Projížďka od minulosti k dnešku

Dejiny perex Historické práce v sobě skrývají zajímavý paradox: ač dějepisci vycházejí z týchž pramenů a událostí, jejich náhled se může zásadně lišit v jejich výkladu. Jakýmsi tradičním rámcem, podpořeným i bezpočtem uměleckých zpodobnění (vezměme si třeba filmy), je vyzdvižení husitského období jako jedné z nejpodnětnějších epoch, zatímco doba pobělohorská bývá vnímána jako zosobnění útisku a úpadku české státnosti. Mnozí historikové se pokoušejí dospět k vyváženějšímu pojednání, nejnověji tak činí Jan Rychlík a Vladimir Penčev v knize Od minulosti k dnešku - Dějiny českých zemí.

Navazují na své početné předchůdce, ať již s nimi souhlasí nebo naopak polemizují. Již v 19. století se bytelným základem pro národní sebeuvědomění stávají Palackého Dějiny národu českého, zdůrazňující odvěké potýkání českého etnika s Němci. Další historici - najmě Josef Pekař - mění rozložení světel a stínů, i když některé teze, počínaje zarputilým hledáním společného "československého" národa a konče soudobými aktualizacemi dávného dění, vykázaly obdivuhodnou životnost i přitažlivost.

Ke čtenářům se tak dostaly početné shrnující spisy, dvojí zpracování národních dějin nabídla Československá vlastivěda (jak v meziválečné republice s poplatností tehdejším potřebám, tak v 60. letech s podřízením komunistické věrouce), z posledních let můžeme přidat Toulky českými dějinami a zejména monumentální, mnohasvazkové Velké dějiny zemí koruny české.

Dejiny

Rychlíkova a Penčevova kniha má zajímavý původ: nejprve byla nachystána pro bulharské vydání a teprve poté - prý zásadně - přepracována pro tuzemského čtenáře. Vypadly zejména pasáže, které nezasvěcenému zahraničnímu zájemci vysvětlovaly jevy průměrnému našinci důvěrně známé, případně - jako ve sféře kultury a umění - se stávaly pouhými seznamy jmen a děl. A spojení českého vysokoškolského pedagoga s bulharským bohemistou mělo vnést jakýsi (středo)evropský nadhled. Ostatně autoři hned na počátku hlásají, že vrchol českých dějin nevidí v husitství, že zapojení českých zemí do habsburské monarchie nevnímají jako něco předem odsouzeníhodného a ani si neidealizují meziválečnou československou republiku.

Oba autoři rozčlenili svou knihu do 16 kapitol a závěrečného dovětku, věnovaného samostatné České republice. Své vyprávění dovedli opravdu do přítomnosti: zachytili nástup Miloš Zemana do prezidentského úřadu, tak výsledky posledních parlamentních voleb. Přidržují se politických událostí jako základní osnovy, k níž přidávají zmínky o hospodářské situaci, případně ji obohatí přehledem dosavadních postojů k daným událostem či obdobím. A nepřekvapí, že ze zhruba šesti set stránek textu - další desítky stran obsahují seznamy, přehledy, rejstřík - pokrývá celá jedna třetina novodobé dějiny (to znamená od vzniku Československé republiky v roce 1918 po dnešek).

dejiny hus

Tak třeba o husitství (na snímku upálení Mistra Jana Husa) se dočteme, že v popředí stála otázka stabilizace země a ukončení revolučních experimentů, které způsobovaly těžko představitelný chaos. K "bělohorskému mýtu" uvádějí, že české stavovské zřízení s mocenskou svrchovaností šlechty, pokud by zvítězilo nad Habsburky, by zřejmě vyústilo v nápodobu Polska, posléze několikrát rozsápaného sousedními velmocemi. Hrozil by stejný osud i českým zemím?

Neméně poutavě jsou vylíčeny konflikty mezi českojazyčným a německojazyčným obyvatelstvem v rakousko-uherské monarchii. Ačkoli to císař František Josef I. (na snímku v maďarské uniformě) původně slíbil, posléze odmítl nechat se korunovat na českého krále i "zrovnoprávnit" Čechy podle uherského vzoru - vladař je raději porušením slibu naštval, než aby se musel potýkat s mnohem silnější opozicí německou a maďarskou.

Konečně vznik Československa (s připojenou Podkarpatskou Rusí) představoval pokus nového státu vymanit se z obklíčení německým živlem, neboť německé obyvatelstvo se nesmířilo s "menšinovým" postavením, a jako protiváhu postavit společný slovanský původ včetně ideje jednotného "československého" národa. Mělo to ostatně své výhody i pro Slováky (starobylá čeština bible kralické jako modloslužebný jazyk tam ostatně dlouho přežívala), protože nezapomínejme, že maďarizace "horních Uher" - neboli dnešního Slovenska - se vyznačovala daleko brutálnějším průběhem, nežli tomu bylo při prosazování němčiny v Čechách a na Moravě. Národnostní problémy se však vyřešit nepodařilo: Slováci se necítili být součástí státního československého národa, nemluvě o Němcích.

Dejiny1

Oba pisatelé se soustředí hlavně na (snad nezúčastněný) popis historických událostí, vykládají jejich příčiny i důsledky. Domnívám se, že postupně narůstá určité opatrnictví, které bych nacházel třeba v pojednání o éře normalizace, kde autoři přeceňují vliv opozičních skupin. Marně bychom hledali tak přesný postřeh, který nalezneme např. v kolektivních Dějinách zemí koruny české (1992): "Normalizační režim dlouho na své opory, které byly tím spolehlivější, čím více se samy zkompromitovaly, spoléhal. S diferencovanou (zejména mzdovou a daňovou) politikou se ztotožňovaly určité společenské kategorie (například státní zaměstnanci, členové KSČ, cikánské obyvatelstvo) nebo určité regiony (hornické revíry, industrializované oblasti Slovenska orientované na zbrojní výrobu)." Možná by takové stanovisko bylo dnes shledáno xenofobním a politicky nekorektním, i když s pozůstatky a pokřivenými dopady tohoto stavu se potýkáme dodnes.

Až na výjimky autoři pomíjejí rozsáhlé tematické oblasti, ať již je to kulturní sféra včetně umění nebo každodenní existence napříč společenským spektrem, proměny mentality a smýšlení. Jen ojediněle narazíme na drobné zmínky třeba o dnes stěží představitelné, ba posvátné úctě všech vrstev k panovníkovi, což vysvětluje, že poddané obyvatelstvo se sice mohlo vzbouřit proti své vrchnosti, ale přesto se odvolávalo k císaři jako nanejvýš spravedlivé instanci a naivně od něho očekávalo zastání. Připouštím ovšem, že pak by rozsah knihy neúměrně nabobtnal...

Jan Rychlík, Vladimir Penčev: Od minulosti k dnešku. Dějiny českých zemí.