Kultura21.cz

V posledních letech se na českém trhu vyrojila řada titulů věnovaných osobnosti současného ruského prezidenta či vztahu Ruska k Západu. Nyní vychází publikace, která se z tohoto scénáře vymyká – ZNIČÍM JIM ŽIVOT. Putinova válka s opozicí. „Kniha britského novináře Marca Bennettse, žijícího v Moskvě, je jedinečná v tom, že autenticky přibližuje současnou situaci protiputinovské opozice, přičemž dává prostor rozhovorům s oběma stranami, jak opozičníkům, tak představitelům státního aparátu a pravoslavné církvi,“ vysvětluje redaktor českého vydání Jiří Stárek. Vydává nakladatelství Vyšehrad.

Vladimir Putin už bude na konci svého nynějšího prezidentského období v roce 2018 vládnout stejně dlouho jako Brežněv. Podle ruské ústavy může zůstat prezidentem až do roku 2024, kdy mu bude sedmdesát dva let. Existují skutečnosti, které jeho dlouhou vládu mohou ohrozit? Jak se Putin změnil během let u moci? Jak se liší Putinův režim od sovětského? Jaká byla a jaká je ruská opozice? Jak vražda jednoho z vůdců protiputinovského hnutí Borise Němcova ovlivnila prostředí ruské politiky? Zkušený britský novinář, žijící posledních dvacet let v Moskvě, zkoumá ruské protestní hnutí v celé jeho ohromující různorodosti, od radikálních levičáků usilujících vrátit Rusko na cestu komunismu až po hipstery s iPady, kteří chtějí „žít v Evropě a neopustit Rusko“. Nehledá pouze ostře sledované lídry, nýbrž i méně známé aktivisty představující opory hnutí a také jejich protivníky, od prokre-melských oficiálních osobností až
po představitele církve. Značnou pozornost věnuje situaci v Čečensku, které označuje za „černou díru na mapě Ruska“, a krizi na Ukrajině.

Marc Bennetts: ZNIČÍM JIM ŽIVOT. Putinova válka s opozicí (anotace)
„Zničili mi můj velký den. Já jim teď zničím život,“ prohlásil prý Putin poté, co jeho inauguraci do třetího období v prezidentském úřadu v roce 2012 narušily masové protesty, které přerostly v násilnosti mezi demonstranty a policií. Od toho momentu zahájila ruská státní moc tvrdou ofenzivu proti opozici a protestním lídrům. Boris Němcov je po smrti a další klíčoví představitelé protiputinovského hnutí jsou buď ve vězení, nebo čelí obviněním z trestných činů. Zdá se, že Kreml se stále ve větší míře snaží uplatňovat politiku tvrdé ruky, přičemž proti domácím protestům zasahuje téměř všemi dostupnými způsoby – využívá při tom ukrajinské krize, podpory násilných proputinovských organizací a označování protestujících za „zrádce národa“.
Britský novinář Marc Bennetts, jenž pro účely této knihy vedl rozhovory s mnoha osobnostmi z obou stran barikády, předkládá komplexní pohled na prostředí ruské politiky posledních let, který je pro českého čtenáře objevný a místy značně mrazivý. Po dočtení této knihy bude každému jasné, že ruský státní aparát nebojuje s opozicí pouze o politickou moc – v konečném důsledku totiž svádějí obě strany bitvu o samotnou „duši Ruska“.

Z anglického originálu I’m Going to Ruin Their Lives, vydaného nakladatelstvím Oneworld roku 2016, přeložil Pavel Kolmačka
Redakčně zpracoval Jiří Stárek
Odpovědný redaktor Martin Žemla
Počet stran 352, MOC 348 Kč
Vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2017
V českém jazyce první vydání
http://www.ivysehrad.cz/

Marc Bennetts je britský novinář působící v Moskvě, kde žije od roku 1997. Píše reportáže z Ruska, Íránu a Severní Koreje mimo jiné pro Guardian, Times, Newsweek, Observer a New York Times. Osmnáct měsíců pracoval jako zpravodaj pro ruskou tiskovou agenturu RIA Novosti. Ve své první knize Fotbalové Dynamo zkoumal prostřednictvím nejoblíbenějšího sportu Rusů ruskou kulturu.
http://www.marcbennetts.com/

Napsali o knize

„Podmanivé… Bennetts píše jasně a bez obalu… Přečtěte si knihu nyní, když Evropou zmítá krize na Ukrajině.“
Irish Times

„Přesvědčivá a aktuální kniha založená na ověřených faktech… Kniha, kterou je dobré si přečíst právě dnes!“
Times Literary Supplement

„Působivé zachycení toho, jak se zcela nesourodé spektrum politických hnutí spojilo, aby dalo vzniknout jedněm z největších protivládních demonstrací v celé dlouhé historii Ruska.“
New Statesman

„Bennetts poskládal dohromady roztroušené střípky znepokojivého příběhu. Odvedl skvělou práci.“
Susan Richardsová, zakládající redaktorka OpenDemocracy Russia

„Živá a chytrá kniha. Bennetts zachycuje přechodové okamžiky ruských dějin. Za pár let, až se badatelé budou pokoušet vysvětlit Putinovo druhé období, se jim tahle reportáž bude hodit.“
Daniel Kalder, autor knihy Lost Cosmonaut

Ukázka z knihy, str. 308

P U T I N  M I Z Í

Zlověstná atmosféra v Moskvě ještě zhoustla, když – pouhých šest dní po vraždě Němcova – Putin zmizel. Zprvu si nikdo ničeho zvlášt¬ního nevšiml. Teprve 12. března 2015 napsaly nezávislé podnikatel¬ské noviny RBK, že Putina už týden nikdo neviděl na veřejnosti a že po stejnou dobu se neobjevily nové záběry jeho osoby v televizi. Na člověka, jehož slova a činy zpravidla dominovaly televiznímu vysílání, to byl nepředstavitelně dlouhý čas. Když členové vlády Kazachstánu oznámili ruským sdělovacím prostředkům, že Putin z důvodu nemoci odvolal návštěvu jejich středoasijské republiky, spekulace o tom, že se děje něco neblahého, ještě vzrostly. Další návštěva, tentokrát představitelů Jižní Osetie
v Moskvě, byla podle zpráv médií odložena ze stejného důvodu.
Putinův mluvčí Dmitrij Peskov na dotazy opakovaně odpovídal, že vůdce národa se těší dobrému zdraví a že se brzy objeví na veřejnosti. Nedokázal však říci, kdy to bude. Když ale Putin není nemocný, kde tedy je? Aby uklidnil situaci, Kreml umístil na web Putinovy staré fotografie, podvod však brzy odhalili blogeři a opoziční média. Státní televize pak odvysílala prapodivnou zprávu, ve které se o nadcháze¬jící Putinově schůzce s jeho kyrgyzským protějškem Almazbekem Atambajevem referovalo v minulém čase. Mluvčí televize pro¬hlásil, že došlo
k chybě, když však ten večer byla u hradeb Kremlu spatřena řada tajemných nákladních aut, spekulace nabraly takřka šílené obrátky. Došlo k palácovému převratu a Putin byl odstaven. Je na návštěvě u své údajné milenky, „neuvěřitelně ohebné“ gymnastky Aliny Kabajevové, jež prý Putinovi
ve Švýcarsku porodila dítě. Nebo je mrtvý? (Kdosi dal rychle dohromady video Putina pronášejícího „schytal to“ na pozadí ponurého hiphopového beatu a klip umístil na Youtube.) Ti Rusové, kteří více pamatovali, začali přemítat, kdy televize začne stále dokola vysílat Labutí jezero, Čajkovského balet, který státní sdělovací prostředky vysílaly během nezdařeného pokusu tvrdého křídla KGB
o převrat v roce 1991 nebo před oznámeními rychle po sobě jdoucích úmrtí Leonida Brežněva, Jurije Andropova a Konstantina Černěnka.
V kakofonii konspiračních teorií začala brzy jedna verze událostí převládat. Putin se ztratil před veřejností proto, aby vyřešil zuřivý konflikt mezi FSB
a Kadyrovem. Řada analytiků a novinářů zastá¬vajících tuto teorii byla přesvědčena, že otazník visí pouze nad tím, jaký bude konečný výsledek – to znamená na kterou stranu se pre¬zident přikloní. Bude Putin riskovat, že ztratí podporu státní tajné služby se sídlem v Moskvě, nebo se zřekne svého nemilosrdného čečenského spojence?
Spletitá síť údajných spiknutí a možných motivů kolem vraždy Němcova se ještě zkomplikovala rozsáhlými spekulacemi o tom, že tajná služba využila hanebný atentát k tlaku na Kadyrova, svého zarytého nepřítele a konkurenta
v zápase o vliv. Historie nevraži¬vosti mezi FSB a čečenským vůdcem sahá deset let zpátky. V květnu roku 2007, jen několik měsíců poté, co se Kadyrov stal prezidentem Čečenska, což dalo pouze formální podobu jeho faktické vládě nad republikou, odmítli důstojníci FSB vpustit ozbrojence z Kadyrovovy osobní stráže do své úřadovny. Kadyrovova odpověď? Nařídil svým lidem všechny vchody
a východy do budovy a z budovy zavařit. Násilnou eskalaci situace tehdy odvrátila pouze intervence tehdej¬šího náčelníka FSB Nikolaje Patruševa. Když
o čtyři roky později byli členové čečenských bezpečnostních složek zatčeni
na základě obvinění z únosů a mučení, načež byli vzápětí propuštěni na svobodu, rozezlení důstojníci FSB nechali uniknout určité informace a poskytli anonymní rozhovory opozičním novinám.
 „FSB Ramzana [Kadyrova] nenávidí, protože nad ním nemá kon¬trolu,“ tvrdil odborník na kavkazský region z moskevského Carnegie Center Alexej Malašenko. „Dělá si, co chce – i v Moskvě. Bez Puti¬nova souhlasu nikdo nemůže jeho lidi zatknout.“
Proslýchalo se také, že FSB znervózňuje Kadyrovův sílící vliv. „V Rusku jsou jen dva politici: Putin a Kadyrov,“ prohlásil analytik Andrej Okara. „Zbytek jsou byrokrati, propagandisti nebo klauni.“ Všechno nasvědčovalo tomu, že to je pravda. Kadyrov byl vedle Putina jediný hodnostář, který chtěl a byl schopen prosadit svůj program na celostátní úrovni. Přes častá prohlášení o své oddanosti Putinovi jeho jednání demonstrovalo skutečnou nezávislost, něco, čím se žádný jiný příslušník ruské politické elity nemohl pyšnit. Tato nezávislost se později toho roku zvlášť výrazně projevila, když Kadyrov, rozzuřený tím, že policisté
ze sousedního Stavropolského kraje zabili v Grozném jednoho Čečence, nařídil svým bezpečnost¬ním silám, aby na příslušníky policie z jiných ruských regionů pálili ostrými. „Oficiálně vyhlašuji, že pokud se nějaký [policista], ať už z Moskvy, nebo Stavropolu, objeví na vašem území, zastřelte ho. Oni nás musí respektovat,“ pravil v prohlášení vysílaném televizí v Groz¬ném. Kadyrov později tvrdil, že k prohlášení jej přiměly „emoce“, incident však opět připomněl neukojitelnou touhu čečenského vůdce po konfrontaci.
Po většinu své krvavé vlády se Kadyrov spokojil s tím, že se staral o dění doma a v sousedních severokavkazských republikách. Když ale začala válka
na Ukrajině a vztahy Ruska se Západem se dramaticky zhoršily, čím dál víc se snažil ovlivňovat politiku Kremlu. Kadyrov ukazoval svaly jako dosud nikdy
– od nabídky čečenského parla¬mentu, že poskytne zbraně „separatistickému hnutí“ v Texasu, až po proud čečenských bojovníků na východní Ukrajinu. Nebylo rovněž žádným tajemstvím, že prahne po vysokém postu v Moskvě a že chce svým nástupcem v Čečensku jmenovat svého bratrance Adama Delimchanova. Dokonce se proslýchalo, že Kadyrov, někdejší vzbou¬řenecký bojovník pouze s tím nejzákladnějším vzděláním, pomýšlí na to stát se prezidentem Ruska. Z toho všeho byla FSB velice nesvá.
Proto také došlo k řadě úniků do ruských sdělovacích prostředků v souvislosti se zavražděním Němcova – včetně zprávy, podle níž vraždu zorganizoval major Ruslan Geremejev, čečenský důstojník praporu Sever, Kadyrovův blízký spojenec. Další zdroj z řad tajné služby prozradil opoziční tiskové agentuře Rosbalt, že nejméně jeden muž podezřelý z vraždy Němcova využil k rezervaci letenky z Grozného do Moskvy vládní rezervační službu. V moskevských intelektuálních kruzích se šířily zvěsti o urputných zákulisních bojích o moc.
„Poprvé za patnáct let své vlády narazil Putin na skutečně vážný problém: otevřený konflikt dvou pilířů své moci, establishmentu fede¬rální tajné služby
a Ramzana Kadyrova,“ napsal dobře informovaný bývalý člen kremelské administrativy Stanislav Belkovskij. „Pokud vím, FSB téměř přímo obviňuje Ramzana Kadyrova ze zapletení do vraždy Borise Němcova a žádá, aby byl uvězněn. Putin se Kady¬rova nemůže vzdát, ale nemůže ani ponížit federální tajnou službu.“
Pokud by se s Kadyrovem cokoli stalo, nová válka s Čečenskem by byla takřka nevyhnutelná. Zrušil Putin faustovskou smlouvu, kte¬rou s bývalým rebelem uzavřel? To se nezdálo pravděpodobné. Válka na Ukrajině byla jedna věc, ale nový brutální konflikt na Kavkaze by bylo něco úplně jiného a znamenalo by to pro Putina přímou hrozbu.
Deset dní po svém prvním zmizení se Putin objevil. Podle všeho se těšil dobrému zdraví. Jeho návrat se ovšem časově kryl s překla¬sifikováním zabití Němcova z nájemné vraždy na zločin z důvodu rasové či náboženské nesnášenlivosti. To by znamenalo, že vyšetřo¬vání končí u Dadajeva a jeho údajných kompliců. Za této situace by Kadyrovovi nehrozilo žádné stíhání. Putin se rozhodl?
„Putin se objevil, živý a legitimní, přesně ve chvíli, kdy agentura Interfax oznámila, že atentát na Němcova nebyl nájemnou vraždou,“ konstatoval Leonid Volkov, přední aktivista a analytik z Navalného protikorupčního hnutí. „Putin se musel rozhodnout: buďto předhodí Kadyrova FSB, nebo obětuje FSB Kadyrovovi. To je těžké a nepří¬jemné dilema. Rozhodl se pro jedinou možnou variantu:
pro Kady¬rova.“
 Pokud se analytici jako Belkovskij a Volkov nemýlili, pak vražda Němcova odhalila nebezpečné trhliny v Putinově systému. Pro opo¬ziční aktivisty to však nepřinášelo žádné důvody k oslavám. Puti¬novi nepřátelé byli ve větším nebezpečí než kdy dřív. Jen pár týdnů po zavraždění Němcova upadl jeden z jeho druhů, aktivista Vladimir Kara-Murza, do kómatu v důsledku akutního selhání ledvin poté, co se mu udělalo špatně v kancelářích státní tiskové agentury v Moskvě.  Pouhých několik dní předtím zveřejnili Kara-Murza a jeho kole¬gové z nátlakové skupiny Otevřené Rusko dokumentární film, jenž podrobně hovoří o mučení, vraždách a korupci v Čečensku. Příbuzní aktivisty měli podezření na otravu, testy však nic neprokázaly. Týden poté, co ztratil vědomí, se Kara-Murza z kómatu probral, z pocho¬pitelných důvodů se však v moskevské nemocnici necítil bezpečně a uprchl z Ruska, aby hledal lékařskou péči v zahraničí. „Jsem si jist, že nešlo o náhodu, nemohu však říci nic určitého,“ sdělil mi z jedné nemocnice
v Evropě. „Jedno je jisté: za posledních patnáct let měli političtí oponenti Vladimira Putina převážně velice špatnou prognózu.“ Jeho otec, rovněž opoziční novinář jménem Vladimir, souhlasil: „Třeba vymysleli nějaký nový jed. Pokud nás chtěl někdo postrašit, určitě se mu to povedlo.“