Rushdieho eseje poprvé v češtině

Jazyky pravdy V českém překladu nyní vychází Jazyky pravdy (Languages of Truth), v nichž jsou shromážděny eseje z let 2003–2020, přepracované a doplněné pro knižní vydání. V této kolekci brilantně napsaných textů se Rushdie profiluje nejen jako oddaný obhájce svobody slova a umělecké výpovědi, ale především jako znalec světového písemnictví a kultury.

Salman Rushdie je indicko-britský spisovatel, narozený v indické Bombaji do sekulární muslimské rodiny, z otcovy strany původem z paňdžábského Dillí a z matčiny z Kašmíru. Rushdie je jediným synem obchodníka Aníse Ahmeda Rushdieho, který si své rodné příjmení Chálikí si změnil podle Ibn Rušda (významného středověkého polyhistora, česky také známého jako Averroes). Vzdělání (které reflektuje i v této knize) získal na Cathedral and John Connon School v Bombaji, na britské Rugby School a následně na King's College v Cambridgi, kde studoval historii. Předtím, než se z něj stal spisovatel na plný úvazek, pracoval pro dvě reklamní agentury.

Velká část jeho rané prózy se odehrává právě na jeho rodném indickém subkontinentu. Rushdieho styl psaní bývá často označován jako magický realismus s historickou fikcí a mezi hlavní témata jeho díla patří především propojení, rozkoly a přesuny mezi východním a západním světem.

Jeho cesta ke slávě ale nebyla jednoduchá. Po prvotním neúspěchu s románem Grimus (který pohříchu nikdy nevyšel v českém překladu), se proslavil až svým druhým románem Děti půlnoci, za který v roce 1981 získal Bookerovu cenu. Román také výrazně ovlivnil vývoj anglicky psané indické literatury v následujících deseti letech a mnozí jej považují za jednu z nejlepších knih posledních 100 let. Děti půlnoci byly zařazeny i do seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století podle Le Monde.

Nejvíce je ale znám patrně pro svůj čtvrtý román Satanské verše, který se setkal s kontroverzním přijetím kvůli údajnému znevažování islámu a osoby proroka Mohameda. Kniha byla nejprve zakázána v Indii a v některých jiných zemích vyvolala protesty muslimů, někdy i násilné. Rushdiemu bylo vyhrožováno zabitím a v únoru 1989 ajatolláh Rúholláh Chomejní, nejvyšší vůdce Íránu, vydal fatvu, kterou Rushdieho odsoudil k smrti. V souvislosti s fatvou byl zavražděn japonský překladatel Satanských veršů. Také proto jejich první české vydání neuvádí překladatele a v druhém překladatel použil pseudonym. V roce 2022 byl napaden i sám Rushdie, kdy na něj při vystoupení v New Yorku zaútočil nožem maskovaný muž.

Mimo románovou tvorbu se autor ale zabývá také esejistikou. Své eseje shromáždil do několika knižních svazků. V českém překladu nyní vychází nejnovější z nich, Jazyky pravdy (Languages of Truth), ve kterém jsou shromážděny eseje z let 2003–2020, přepracované a doplněné pro knižní vydání. V této kolekci brilantně napsaných textů se Rushdie profiluje nejen jako oddaný obhájce svobody slova a umělecké výpovědi, ale především jako znalec světového písemnictví a kultury.

Kniha je rozdělena na čtyři části, mohli bychom je nazvat tematickými bloky. První část přináší čtyři delší texty o psaní, literatuře a vyprávění příběhů i o tom, jak a proč sám Rushdie píše a co ho na literatuře zajímá nejen jako spisovatele, ale i jako čtenáře, přičemž se obrací jak k indické, tak k západní literatuře. V druhé části předkládá své úvahy o spisovatelích, jako jsou Philip Roth, Kurt Vonnegut, Samuel Beckett, Cervantes, William Shakespeare, Hans Christian Andersen či Gabriel García Marquez. Také se zde zmiňuje o současném trendu autobiografií a o filmových adaptacích, kde rozebírá například filmy Milionář z chatrče (2008, r. Danny Boyle) či Vzpomínky na Indii (1984, r. David Lean), přičemž ani na jedné z nich nenechá nit suchou. Třetí část obsahuje eseje a úvahy na témata společenská, politická či náboženská; autor se zabývá tématy jako pravda, odvaha a svoboda a přináší texty psané pro PEN klub – týkající se především cenzury (vizte ukázka níže). V poslední části převažuje výtvarné umění, například i na dvoře Akbara Velikého, najdeme zde také vzpomínku na herečku Carrie Fisher, reflexi osobní zkušenosti s pandemií covidu a na závěr vtipné odpovědi v proustovském dotazníku.

Čtení jednotlivých kapitol dává čtenáři větší představu o pozadí autorovy tvorby, jeho vzorech, jeho nahlížení na význam fikce a umění obecně a jeho pohled na důležitost hledání pravdy, tak, jak ji hledá ve svých románech.

Ukázka z knihy:
Jsem tu, mám ten pocit, abych promluvil o cenzuře, ale na to téma žádný spisovatel doopravdy mluvit nechce. Spisovatelé chtějí mluvit o tvůrčím procesu a cenzura je netvůrčí, je to negativní energie, netvorba, zplození neplodnosti, nebo mám-li použít popis smrti z pera Toma Stopparda, „absence přítomnosti“. Cenzura je něco, co vám brání dělat, co dělat chcete, a spisovatelé chtějí mluvit o tom, co dělají, ne o tom, co jim jejich práci znemožňuje. Spisovatelé chtějí mluvit o tom, kolik si vydělají, propírat jiné spisovatele a to, kolik si vydělají oni, chtějí si stěžovat na kritiky a nakladatele a nadávat na politiky, chtějí mluvit o tom, co milují, o autorech, které milují, o příbězích, či dokonce jednotlivých větách, které pro ně něco znamenají, a konečně chtějí mluvit o svých myšlenkách a svých vlastních příbězích. O svých věcech. Britský humorista Paul Jennings v brilantní eseji o „rezistencialismu“, parodii na existencialismus, předložil tezi, že svět je rozdělen do dvou kategorií: „Věc“ a „Nevěc“ a že mezi nimi probíhá nikdy nekončící válka. Jestliže je psaní Věc, pak cenzura je Nevěc, a jak pravil král Lear Cordelii: „Z ničeho vzejde zase jenom nic,“ neboli jak by Shakespeara upravil pan Jennings: „Z Nevěci vzejde zase jenom Nevěc. Zamysli se nad tím.“

Název: Jazyky pravdy
Autor: Salman Rushdie
Počet stran: 400
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání: 2023

https://www.paseka.cz/autor/salman-rushdie/