Kultura21.cz

Sídliště Solidarita. První sídliště v Praze, kterému je věnována stejnojmenná publikace editovaná místní obyvatelkou, historičkou umění Barborou Špičákovou. Dílo architektů Františka Jecha, Hanuše Majera a Karla Storcha bylo projektováno v poválečné době - v letech 1946 až 1947, vystavěno bylo v letech 1947 až 1961. Sídliště ve Strašnicích zahrnuje 604 řadových domků, 26 bytových domů a 10 objektů občanské vybavenosti (škola, mateřská škola, divadlo atd.).

„Nastěhovali jsme se, myslím, v roce 1956. Bydleli jsme předtím ve strašnické vozovně, můj otec tenkrát jezdil s tramvají. Když už potom nebyl tramvaják, hledal jiný byt. Kamarádila jsem přímo tady v řadě s Máňou, chodily jsme spolu na první stupeň, často jsem za ní chodívala. Pak jsem byla v létě na brigádě a mamka mi napsala: ´Přestěhovali jsme se, bydlíme v tý řadě co Máňa.´,“ vzpomíná třiasedmdesátiletá učitelka Jiřina Fleknová. V řadovém domečku bydlí se svým manželem Karlem. V knize jsou příběhy i dalších rodin, které na Solidaritě žijí. Poskytli i rodinné fotografie. Bydlení si vesměs chválí. „Přijde mi skvělé, že je tu člověk u metra a tím pádem blízko centra. Jinak mi to tady přijde ideální pro děti. Je tady park, i když je menší, je tady hodně hřišť. Je to tady taková skoro vesnická komunita, se všemi se tady furt potkávám a mám pocit, jako kdybych bydlela v podstatě na vesnici,“ říká kupříkladu sedmatřicetiletá herečka Lenka Krobotová, která na Solidaritě žije s manželem a dětmi. Rušnou Starostrašnickou ulici, kde je plno obchodů, nazývá strašnickou Pařížskou.

Taková malá vesnice

Tu a tam je slyšet i krapet kritiky. „Parkování je šílené určitě, nedá se tu zaparkovat v zásadě legálně. Když sem kdokoli přijede, nemá kde zaparkovat, automaticky pak všichni najíždějí do zeleně,“ říká třeba šestačtyřicetiletý manažer nákupu Jiří David bydlící v domečku s manželkou a dětmi. V publikaci jsou i odpovědi lidí bydlících v atypických prostorných činžácích s vlnitými stropy a prostornými místnostmi. Jak se jim pod vlnitými stropy žije? „My jsme si na ně zvykli. Je hodně lidí, co říká, že když u nás spí, tak jsou jak na moři. Někdo mi říkal, že se mu z toho stropu točí hlava. A já si to už ani neuvědomuji. My máme vlnité všechno, nemáme nikde rovný strop. Záchod, koupelna, předsíň, kuchyň, balkon, všechno,“ říká třeba dvaasedmdesátiletá projektantka Milada Kurzová. Místní hovoří i o pospolitosti na sídlišti. „Tady je taková malá vesnice. I když se domnívám, že se dneska známe méně než třeba naši rodiče. Naši se znali se sousedy nejen ve vchodu, ale v celém domě,“ říká devětapadesátiletá personalistka Dagmar Fantová. Zmiňuje i kdo ze známých lidí na Solidaritě bydlel či bydlí. U rodičů tam bydlel třeba Jiří Menzel, v „áčkách“ hudebník Karel Vágner, v řadičkách zpěvačka Marie Rottrová, vyrůstala tam zpěvačka Lucie Vondráčková. V řadičkách dodnes bydlí zpěvačky Petra Černocká či Blanka Šrůmová.

Inspirace dánským sídlištěm

Kimberly Elman Zarecor v publikaci zmiňuje Solidaritu v mezinárodním kontextu. „V případě Solidarity šlo o architektonický experiment využívající nové technologie, inovativní urbanistické strategie a družstevní formu financování,“ píše. Projekt sebou nesl také potenciál kolektivnějšího přístupu k bydlení a sousedským vztahům, což se odrazilo v duchu návrhu i v samotném názvu Solidarita. Nezapomnělo se ani na občanskou vybavenost. Inspirací byly řadové domečky a bytové domy ve Skandinávii. „Jech, který je označován za hlavního autora myšlenek Solidarity, spolupracoval před válkou s Adolfem Benešem, s nímž se podílel na jednom z vítězných návrhů bytové soutěže vypsané v roce 1935 firmou Baťa ve Zlíně,“ je uvedeno v publikaci, která obsahuje bohatou obrazovou dokumentaci, včetně návrhů sídliště, fotografií dělníků při práci i ranného stádia sídliště, obálek tehdejšího „Zpravodaje dobrého bydlení Solidarita“ i třeba fotografií sídlišť ze Skandinávie. Jednou z nejvýraznějších inspirací pro Solidaritu bylo sídliště Praestehaven v dánském Aarhusu.

Idea sociálního bydlení

Vedle zmíněných architektů realizaci sídliště hodně pomohl i vliv tehdejšího předsedy družstva Solidarita Josefa Krosnáře, člena KSČ, který byl mezi lety 1929-1938 a 1945-1968 za KSČ poslancem Národního shromáždění, přičemž v letech 1952-1963 zastával různé ministerské posty. Jedna z kapitol se věnuje prefabrikátům, které byly při stavbě sídliště použity. „Jechovy experimenty s prefabrikací se uplatnily zejména na šestici domů v západním pruhu sídliště, označovaných v původních plánech jako část A, a na sousedícím domě při ulici V Olšinách, označovaném jako část E. Tyto domy, stejně jako domy řadové, měly příčné nosné stěny z tvárnic a fasádu z betonových prefabrikovaných betonových panelů,“ uvádí autorka kapitoly Michaela Janečková. Sídliště bylo navrhováno a stavěno s jasnou ideou sociálního bydlení: aby se dělníci a další nemuseli tísnit v bytech o jedné místnosti, ale i oni si mohli dopřát pohodlné, zároveň však levné bydlení. Knížka, vydaná Archivem výtvarných umění za podpory ministerstva kultury, pražského magistrátu, Nadace české architektury a společnosti Spiral, stojí za přečtení. Dozvíte se tam fakta a díky příběhům místních, obrázkům a fotografiím navodí atmosféru, že budete mít chuť vydat se tam na výlet. Lidi, kteří na Solidaritě našli domov nebo tam kdy v minulosti bydleli, publikace vyloženě pohladí po duši a probudí v nich vzpomínky.

AUTOR FOTO:Zeleň na sídlišti Solidarita: autorka