Pocítili jste někdy chuť odstěhovat se do jiné země a začít tam nový život? Newyorčanka Lisa Anselmo to udělala a svou zkušenost se rozhodla sdílet. Nejprve prostřednictvím blogu My (Part-Time) Paris Life, z něhož posléze vzešla stejnojmenná kniha (do češtiny volně přeložená jako Život v Paříži, můj splněný sen). Tato autorčina literární prvotina je příběhem o ztrátě, hledání sebe sama a samozřejmě také o Paříži.
Ve zkratce jde o plně autobiografický román vyprávějící o tom, jak se autorka za oceánem vyrovnává se smrtí své matky. Na jednu stranu musím ocenit, že Lisa svůj příběh předkládá v pravdivé slupce. Nemluví jen o křupavých croissantech, lahodných sýrech a kouzelných francouzských kavárnách.
Naopak. Nevynechává drobné nástrahy, které ji potkávají. Nebojí se přiznat pocit osamělosti, odcizenosti a zklamání. Na druhou stranu ze svého zážitkového seznamu vlastně nevyškrtává téměř nic. Nosnou příběhovou linii tudíž provázejí malicherné historky, bezvýznamná setkání, nepodstatné hlášky… a to už tak dobře nepůsobí.
Nedostatečný odstup je, myslím, jedním z hlavních zádrhelů této knihy. To autorka ostatně sama přiznává v jednom z rozhovorů: „O svých zkušenostech jsem psala ještě v době, kdy jsem je teprve prožívala. A blížící se deadline mi nedovoloval o nich dostatečně popřemýšlet.“ O čem už se ale Lisa nezmiňuje, je fakt, že v době svého psaní ještě nestihla úplně proniknout za fasádu francouzské mentality. Mezi řádky sice opakovaně odmítá status turistky a touží být vnímána jako pravá Pařížanka, ve skutečnosti má však k odhalení francouzské podstaty ještě docela daleko.
Po přečtení Života v Paříži jsem dále podlehla dojmu, jako bych narazila na slabší odvar z něčeho, co „už tady bylo dříve“. Autorčiny úsměvné postřehy z francouzského prostředí například nekonkurují trefnému humoru, který vystavěl Stephen Clarke ve svém Merde! Rok v Paříži. Téma hledání sebe sama skrze cizí kultury lépe rozvíjí Elizabeth Gilbert (Jíst, meditovat, milovat). A pokud jde o ústřední téma, tj. vyrovnávání se se smrtí matky, musím odkázat na působivější příběh Cheryl Strayed (Divočina), jež se zoceluje tím, že vyráží na dlouhou pěší pouť po Pacifické hřebenovce. Jinými slovy, u této knihy zkrátka postrádám nějaký přesah, který by ji učinil výjimečnou. Mohl by jím být třeba literárnější jazyk nebo experimentální zpracování. Osobně jsem dospěla k názoru, že ideálním místem pro Lisinu tvorbu je nakonec právě její blog (dostupný na https://myparttimeparislife.com).
Co tedy říci závěrem? Číst, anebo nečíst? To asi záleží na tom, co očekáváte. Život v Paříži, můj splněný sen není špatnou volbou, pokud se chystáte na letní dovolenou a sháníte se po nějaké odpočinkové, nenáročné literatuře. A jestliže navíc míříte právě do útrob Francie, nezbývá než popadnout tuto knihu, objednat si café au lait et voilà! Splněný sen může začít.
Život v Paříži, můj splněný sen / My (Part-Time) Paris Life
Autor: Lisa Anselmo
Z originálu přeložila: Ina Leckie
Žánr: beletrie
Grafické zpracování obálky: Veronika Cágová
Nakladatelství: JOTA, s. r. o.
Rok vydání: 2017
Počet stran: 280
ISBN: 978-80-7565-150-1
Hodnocení: 70 %
| < Předchozí | Další > |
|---|
Příznivci zlínsko-otrokovické rockové skupiny GAIA už nějakou dobu vědí, že už tam nezpívá jen jedna, ale hned dvě zpěvačky. Tomu se říká luxus, zvláště, když obě „subrety“ spolu vycházejí, skvěle jim to zpívá a do vlasů si zatím nevjely. Naopak její hu...
Šest přátel je v pasti. Jeden z nich je mrtvý. Jeden z nich je vrah… Příznačně zrovna v lednu vydalo nakladatelství Kalibr detektivní příběh Sněhová bouře od irské autorky detektivních románů Tríony Walsh.
V lednu roku 1881 bylo založeno Družstvo českého národního divadla v Brně, jehož cílem bylo „starati se o pořádání důstojných her divadelních a opatřiti fond ku zřízení českého divadla n...
Roku 2013 uplyne rovné půlstoletí od (znovu)založení Národního filmového archivu, respektive Československého filmového ústavu, který mu předcházel. Tato ctihodná organizace zahrnuje nejen unikátní sbírku filmov...
