Multikulti – Pindy jedný český mindy je v pořadí již devatenáctou vydanou knihou české spisovatelky Ivy Pekárkové. Publikaci dělí do šesti částí, na které se nyní podrobněji zaměřím.
První část s poetickým názvem V Anglii je tráva zelenější, popisuje stěhování Ivy a jejího nigerijského přítele z České republiky do Anglie. Zde vystřídali mnoho různých domů, ve kterých narazili na spolubydlící. Někteří byli lepší, někteří horší, jiní zase úplně příšerní a dělali jim ze života peklo. Vtipnou formou autorka líčí jednotlivé události, při kterých se nejenom pobavíte, ale i částečně poznáte kulturu jiných národů.
Následující část líčí zkušenosti autorky s romskými přistěhovalci. Konkrétně s těmi, kteří se dostali do tíživé sociální situace, či potřebují z jiného důvodu služby tlumočnice. Autorka nás seznámí s mnoha zajímavými případy z řad romských rodin, ale zejména se způsobem řešení těchto problémů britskými sociálními službami. Stylem vypravování je tato část velice odlišná od té předchozí. Jen těžko budete hledat ten vtip, kterým první kapitola oplývala, ale vzhledem k výběru témat je to pochopitelné.
Třetí a šestá kapitola jsou v podstatě shodné. Zachycují více, či méně překvapivé momenty z běžného života v Anglii, zamyšlení se nad určitými skutečnostmi, které ji iritují nebo naopak.
Čtvrtá část představuje krátkou kapitolu zachycující okamžiky londýnských nepokojů v roce 2011. Opět nechybí myšlenkové pochody, ani zamyšlení se nad situací a autorčin osobní názor na proběhlé nepokoje.
Následuje zamyšlení se nad otázkou náboženství ve spojitosti se situacemi, se kterými se během své, zejména taxikářské kariéry, setkávala. Ani zde nechybí vlastní názor na věc a mnoho přirovnání s náboženstvími v zemích, které díky své práci navštívila.
Na první pohled mě ohromil styl vypravování, ve kterém si autorka nebere servítky, nechybí ani myšlenkové pochody, vlastní názor na konkrétní situaci a k tomu i příběhy ze života. První a druhou část jsem přečetla s obrovskou chutí, takřka jedním dechem. Ve třetí části se už ale objevovaly postřehy, které se opakovaly, nebyly proto tolik zajímavé. Autorka se rozhodla knihu nečlenit chronologicky, ale podle určitých témat, a tak se často stává, že se postřehy opakují nebo v několika případech doplňují ty předešlé. Nejsem si jistá, zda byl tento záměr nejmoudřejší. Osobně bych volila spíše kratší text, protože právě ono opakování se ubírá knize na kvalitě. I tak ale hodnotím knihu jako velmi dobrou.
| < Předchozí | Další > |
|---|
Pohodlně se usaďte a přečtěte si rozhovor s jednou z hvězd festivalu Holešovská Regata, se skupinou Support Lesbiens. Za ni odpovídala stálice Hynek Toman, jež se nezalekl rozpa...
Dostali jsme se do roku, který končí osmičkou a nakladatelství BizBooks toho využilo a nejen pro ty, kteří letos oslaví 60 let, připravilo knihu Můj rok 1958. Pokračují tak v zajímavém nápadu, totiž Série Můj rok a musím uznat, že se jim to poved...
Nejošklivější architektura – to je cyklus komentovaných prohlídek, který pořádá vzdělávací spolek Scholastika. Jako první „ošklivou“ budovou mělo prvních dvě stě zájemců projít Novou scénu Národního divadla, kterou představil hudeb...
Na zlínském jevišti se v sobotu 24. října 2015 představili herci z Městského divadla Mladá Boleslav v proklatém dramatu Úplné zatmění o Paulu Verlainovi a Arthuru Rimbaudovi. Představení režíroval Pavel Khek, ve Zlíně známý díky ins...
Už jsme asi pozapomněli, že ještě před čtvrtstoletím byly běžné kolektivně organizované závodní dovolené, přidělované odbory (jednotné, komunistické nadvládě podřízené Revoluční odborové hnutí - neboli ROH) pr...
