Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Březen bývá už po celé desítky let považován za měsíc knihy. V novějších dobách pak spíše za měsíc čtenářů - snad z důvodu přebití jisté socialistické pachuti nebo z patřičné dávky empatie či alibistického lichocení pro silnější motivaci k tomu, aby národ poctivě četl. Nakladatelství, knihkupectví i obecní či městské knihovny pořádají pro potenciální čtenáře různé akce ve snaze je zaujmout, nadchnout. A co děti? Mají si kde, a především co číst?

Já osobně rozlišuji tři typy čtenářů. Ti první začnou číst, jakmile se to naučí a v podstatě nikdy nepřestanou. Hltají řádky, tahají na zádech batohy s knihami, shromažďují je doma, anebo se i dokonce sami pokoušejí knihy psát. Bývají nazýváni knihomoly, a při snaze o nadměrnou produkci vlastní tvorby v rámci ventilace jistých vnitřních přetlaků i grafomany. Kniha je nutnou součástí každodenního života. Kniha je fetiš.

Druhá skupina mívá četbu v oblibě, ale čte v podstatě jen v určitých obdobích svého života, a rozhodně pouze úzce vyčleněný žánr bez ochoty poznat cokoli nového. Není na to čas, žijeme prakticky a v uspěchané době. Tato skupina lidí vítá audioknihy, e-booky a nelpí na klasice. Nepotřebuje držet knihu v ruce, cítit její vůni. Kniha není fetiš.

Třetí skupina je velmi vlažná a lhostejná ke čtení všeho druhu. Jestliže někdo někoho v dětství donutil přečíst si alespoň Káju Maříka, přesně tam to začalo, ale i skončilo. U někoho to byl Kája Mařík, u jiného Honzíkova cesta nebo možná i Děti z Bullerbynu, ale zpravidla již ne Malý Bobeš - ten má hodně stránek. Dále to možná byly komixy, ale pak už vůbec nic. Do třetí skupiny patří i někteří dyslektici, dysgrafici, představitelé škatulky ADHD a podobně, kterým soustředění a čtení řádků činí značné potíže.

Já jsem samozřejmě první typ, to jste poznali, že? Ach, tak ráda vzpomínám na Děti z Bullerbynu, Malého Bobše, Neználka, Příběhy tisíce a jedné noci, Bylo nás pět nebo Gabru a Málinku. Pevně doufám, že tyhle knihy čtete před spaním svým dětem. Moje děti to milovaly. Tolik jsme se spolu smáli příhodám Gabry a Málinky - hlavně je zaujal ten osobitý vypravěčský styl a kouzelné nářečí.

“Pojď, sednem si do mechu a povím ti to, abys věděla, že sa nemáš čeho bát! “
Usedly a Gabra povídala:
“Víš, v tychto lesoch bývalo moc zvěře a hlavně vlků.”
Málinka se otřásla, ale Gabra pokračuje:
“Tož na ty vlky pořádaly obce hony. Kdo dal vědět, kde by viděl vlky, tož dostal od obce zaplaceno podle kusu. Jedna babka, taková pálená, to víš, v lese sbírá roští a povídá si:
Kterak bych si, kakrilion element, pomohla k nějakým penězom? Ej, že si zakšeftuje!
Půjde na obec a tam řekne, že viděla v lese moc vlků. A tak to taky hned udělala.
Přišla na obec a hlásila:
Ej, pane starosto, viděla jsem v lese sto vlků!
Starosta si babku prohlíží, nevěří a povídá:
Mlč, babo, nelži!
No, pane starosto, esli jich nebylo sto, tož osmdesát isto istotně!
Mlč, babo, nelži, stále nevěří starosta.
No kdy ne osmdesát, tož padesát jistě.
A když babka tak slevovala, viděl starosta, že doopravdy lže.
Tož zas povídá:
Mlč, babo, nelži!
Tož dálej to baba slevila až na deset vlků. A když ani to jí nevěřil, tož se zaklínala, že viděla jednoho.
Mlč, babo, nelži, ani toho jí nechtěl starosta věřit a loupal po prolhané bábě očima.
Babka se zastyděla a přiznává se, že prý v lese cosi šustlo.
A tož to je zrovna tak s tím tvým strachem, Málino! Jak cosi šustne, už sa bojíš: Vlk, vlk!”

(Ukázka z knihy Gabra a Málinka od Amálie Kutinové)

Foto: Taťána Kročková