Až příliš důkladné rozpomínky Milana Uhdeho

Rozpominky perex Rozpomínky. Co na sebe vím. To je název obsáhlých pamětí dramatika, esejisty, prozaika, básníka a politika Milana Uhdeho (* 1936), které vydalo nakladatelství HOST Brno v loňském roce. Více než 600 stran obsahuje svědectví o událostech, které Milan Uhde zažíval od dětských let a otevřené osobní zpovědi týkající se jak samotného autora, tak jeho přátel, známých i nepřátel.

Vždy, když kolem mých uší prolétne slovo memoáry, dostaví se smíšené pocity posvátné úcty a hrůzy. Úcta asi proto, že si podvědomě spojuji psaní memoárů s důležitostí osobnosti, které se týkají a hrůza z představy, že se jedná nepochybně o něco obsáhlého a nudného. Přesto jsem sáhla po Rozpomínkách, zejména proto, že tituly nakladatelství Host slibují kombinaci zábavy a poučení a ty, které jsem doposud měla možnost si přečíst, dodnes zaujímají čestné místo v mé knihovně. Zmíním zde alespoň Dějiny světla, skvěle napsanou knihu Jana Němce o Františku Drtikolovi. Milan Uhde – další umělec v pořadí, tentokrát dramatik…ale i redaktor, spisovatel, disident, politik. Copak na sebe ví, na co se rozpomíná?

Uhde – dítě, puberťák, student
V úvodních kapitolách se Milan Uhde rozpomíná na rané dětství, časy strávené ve školce, škole, na gymnáziu a filosofické fakultě. Již zde na čtenáře zapůsobí podivuhodná Uhdeho vlastnost, kterou je zvláštní směsice upřímnosti, trpkosti, individualismu, tvrdosti k sobě samému i k ostatním, perfekcionismu a tvrdohlavosti.
Pro mě, ženu a matku, bylo obtížné číst, že jako malý chapec nebyl příliš šťastný a jak díky své povaze a okolnostem zažíval nepříjemné chvíle a pocity. Doslova mě odpuzovala slova a věty plné ukřivděnosti a ve čtení jsem pokračovala s nechutí. Přemýšlela jsem o tom, proč autor zachází až takto do hloubky. Nakonec jsem tyto úvahy ponechala „koňovi“ a prokousávala se dalšími stovkami stran. Začala jsem Milana Uhdeho brát takového, jaký je – takového, jak jej mají rádi a jak si ho váží jeho přátelé a kolegové. Léta zrání, kultivace myšlení, názorů, vlastní osobnosti s sebou přinášejí i okamžiky, kdy na sebe člověk není příliš pyšný, tak to prostě je!

Uhde- mladý a čestný muž, paličák a furiant
Po ukončení studia pracoval Milan Uhde v Hostu do domu, oženil se, stal se otcem a v rámci možností se věnoval práci spisovatele a dramatika. Období opět nelehké – perzekuce ze strany úřadů, sledování StB, finanční nedostatek. Jako muž v domácnosti se musel naučit spoustu věcí s tím souvisejících – například nakupovat maso a samozřejmě vařit. Kromě rozpomínek na různé rodinné a profesní peripetie zde okryje i svou naivitu při výsleších, zakolísání v důležitých či zásadních rozhodnutích a zákulisí zakázané činnosti v řadách disidentů. Často sympaticky vyzdvihuje, jakou oporou mu v těchto chvílích byla manželka. Čtenář může postřehnout, že Uhde dozrál z naivního a poněkud sebestředného, občas neomaleného mladíka v čestného muže, kterému je však vlastní i strach – což otevřeně přiznává. O to víc je nutno ocenit postoje, které v té době zaujal s vědomím, že ani on, ani jeho rodina to nebudou mít lehké. Paličatost, jistá dávka furiantství a poněkud zvláštní smysl pro humor mu však zůstaly – což není na škodu, protože se k nim váže i pár historek úsměvných. Naproti tomu však lze vnímat poněkud nízkou hladinu džentlmenství – to když se nepokrytě zmíní například o dávných hříšcích Ljuby Hermannové…

Uhde – dramatik, politik, nešťastně šťastný
Závěr knihy patří období, které bylo asi nejaktivnější etapou Uhdeho života. Střípky z politické sféry, pohledy do zákulisí různých jednání a rozhovorů, sdílení různorodých emocí – zkrátka samé velké změny. Autor zde má potřebu vysvětlovat některá svá rozhodnutí, hnutí mysli, pozadí několika afér s jeho osobou souvisejících. Zmiňuje Václava Havla, Václava Klause i další politiky a kolegy. V těchto chvílích jsem si vždy pomyslela – není radno býti Uhdeho protivníkem. Má paměť jako slon!

Kniha Rozpomínky. Co na sebe vím je hlubokou sondou do nitra pozoruhodné osobnosti. Je však také obrazem společnosti let minulých a ukazuje vše bez příkras, ve vší nahotě, která není vždy žádoucí a příjemná. Sám Milan Uhde říká: "Byla to ostatně základní motivace mých vzpomínek – nevracet se jen k radostnému, ale také k tomu nepříjemnému a hlavně k vlastním chybám, s nimiž se dosud vyrovnávám." Buch – a kostlivci vypadávají ze skříní.

Šest hlavních kapitol s desítkami podkapitol je shrnuto v obsahu, umístěném na konci knihy spolu s jmenným rejstříkem a bibliografií Milana Uhdeho. Nechybí fotografie dokumentující jednotlivá období autorova života.

Obsáhlé, zajímavé, bolestné i radostné, až příliš důkladné rozpomínky. A to v nich prý zdaleka není všechno!

Rozpomínky. Co na sebe vím

rozpominky