Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Je to už sedmdesát let od osvobození koncentračního tábora Osvětim. Dlouhá doba na to, abychom o životě za ostnatými dráty věděli mnohé. Opak se ale zdá býti pravdou. Pojďte se seznámit s těmi, kteří přežili běsnění druhé světové války a jsou ochotní o svém osudu hovořit.

Jedním z hlavních důvodů, proč se o osudech českých Židů moc nemluví, je, jak uvádí sám autor Adam Drda, že česká společnost vyhlazování Židů v Osvětimi a dalších koncentračních táborech nepovažuje za svou tragédii. Za nejhorší přečin proti českému (respektive proti československému) lidu považují vypálení Lidic a Ležáků. Že v sousedním Polsku ale došlo k největší masové vraždě českých občanů, to už nijak zvlášť nereflektují.

Sonderbehandlung – „zvláštní zacházení“, termín, který použili nacisté pro obyvatele terezínského ghetta, kteří byli převezeni do rodinného tábora, známého pod označením BIIb, v Osvětimi-Březince. Na první pohled by zvláštní zacházení mohlo znít jako nějaká výsada, nicméně opět je opak pravdou. Mnozí z vás jistě vědí, že překlad tohoto spojení do praxe znamenal, že po šestiměsíční karanténní lhůtě budou všichni z takto označeného transportu zabiti v osvětimských plynových komorách.

Přesto, že se k obyvatelům Terezína zprávy o dění v Polsku dostávaly, údaje byly tak děsivé, že je lidé nebrali vážně. Mnoho rodin, které transporty rozdělily, měly domluvené signály v dopisech, aby se dozvěděly, jaká je situace doopravdy. A znovu – terezínští jim neuvěřili a snažili se sami sebe přesvědčit, že je všechno jinak.

Stejně tak zbytek světa byl mystifikován o reálném dění za zdmi koncentračních táborů. Nejvíce po pravdě volalo Dánsko, které se dožadovalo informací o svých občanech. Nepomohla ani návštěva zástupců Červeného kříže, pro kterou byla vystavěna v Terezíně dokonalá potěmkinova vesnice.

Je však historickým faktem, že noc z 8. na 9. března 1944 nepřežilo v Osvětimi kvůli Sonderbehandlung 3 792 lidí. Mezi přeživšími byla jen hrstka – nemocní, dvojčata, která si vybral Mengele ke svým pokusům, nebo malířka Dina Gottliebová-Babbittová, která pro Mengeleho portrétovala Romy.

V knize se vzpomíná i na Fredyho Hirsche, jednu z nejvýraznějších postav osvětimského života a člověka, který měl vést odboj proti nacistům právě 8. března, a jehož předčasná smrt je dodnes opředená tajemstvím.

Kniha zachycuje vzpomínky přeživších na veškeré aspekty života v Terezíně a především pak v rodinném táboře BIIb. Jednotlivé kapitoly jsou řazeny chronologicky, a tak máme jasný přehled o zásadních událostech této části osvětimského areálu. Autor využívá převážně citovaných vzpomínek jednotlivých aktérů, což zvyšuje sílu dopadu sdělení. Drda nenechává čtenáře na pochybách, o všem, co se dělo v táborech, mluví přímo a bez okolků.

Knihu kromě fotografií z rodinných alb pamětníků doplňují i další obrazové přílohy Radovana Kodery z cyklu Stopy holocaustu, zachycující zbytky rodinného tábora (které ovšem nejsou doplněny konkrétními popisky).

V českých knihkupectvích se objevila kniha s důležitým obsahem a ještě významnějším sdělením. V dnešní době plné nepokojů je více než na místě si připomenout, že je třeba být za každou cenu ostražitý a nenechat se zastrašovat nesmyslnými rozhodnutími.

Zvláštní zacházení / Rodinný tábor terezínských Židů v Auschwitz II. – Birkenau
Autor: Adam Drda
Žánr: literatura faktu
Nakladatelství: Revolver Revue
Rok vydání: 2014
Počet stran: 256
Hodnocení: 95 %