Kultura21.cz

Impozantní vstupní hala z osmi druhů mramoru přivítala v roce 1902 v reprezentativním přízemí první návštěvníky uhlobarona Ignáze Petschka po dokončené přístavbě. Do Ústí nad Labem přišel jako 18-letý  na výpomoc do bankovního velkoobchodu s uhlím, který patřil Pražské bance. Seznámil se velkoobchodníkem s uhlím Weinmannem a od roku 1876 začal pracovat v jeho firmě jako obchodní cestující. Brzy si ale otvírá svou vlastní firmu s uhlím (1880) do které přetáhl i část Weinmannových zákazníků (tím také končil jejich vzájemný styk). Obchodní úspěchy z něho udělaly zámožného člověka. Původně pocházel z chudé židovské rodiny z Peček u Kolína, název města si dal do svého jména, ale na svůj chudý původ nikdy nezapomínal a lidem pomáhal.

V době krize v 30 letech zavedl výrobu briket, které městu prodával za režijní náklady, a to mohlo levně prodávat obyvatelstvu. Podílel se hlavně finančně na vzniku řady prospěšných staveb, mezi ty nejvýznamnější patřil dětský pavilon v nemocnici, chlapecký ústav, ozdravovna pro nemocné TBC nebo mateřská školka.

V letech 1890 si nechává postavit první rodinnou vilu, v roce 1902 nechal rozšířit. Původní objekt ve zdobném nerokokovém stylu tvoří západní část budovy a úpravy byly provedeny pouze v interiéru a na fasádě, aby s přístavbou tvořily jednolitý celek. Přestavbu dle návrhu vídeňského architekta Hanse Mikscheho, realizovala ústecká firma Alwina Köblera. Další přestavba byla v roce 1934, kdy fasáda byla zbavena všech zdobných prvků včetně dominantního štítu neseného letícími anděly. Hlavním členícími prvkem na fasádě zůstalo bosování.

V interiéru bylo přebudováno schodiště do patra a upravena galerie nad halou. Poslední stavební úpravy byly v 60 letech 20 století, kdy byla zbourána zimní zahrada (půlkruh se železnou prosklenou konstrukcí uvnitř s bazénkem s vodotryskem) a původní jídelna byla rozšířena o další dvě okna pro zasedací místnost. Panelová přístavba sloužící Lidovým milicím znehodnotila severní průčelí. Ve dvoupatrové vstupní hale mimo mramoru zaujme i dřevěná galerie, jejíž sloupky nesou strop haly v neorenesančním stylu a mramorový krb s měděným dýmníkem. Po pravé straně je bývalý salon s původním dřevěným stropem světlého a tmavého moření. Původní jsou dveře, které vedly ze salonu do knihovny. Zde jsou i původní prosklené skříně na knihy a také unikátní sádrový vlys po obvodu celé místnosti. Námětem je plavba po Labi od Drážďan, k Hohensteinu, Hřensku, Krásnému Březnu až po Litoměřice.  Štukovaný kazetový strop se secesními nástropními svítidly tvořenými opálovým sklem v mosazném rámu jsou také původní.

Vedlejší místnost patřila kuřárně a je zachována s původním vestavěným nábytkem se secesním dekorem. Dvířka jedné ze skříní nesou měděné reliéfy staré a nové vily. Bývalá pracovna má štukový strop s jemným modelovaným rostlinným dekorem nerokokového stylu a je z tmavě mořeného dřeva. Také zde jsou původní dveře a zárubně.

Vedlejší bývalý obývací pokoj je unikátní pavilonkem v půdorysu pětiúhelníku, vyroben z tmavě mořeného vyřezávaného dřeva s dvěma tordovanými sloupky s ovinutou vinnou révou. Pozornost zasluhuje i krb, který je obložen mořeným vyřezávaným dřevem, s deskami ze zeleného mramoru a litinovými poleny uvnitř, zastírajícími, že se tam topilo plynem. Jdete-li halou nalevo, tak tam je bývalý kulečníkový pokoj s krásným dřevěným kazetovým stropem v kombinaci se štukovou neorenesanční výzdobou.  Pokoj sloužil také jako spojovací článek mezi starou a novou částí.

Další patro sloužilo pro potřeby rodiny. Část byla vyhrazená hostům, kteří zde měli k dispozici šatnu, koupelnu, toalety i vlastní schodiště. Půdní patro mělo svoje schodiště a bylo určeno pro služebnictvo k pracím i k jejich bydlení. Byla tam rozsáhlá kuchyň, přípravna a skladovací komory a k dopravě jídla byl využíván elektrický výtah, který vedl celou budovou. V suterénu byl byt domovníka, kuchyňské sklepy i sklepy na bílé a červené víno. Také sklep na uhlí a generátor na výrobu plynu. Pod jídelnou byla tělocvična sloužící v zimě jako tenisové hřiště.  

Koncem 30. let 20. století rodina prodala veškerý majetek a emigrovala. Vila se stává sídlem německého Policejního prezidia, po válce pak sídlem okresního výboru KSČ. Dnes přístavbu po milicích využívá Základní umělecká škola Evy Randové, budova patří městu a reprezentační prostory jsou využívány i jako svatební síň.

Prameny: Aleš Brožek  Osudy domů a obyvatel Churchillovy ulice v Ústí nad Labem  
Propagační materiál vydaný u příležitosti Dnů Evropské kultury
Foto : autorka