukurou? Ještě předtím se však objevila ve snímku režiséra Karla Steklého Lupič legenda (1973), kde zpívá píseň Koně. A zatímco o brněnské inscenaci režiséra Aloise Hajdy Josefína (1968), která byla natočena podle známé divadelní hry Vladislava Vančury, už byla řeč, zkusme zmínit ještě dvě inscenace. S Josefem Lauferem si zahrála pohádce Madam a sedm loupežníků (1969), o rok později se objevila v adaptaci pohádky Josefa Čapka Tlustý pradědeček (1970), po které následovala televizní adaptace Maupassantova Miláčka (1971), v tomto případě režírovaná Jánem Roháčem. Potom už vystupovala v televizi převážně v hudebních pořadech.

Dodnes známá a hraná je písnička Můj čas (Petr a Pavel ORM/Zdeněk Borovec), kterou nazpívala společně Petrem Kotvaldem a Stanislavem Hložkem a která provázela televizní seriál režiséra Jiřího Adamce Sanitka (1984). Rok předtím převzala zpěvačka Zlatou desku Supraphonu za milion prodaných desek.

"Asi jsem lidem padla do noty tím, že jsem po éře velkých hlasů začala zpívat jinak. A navíc tu byly zřejmě texty, které cosi říkaly. Beru to ale jako takový vítr, který jsem chytla. Nebo který chytl mne, abych byla přesnější." (Hana Zagorová, Melodie č. 3/1982)

Osmdesátá léta, to byla vůbec doba bohatá na zajímavé nové projekty a změny, což bylo zjevné na deskách i v televizi. Jak již bylo zmíněno, odešel Petr Rezek (1981), aby si postavil vlastní kapelu, ale ještě před jeho odchodem přišli do souboru Petr Kotvald se Stanislavem Hložkem (1980). S oběma zpěváky pak zpěvačka vystoupila s mimořádným úspěchem v roce 1984 v exhibiční show na festivalu v Sopotech.

A protože ke stylu Vágnerovy práce patřila vzájemná spolupráce se zahraničními interprety, postupně se objevili po boku Hany Zagorové Belgičan Henri Seroka, italský zpěvák Drupi (s nímž nazpívala česko-italský duet Setkání), zpívající Rakušanka Goldie Ens nebo polské vokální kvarteto Vox a mnozí další. Hektickou koncertní činnost zpěvačka střídala (vedle domácí scény to byla řada zájezdů a vystoupení v tehdejším Sovětském svazu, Německu, Polsku, na Kubě, na Maltě, v Rakousku, Španělsku nebo Bulharsku) s televizními projekty, kterých nebylo málo. Hodně toho natočila i v polské a německé televizi.

Ale mnoho času však strávila Hana Zagorová také v tuzemských nahrávacích studiích, rozrostl se i její autorský tým spolupracovníků, čím je myšlen třeba textař Michal Horáček. Výsledkem byla slušná řádka desek, ať už to byla alba řadová (Oheň v duši mé, Světlo a stín, Co stalo se stalo, Jinak to nejde, Sítě kroků tvých, Náhlá loučení, Živá voda) nebo nejrůznější kompilace (Střípky, Mimořádná linka, Lávky, Dluhy Hany Zagorové).

Avšak na vyloženě šansonovou desku ani tehdy ještě nedošlo. Zato hitů přibylo, což dokládá alespoň následujících pár názvů patřících do období osmdesátých let - Benjamin, Ahoj léto, Počítadlo lásky, Kdyby se vrátil čas, Usnul nám, spí, Líto, je mi líto, Oheň v duši mé, Nápad, Biograf Láska, Spěchám, To by nebylo fér, Hej, mistře basů (s Karlem Vágnerem), Benjamín, Vím málo, Jen pár dnů (s Vlastimilem Harapesem), Mys dobrých nadějí, Nešlap, nelámej, Dávné lásky (s Karlem Gottem), Rybičko zlatá přeju si....

„Já si nemyslím, že bych mohla jenom na šansonech, ať už jim říkáte beatové či klasické, postavit celý svůj repertoár," jemně oponovala Hana Zagorová v rozhovor pro Melodii č. 3/1982. "Spíš jsou to pro mne takové rozinky na koláči. Ne že bych si na těstu toho koláče nedala záležet, ale ty rozinky pochopitelně jaksi korunují dílo. Při koncertě se na ně vždycky těším. Před léty bývaly pro mne rozinkami písně typu Obraz smutný slečny nebo Honey, později pak písničky jako On je někdo, Já mám pár tónů, Maluj zase obrázky nebo Jsi mrtvá sezóna, teď nejnověji je pro mne tak trošku svátkem třeba písnička Opona."

„... V případě Hany Zagorové nemáme co činit s pěveckým zjevem, který by strhoval už svými hlasově primárními vlastnostmi. Zagorovou se posluchač musí naučit mít rád, pochopit ji, celou hloubku jejího promyšleného i procítěného projevu - a pak je z toho snad láska na celý život..." (Leo Jehne, Melodie č. 4/1978)

Když pak v průběhu léta roku 1989 zpěvačka zaujala odvážným postojem k politickým poměrům v zemi tím, že podepsala petici Několik vět, byla jí okamžitě zastavena umělecká činnost. Pouze vedení Lidové školy umění, kde měla Hana Zagorová údajně převzít výuku interpretace, se zpěvačky nezřeklo. Naštěstí přišel listopad 1989, který skončil s totalitní mocí jedné strany. Nejen pro Hanu Zagorovou to byl nový začátek. Tenkrát připravila nové album Rozhovor v tichu (1991) včetně nového zájezdového programu Noční telefony a vrhla se znovu do práce. Také se stihla v roce 1992 rozvést s tanečníkem Vlastimilem Harapesem, aby si mohla vzít operního pěvce Štefana Margitu.

I když se pak na čas stala ženou v domácnosti, respektive manželkou doprovázející svého slavného muže na jeho zahraničních štacích, stejně se nakonec ke své profesi zpěvačky vrátila. Začalo to zábavnou show Hogo fogo, kterou po dobu čtyř let (2000 - 2004) připravovala spolu se svým manželem pro televizi, pokračovalo několika společnými alby, účasti v muzikálech (Jack Rozparovač, Mona Lisa) včetně vyprodaných koncertů, kde s ní zpívá znovu Petr Rezek, jenomže zdaleka nic nekončí. Zpěvačce nadále vycházejí další hitové kompilace, ale i řadová alba s novinkovým repertoár. Jedním z posledních řadových alb je i titul Vyznání (2014), který přináší i několik skvostných šansonů...

(Z knihy Roberta Rohála "Legendy československé populární hudby 70. a 80. léta", kterou vydalo nakladatelství Grada)

Foto: Supraphon