Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Nejsem výtvarník, obrázky hodnotím stylem „líbí-nelíbí“, různé techniky nedokážu rozlišovat bez pomoci odborníka. K jedné spíš opomíjené jsem se dostala díky kamarádce a někdejší kolegyni Alexandře Horové. Umělecký smalt. Zdá se mi tajemný, lidmi neobjevený, přitom geniální pro výzdobu koupelny... A tak jsem vyzvala dvě dámy, které tato výtvarná technika uchvátila, aby se navzájem vyzpovídaly. Přečtěte si, čím a kdy umělecký smalt okouzlil výtvarnice, jak vnímají svět kolem sebe Alexandra Horová a Olina Francová.

A. H.: Povídat si o umění, to se snadno řekne, ale jak na to? Tak se tedy zeptám naprosto jednoduše: Olino, co vlastně děláš a proč to děláš?

O. F.: To je tedy otázka:-). Dělám, co mě baví, dělám to tak, jak sama chci, dělám se železem, smaltem, ohněm… Vzpomínáš, jak jsme spolu hned po skončení studia v devadesátých letech založily ženskou výtvarnou skupinu Koza Nostra. Takže možná, jak říkal pan Hrabal, je to ve mně, jako v koze.

A. H.: Věnuješ se tématu ženy. Proč?

O. F.: Celý život se věnuju tématu ženy a muže a jejich vztahů. V tuto chvíli, máš pravdu, se věnuji už delší dobu ženě. Minulý rok jsem měla velkou výstavu Via Genderosa v Galerii Klenová, kde bylo osmnáct železných plastik dvou až čtyřmetrových Holek-Burek, doplněných o dvourozměrné třímetrové želené Panny.Letos navazuji na Panny cyklem s pracovním názvem Ženy-Evy. Jsou to dvoumetrové, dvojrozměrné postavy žen, vyříznuté laserem z ocelového plechu. Mají částečně smaltovaná těla a rezavé, pohyblivé ruce a nohy. Symbolizují role, do kterých jsme tlačeny, které jsou nám automaticky přisuzovány či které si samy a dobrovolně vybíráme.

A. H.: Vidím, že to máš ráda ve větším. Musíš dělat kompromisy?

O. F.: Život je jeden velký kompromis. A jak jsi správně podotkla, u mě je to právě v té velikosti, protože jsem limitovaná velikostí pece. Řeším to tak, že věci nastavuji, šroubuji k sobě a tím nějaký ten metr navíc naženu.
Co ty a kompromisy?

A. H.:Smaltování je náročné na čas, na vybavení a třeba i na příkon, proto ani já se jistým kompromisům nevyhnu.
Na tvých sochách, například na Pannách, se objevuje technika smaltu. Co tě na uměleckém smaltu baví?

O. F.:Baví mě využití kontrastu rezavého železa s atraktivním zářivě barevným smaltem.Prostě mě přitahují protiklady. Fascinuje mě oheň, žár pece a přerod surového materiálu v něco jiného, krásného. Člověk nikdy není úplně připraven na tu proměnu, na to, co na něj z pece „vyskočí“.
Nedávno jsem slyšela, že se chystá vydání odborné publikace o uměleckém smaltu, která se bude jmenovat SMALT VE VÝTVARNÉ TVORBĚ – historické i současné techniky. Samozřejmě nevím, jakou úroveň tato kniha bude mít, nicméně mě to zjištění potěšilo, a tak jsem se chtěla podívat, co o této výtvarné technice, které se už desetiletí věnujeme, říká Wikipedie – a světe div se: „na váš dotaz nebyly nalezeny žádné výsledky…“

A teď taková trochu podpásovka – jak se vyrovnáváš s ignorováním a v podstatě neuznáváním uměleckého smaltu jako plnohodnotné výtvarné techniky (kategorie?) od teoretiků a odborné veřejnosti? Co říkáš na téměř nekritický obdiv našich kunsthistoriků ke všemu, co má v názvu „koncept“? Když se však před nimi vysloví „smalt“, pokud vůbec, tak ho okamžitě zařadí do škatulky „užité umění“?! Neštve tě to? Mě tedy děsně!

A. H.: V záplavě konceptualistů a videoartistů teď dost fandím všem, kdo pracují s objemem a barvou, všem malířům a sochařům. Je doba mediální, plná celebrit. Proto na tvůrčí umělecká setkání bývají zvána jména známá z obrazovek. Jejich nositelé pak pomáhají přitáhnout pozornost ke konání těchto akcí. Věřím, že například takový Smalt Art napomůže tomu, že umělecký smalt brzy vstoupí do povědomí lidí, získá uznání odborné veřejnosti a bude mít důstojné místo v galeriích.

O. F.: Co tě tedy tak fascinuje na smaltu? Vystudovala jsi kov a šperk, takže ke smaltu jsi měla teoreticky blíž než já, ale přece…?

A. H.: První smaltovaný pokus jsem vytvořila asi před třiceti lety.

O. F.: To jsi ještě tahala na šňůrce kačera, ne?

A. H.: Byl to šperkařský transparentní smalt na mědi. Když jsem z pece nedočkavě vyndala ještě žhavý kousek, byla jsem unešená a lapená…

O. F.: To já se k smaltu dostala jak slepý k houslím, vystudovala jsem ateliér Grafiky na AVU, ale možná tak, jako toho slepce hudba, mě okouzlila atmosféra smaltovny – tovární haly, žhnoucí pece, švitořící ženské na šablonárně, vířící částečky smaltu ve vzduchu… to rozechvění, co nakonec ta ohnivá obluda vyplivne… Jo a ještě, všimla sis, jak ve smaltovně úplně jinak ubíhá čas? Napřed se zastaví a najednou je ráno. Také to tak vnímáš?

A. H.: To je výborný postřeh. Ano, při práci se smaltem má čas jiný běh.
Abych ale dokončila myšlenku: začala jsem šperkařským smaltem, ale nejzajímavější pro mě byla možnost vytvořit smalty velké 2,5 metru na sympoziu Smalt Art ve Vítkovicích, kde je možná největší pec v Evropě.

O. F.: Na sympozium ve Vítkovicích také ráda vzpomínám! Nejen na setkání se skvělými výtvarníky, jako Honza Hendrych, František Hodonský, Kateřina Štenclová, Jiří Kačer či Aleš Lamr, ale i na celkovou atmosféru. Ta úžasná tovární hala, nad hlavou jezdící jeřáby a ten formát 2,5x1,5 m…
A co v současné době připravuješ ty?

A. H.: Po velké sérii Prádla, které jsem se věnovala několik let, chystám prostorové smaltované obrazy, tedy spíš barevné reliéfy. Jen by to chtělo nějakou pěknou výstavní prostoru, tím se dostáváme k vystavování. Máš letos „zálusk“ na nějakou galerii?

O. F.: Právě teď ne. Vloni jsem měla dvě výstavy a můj kontokorent se z toho nevzpamatoval dodnes. Nejde totiž jen o to věci vytvořit, ale také je musíš nějak přepravit z bodu A do bodu B, což u mě znamená – jedna výstava– jedna tuna. A v tu chvíli vždy se slzou v oku vzpomínám na grafiku, kterou jsem vystudovala. To celou výstavu člověk odveze tramvají v deskách v ruce.

A. H.: Doprava velkých smaltů není legrace… výstavu šperků taky dovezeš téměř v kapse…
Když začínáš vytvářet nový smalt, máš přesný plán, skici nebo dokonce model, nebo jen nějakou mlhavou ideu?

O. F.: Vždycky jsem připravena, mám kresby a představu, co budu malovat, což neznamená, že v průběhu práce něco neměním. Jak jsi na tom ty?

A. H.: Já mám většinou jen plnou hlavu plánů, co chci vyzkoušet, a pár skic.
Hodně jsi cestovala. Kde ses cítila tak dobře, že bys tam chtěla nějakou dobu pobývat a pracovat? Kde tě to nejvíc inspirovalo?

O. F.: Nejvíc mě asi inspirovalo Mexiko, ale vždycky jsem si říkala, že bych chtěla, až budu stará, být dědkem v řecké vesnici. Mohla by být případně i španělská.
Co tebe inspiruje nejvíc?

A. H.: Sem tam mne těší odkrývat tajnosti intimních šatníků. Takže prádlo, krajky, košile… Zajímá mě také téma plotů. Ať už jako symbolu, nebo skutečného kovového artefaktu a kutilského kousku.

O. F.: Že by intimita za mříží železného plotu? Předpokládám, že je to hledání cesty ven, nebo už je to velká symbolika?

A. H.: Zatím jsem tato dvě témata nekombinovala. Držím je pěkně oddělená od sebe.

O. F.: Ještě taková epická otázka! Co sny? Jaké máš plány do budoucna, sníš o něčem konkrétním? Týkají se tvé sny smaltu? A když už jsme u toho snění, zdál se ti někdy nějaký zajímavý smaltérský sen? Kdy tě navštěvuje múza? Mně většinou těsně před rozedněním, nebo v takovém tom polokómatu, kdy si člověk není jistý, jestli ještě spí, či bdí.

A. H.: Moje smaltérské sny se točí kolem obrovských formátů železných, měděných a nerezových plechů, figurují tam kýble smaltu, jeřáby a tovární haly… Opravdová múza? Polonahá ženská postava hned po ránu by mě trochu zaskočila, asi bych si myslela, že jsem v sanatoriu, ale možná bych se podívala, jaké má prádlo. Má-li vůbec nějaké…

O. F.: Kdybys byla sudička, nebo jí alespoň mohla trochu napovídat, co bys chtěla dát naší české kultuře do vínku? Co vidíš jako největší neštěstí naší výtvarné scény? Možná naši provinciálnost, malost a nepřejícnost? Peníze...

A. H.: Před nedávnem se rozhodovalo o financování tzv. živé kultury. Ze státního rozpočtu na ni bylo vyčleněno téměř o sto milionů méně než loni. Co dodat? Máme zřejmě uvěřit tomu, že jediné skutečné umění je to, které si na sebe vydělá...

A teď zase vím více o technice zvané umělecký smalt. Věřím, že vzájemný rozhovor vás také zaujal, jako mne. Pokud se chcete o obou dámách dozvědět více, navštivte jejich stránky, kde si můžete prohlédnout jejich obrazy (O. Francová – www.olinafranco.cz a A. Horová – www.artenamel.cz)

Jana Semelková